ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.391.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 391/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu Ostrava 1, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jurečkova 2, proti povinnému Doc. RNDr. P. S., zastoupenému advokátem, pro částku 730.358,- Kč s příslušenstvím, postižením podílu v obchodní společnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 E 362/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č. j. 9 Co 681/2002-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 5. 2002, č. j. 90 E 362/2002-33, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí „postižením podílu povinného v obchodní společnosti V. o. š. o., s.r.o.“ S odvolací námitkou povinného, že ustanovení §148 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tento způsob výkonu rozhodnutí nedovoluje v případech, kdy by takto měl být postižen obchodní podíl ve společnosti, jejímž je povinný jediným společníkem (a o takový případ v souzené věci jde), jelikož by to znamenalo „zrušení společnosti jako takové“ (na kteroužto situaci obchodní zákoník při zrušení účasti společníka tímto způsobem podle názoru povinného nepamatuje), se odvolací soud vypořádal závěrem, že společnost s jediným společníkem vstoupí po pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí ze zákona (§88 odst. 1 písm. f/, odst. 2 obch. zák. /v rozhodnutí je nesprávně uvedeno „písm. j“/) do likvidace a bude muset sama učinit potřebné úkony s likvidací související. Ostatní odvolací námitky krajský soud hodnotil z hlediska, zda jsou splněny předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí, za právně nevýznamné.
V dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) dovozuje z toho, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena právní otázka podle jeho názoru zásadního významu, totiž otázka „přípustnosti výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu v obchodní společnosti, ve které je povinný jediným společníkem“, dovolatel uplatňuje důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Za vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje okolnost, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz spisem rejstříkového soudu, jenž přípisem z 2.7. 2002 informoval oprávněnou, že exekuční příkaz postižením obchodního podílu nelze zapsat do obchodního rejstříku, jelikož tento způsob exekuce v taxativním výčtu ustanovení §73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, uveden není.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatel spatřuje v – dle jeho názoru chybném – výkladu ustanovení §148 odst. 2 obch. zák. Má-li totiž podle tohoto ustanovení vydání exekučního příkazu k postižení obchodního podílu ve společnosti stejné účinky jako zrušení účasti společníka ve společnosti soudem, nelze toto ustanovení vykládat jinak než v souvislosti s ustanovením §148 odst. 1 téhož předpisu, jež ovšem zná institut zrušení účasti společníka soudem jen pro případy, kdy nejde o společnost se společníkem jediným. Protože pak jsou ustanovení §320 a §320a o.s.ř. „v kolizi“ s ustanovením §148 obch. zák., není podle povinného „zvolený způsob nařízené exekuce prvoinstančním usnesením…v souladu se zákonnou úpravou.“ Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká použití ustanovení §88 odst. 1 a 2 obch. zák., upravujících právní režim veřejné obchodní společnosti, ač v souzené věci jde o společnost s ručením omezeným, a nadto poznamenává, že ustanovení §88 odst. 1 písm. j) obchodní zákoník nemá. V závěru dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že odvolací soud „na základě užití vadného ustanovení právní normy…zjevně předjímá odkazem na §320a odst. 1 o.s.ř. i samozřejmou možnost zrušení samotné společnosti při postižení obchodního podílu společníka.“ Konečně, vypořádal-li se krajský soud s jeho odvolací argumentací ustanoveními §148 odst. 1-3 obch. zák. pouze tak, že je nepřípadná, je napadené rozhodnutí podle dovolatele „de fakto nepřezkoumatelné.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu společníka ve společnosti s ručením omezeným lze nařídit i tehdy, je-li povinný jediným společníkem takové společnosti.
Dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §257 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit a provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, zaplacení peněžité částky, lze jej provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem (srov. 258 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §320 odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit postižením jiného práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v §299, jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. Podle ustanovení §320a odst. 1 o.s.ř. zaniká-li nařízením výkonu rozhodnutí podle §320 odst. 1 účast povinného v obchodní společnosti nebo v družstvu nebo zrušuje-li se tím obchodní společnost (viz poznámka č. 86, odkazující, kromě jiných, také na ustanovení §148 odst. 2 obch. zák.), postihuje výkon rozhodnutí pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku.
Podle ustanovení §320a odst. 2 o.s.ř. na výkon rozhodnutí pro pohledávku z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku se obdobně použijí ustanovení §312 odst. 2, §313 až 316.
