ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3907.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3907/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné PJ TRADE s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Jungmannova 4, identifikační číslo osoby 61055115, zastoupené Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Městě, Dlouhá 17/470, proti povinné Ing. M. Ž. , zastoupené JUDr. Ladislavem Šťovíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kšírova 257, pro 1 990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 22 Nc 7708/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2010, č. j. 26 Co 597/2009-75, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné náklady řízení ve výši 960 ,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Marcely Staňkové.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov usnesením ze dne 30. 4. 2009, č. j. 22 Nc 7708/2006-54, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce pro úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 1 990,- Kč od 27. 10. 2000 do 3. 10. 2006 (to je 945,- Kč) a náklady exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, č. j. 22 Nc 7708/2006-6. Dospěl k závěru, že k plnění nedošlo mimo exekuční řízení, a proto nebyly splněny podmínky §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že částky 10 350,- Kč a 3 261,- Kč, které povinná zaslala soudnímu exekutorovi 11. 10. 2006 a 8. 2. 2007 a se kterými soudní exekutor naložil jako s výtěžkem exekuce, je nutno považovat za částky vymožené v rámci exekuce – bylo-li rozhodnuto o jejím provedení formou prodeje movitých věcí povinné, neboť peníze, byť jako obecný ekvivalent, jsou věcí movitou. Uvedené částky postačují k úhradě úroků z prodlení, nákladů exekutora a nákladů oprávněné. Bylo-li vymožením plnění při provádění exekuce prodejem movitých věcí dosaženo cíle nařízené exekuce, došlo nejen k zániku pověření soudního exekutora, ale zároveň k zániku exekuce jako takové. Za daného stavu příslušelo jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu, rozhodnout o návrhu povinné na zastavení exekuce v části jejího předmětu, která dosud nebyla zastavena. Zároveň však odvolací soud nemohl přehlédnout, že existence nařízené, trvající exekuce je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na zastavení exekuce. Pokud však exekuce již zanikla vymožením plnění, chybí jedna z podmínek řízení. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně při užití §219a odst. 1 písm. a), §221 odst. 1 písm. c), §254 odst. 1 o. s. ř. a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. zrušil a řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil.
Povinná v dovolání namítá, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že pouze zaregistroval, že cíle exekuce bylo dosaženo, ale již se nezabýval otázkou, co a jak soudní exekutor vymohl. Uvedla, že „vymohl“ částku 1 990,- Kč, kterou už předtím sama uhradila. Dále „vymohl“ příslušenství 945,- Kč, o němž, resp. o jeho výši, byla povinná vyrozuměna až ex post. Tuto částku uhradila ihned poté, co se o ní dozvěděla (do 24 hodin). Soudní exekutor také „vymohl“ náklady exekuce a svoji odměnu ve výši převyšující 10 000,- Kč. Povinná finanční požadavky nepovažovala za oprávněné, ale splnila je proto, že měla ze soudního exekutora strach a chtěla se ho zbavit. Ve skutečnosti ale žádné náklady exekuce nevznikly, protože soudní exekutor nemusel nic vymáhat. Soudům dále vytýká, že její odvolání posoudily jako návrh na zastavení exekuce a navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinná svůj závazek včas a řádně nesplnila, ačkoliv byla informována o postoupení pohledávky na oprávněnou, která ji současně vyzvala k zaplacení. Svoji povinnost splnila až po zahájení exekučního řízení, a proto ji stíhá povinnost zaplatit náklady exekuce.
Soudní exekutor ve vyjádření k dovolání uvedl, že dne 12. 6. 2006 uhradila povinná na účet soudního exekutora 10 350,- Kč, tuto částku soudní exekutor započetl na úhradu pohledávky 1990,- Kč, úroky z prodlení 950,- Kč, náklady oprávněné 2 400,- Kč a částečné náklady exekuce, o jejichž výši bylo rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 31. 1. 2007 (částka 8 271,- Kč). Zbývalo tak zaplatit ještě 3 261,- Kč. Poté, co bylo soudnímu exekutorovi doručeno usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce pro jistinu 1 990,- Kč, kterou povinná po zahájení exekučního řízení zaplatila přímo oprávněné, vrátil z důvodu duplicity platby tuto částku povinné. Protože vymáhanou pohledávku povinná zaplatila až po zahájení exekučního řízení, stíhá ji povinnost zaplatit náklady exekuce.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to bez dalšího, neboť podmínku formulovanou návěstím označeného ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) má za obsoletní z důvodů vyložených v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904 (srov. shodně důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání však není důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich obsahového vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolací soud neshledal.
Povinná vytýká, že soud její odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nesprávně posoudil jako návrh na zastavení exekuce. Soudní praxe je však jednotná potud, že obsahuje-li podání povinného výlučně námitky, které mohou být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, má být posouzeno jako návrh na zastavení tohoto výkonu, i když bylo označeno jako odvolání; o takovém podání rozhodne soud prvního stupně, jelikož předkládání spisu odvolacímu soudu k vyřízení odvolání by v takovém případě vedlo ke zbytečným průtahům řízení (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/1981).
V souzené věci je exekučním titulem platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2004, č. j. 19Cm 407/2003-7, kterým bylo povinné uloženo zaplatit právnímu předchůdci oprávněné 1 990,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 1990,- Kč od 27. 10. 2000 do zaplacení, vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Platební rozkaz nabyl právní moci 20. 1. 2004. Návrh na exekuci podán dne 11. 5. 2006, k tomuto dni povinná svoji povinnost nesplnila. Částku 1 990,- Kč zaslala oprávněné poštovní poukázkou 29. 9. 2006, dále dne 11. 10. 2006 zaslala soudnímu exekutorovi částku 10 350,- Kč (sestávající opětovně z částky 1 990,- Kč, nákladů oprávněné 2400,- Kč a předběžně vyčíslených nákladů exekuce 9 940,- Kč), tedy den poté, co jí soudní exekutor doručil usnesení o nařízení exekuce a exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinné.
V usnesení z 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, Nejvyšší soud s ohledem na možnost splnění dluhu i po nařízení výkonu rozhodnutí uzavřel, že o dobrovolné plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jde jen tehdy, jestliže k němu ze strany povinného došlo mimo rámec výkonu rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v §258 odst. 1 o. s. ř.
Stejně tak i v exekučním řízení lze po nařízení exekuce splnit vymáhanou povinnost dobrovolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, nebo např. ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09). Dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09). Za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze však považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, týkající se dobrovolného plnění v souvislosti s výkladem §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. ). Za takové plnění lze proto považovat jen plnění ve výši 1 990,- Kč, které povinná oprávněné zaslala ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce. Ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, ke kterým došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež však mají vliv na výši jeho nákladů.
O nákladech exekuce rozhoduje soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce. Opravným prostředkem proti tomuto příkazu, v němž se stanoví výše nákladů oprávněného a nákladů exekuce, jsou námitky, které také povinná podala. Protože byly podány opožděně (viz usnesení okresního soudu ze dne 6. 6. 2007, č. j. 22 Nc 7708/2006-39), nemohl jejich důvodnost soud prvního stupně posoudit (nemohl se tedy zabývat oprávněností výše odměny a náhrady hotových výdajů soudního exekutora ve světle judikatury Ústavního soudu).
Nejvyšší soud rovněž vyložil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Jestliže výkon rozhodnutí zanikl (kupříkladu tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky a toto řízení musí být podle §103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno (viz například usnesení ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006). Nejvyšší soud si je přitom vědom, že Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy zastavovaly exekuční řízení i tehdy, zanikne-li vymáhaná povinnost plněním v jeho průběhu (bod 34 nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06).
Odvolací soud po zvážení všech skutečností významných pro rozhodnutí ve věci rozhodl v souladu s dosavadní judikatorní praxí. Protože dovolání povinné není důvodné, Nejvyšší soud postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšné oprávněné náklady v celkové výši 960,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření její právní zástupkyně ze dne 7. 10. 2011, tvořené odměnou ve výši 500,- Kč (podle §14 odst. 3 po snížení podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.), paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 160,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r.
předsedkyně senátu