Nejvyšší soud předně poznamenává, že zabývá-li se povinný v odvolání i dovolání účinky vydání exekučního příkazu (§148 odst. 2 obch. zák.), netýkají se jeho námitky předmětného soudního řízení o výkon rozhodnutí (sp. zn. 90 E 362/2002). I když jsou totiž účinky vydání exekučního příkazu (§73 odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb.) stejné jako u pravomocného nařízení (soudního) výkonu rozhodnutí (§251 a násl. o.s.ř.), jde o to, že řízení o daňové exekuci bylo dne 17. 4. 2002 (viz č.l. 39, 40) zastaveno poté (a právě z tohoto důvodu), co dne 12. 4. 2002 oprávněná podala návrh na soudní výkon rozhodnutí (o vymožení daňového nedoplatku může podle §73 odst. 3 věty druhé zák. č. 337/1992 Sb. správce daně požádat též soud). Odtud také plyne nedůvodnost dovolatelovy námitky, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kterou povinný spatřuje v neprovedení důkazu přípisem a spisem rejstříkového soudu; přípisem ze 2.7. 2002 (č.l. 96) totiž rejstříkový soud pouze informoval oprávněnou, že exekuční příkaz postižením obchodního podílu nelze zapsat do obchodního rejstříku, jelikož daňovou exekuci je možno provést pouze způsoby taxativně vymezenými v §73 odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb., že tedy, má-li být postižen obchodní podíl daňového dlužníka ve společnosti, bude nutno podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (což se také – v předmětném řízení – stalo).
Důvodné není dovolání ani v části vytýkající odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu lze nařídit i tehdy, je-li povinný jediným společníkem společnosti s ručením omezeným. Oporu ve vztahu prvního a druhého odstavce §148 obch. zák. totiž nemá samotná výchozí teze dovolání, že má-li pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu společníka ve společnosti stejné účinky jako zrušení jeho účasti ve společnosti soudem (§148 odst. 2), pak jedině tehdy, nejde-li o společnost se společníkem jediným (§148 odst. 1). Ustanovení §148 odst. 1 obch. zák. totiž onu omezující podmínku, aby „nešlo o společnost s jediným společníkem“ stanoví jen pro účely vymezení, kdy může společník (který, byť by nebylo možno na něm spravedlivě žádat setrvání ve společnosti, nemůže z ní vystoupit) podat návrh, aby jeho účast ve společnosti zrušil soud, a takovémuto zrušení jeho účasti soudním rozhodnutím pak z hlediska účinků (pouze) klade na roveň stav, kdy byl pravomocně nařízen soudní výkon rozhodnutí postižením podílu společníka (nebo též vydán exekuční příkaz atd.).
Řečeno obecně, má-li jeden právní institut stejné účinky jako institut jiný, nejde – logicky – o institut týž, ale o dva instituty odlišné, jež mají účinky stejné. Nazíráno z tohoto pohledu, jde o dva různé instituty, totiž (za prvé) o zrušení společníkovy účasti ve společnosti rozhodnutím soudu, a (za druhé) o pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí, jež mají stejné účinky, totiž zánik společníkovy účasti ve společnosti. Z uvedeného pak plyne, že má-li jeden ze způsobů zániku společníkovy účasti (zánik v důsledku soudního rozhodnutí o zrušení účasti) omezující podmínku (že musí jít o společnost se společníkem jediným), nelze z této samotné okolnosti – jak to činí dovolatel – vyvozovat, že stejnou omezující podmínku nutno vztahovat i na způsob druhý (kdy účast společníka zaniká pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí); tento závěr pak platí tím spíše, že zvláštní (od §148 odst. 2 odlišný) režim pro společnost s jediným společníkem obchodní zákoník výslovně upravuje svým ustanovením §148 odst. 3, jež však platí pouze pro prohlášení konkursu na majetek společníka, nikoli tedy pro nařízení výkonu rozhodnutí postižením podílu společníka ve společnosti či pro vydání exekučního příkazu k postižení takového podílu.
Účast povinného ve společnosti s ručením omezeným tedy v důsledku pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí postižením jeho podílu zaniká, a to (viz výše) i tehdy, je-li povinný společníkem jediným. Společnost samotná se tím ovšem nezrušuje (srov. ustanovení §68 a §151 obch. zák. a contr.) a společníkovi (zde povinnému) vzniká podle §61 odst. 2 obch, zák. právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výkon rozhodnutí pak podle §320a odst. 1 o.s.ř. (včetně poznámky 86 odkazující, kromě jiných, právě i na ustanovení §148 odst. 2 obch. zák.) postihuje – tím, že ji přikazuje oprávněné – pohledávku z tohoto práva na vypořádací podíl.
Pokud jde o dovolatelovu argumentaci ustanovením §148 odst. 3 obch. zák., ta je nepřípadná právě proto, že z institutů, jimž ustanovení §148 odst. 2 obch. zák. připisuje stejné účinky jako soudnímu rozhodnutí o zrušení společníkovy účasti ve společnosti, činí výjimku pro společnost se společníkem jediným právě – a jedině – u konkursu, o nějž však v předmětném řízení (podle §320 a §320a o.s.ř.) nejde.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí (přes chybný odkaz odvolacího soudu na ustanovení §88 odst. 1, 2 obch. zák., jelikož ten na správnosti dovoláním napadeného závěru o možnosti nařídit výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu jediného společníka společnosti s ručením omezeným nic nemění) zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (ustanovení §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; procesně úspěšné oprávněné, jíž by jinak příslušela jejich náhrada, však tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu