ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3915.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3915/2018-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného R. L. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17, proti povinnému M. S. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová č. 3033/7, pro 257 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 29 EXE 1144/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2018, č. j. 17 Co 20/2018-123, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinného potvrdil napadený výrok II. usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 12. 2017, č. j. 29 EXE 1144/2016-84, kterým soud prvního stupně částečně zastavil exekuci pro vymožení částky 55 000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že ve větším rozsahu, než je uvedeno ve výroku I., se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá (výrok II.). Odvolací soud zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci notářský zápis JUDr. Tomáše Oulíka ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. N 473/2015, NZ 440/2015, a že návrh na zastavení exekuce podal povinný dne 20. 2. 2017. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinný návrh na zastavení exekuce založil na několika různých důvodech, přičemž z hlediska většiny z nich podal návrh na zastavení exekuce opožděně, neboť exekutorova výzva podle ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu byla v projednávané věci povinnému doručena v prosinci 2016 (dle zjištění odvolacího soudu dne 6. 12. 2016 nebo 8. 12. 2016) a návrh na zastavení exekuce podal povinný dne 20. 2. 2017. Odvolací soud nad rámec tohoto závěru dovodil, že subjektivní podezření, že by s platbami povinného oprávněný mohl naložit nezákonným způsobem, není bez dalšího právem uznaným důvodem, pro který by dlužník mohl přestat plnit svůj dluh, že ujednání o splatnosti závazku je zcela určité a obsahuje dohodu, že v případě prodlení s některou ze splátek dojde k zesplatnění celého dluhu, a povinnému tak vznikla povinnost zaplatit celý zbytek dluhu do 21. 1. 2016 a od následujícího dne mohl oprávněný právem podat exekuční návrh, že povinný sám v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že číslo nového účtu, na který má dluh splácet, mu bylo oznámeno již koncem roku 2015 (a není tak dán důvod k nesplácení dluhu). Jako včasnou posoudil odvolací soud námitku povinného, že „s nynějším zástupcem oprávněného po zahájení exekuce jednal, a když už byli téměř dohodnuti, nekonal oprávněný tak, aby zabránil praktickým krokům exekutora proti majetku povinného“, avšak shledal ji nedůvodnou, neboť není podřaditelná pod žádný zákonem předvídaný důvod pro zastavení exekuce, když jediným důvodem k zastavení exekuce by bylo uzavření platné dohody účastníků, že oprávněný nebude svou pohledávku v dané exekuci dále vymáhat, a byl by tak dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu; uzavření takové dohody však povinný ani netvrdí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že jako počátek lhůty pro podání návrhu na zastavení exekuce měl soud považovat okamžik, kdy se do bydliště povinného dne 10. 2. 2017 dostavili zaměstnanci soudního exekutora a bylo nutné „dokládat neoprávněnost“, protože „teprve tehdy padlo jednání ohledně dohody s oprávněným“, a tento den měl odvolací soud posoudit jako den, kdy se povinný dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Povinný dále namítá, že odvolací soud neměl návrh na zastavení exekuce posoudit jako opožděný, neboť lhůta pro jeho podání je lhůta pořádková a námitkami (že povinnému nikdo neoznámil, na jaký nový účet má dluh splácet a že mu při jednání zástupce oprávněného nepředložil plnou moc prokazující jeho oprávnění) se měl zabývat věcně. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce na dvou na sobě nezávislých důvodech, a to, že návrhu na zastavení exekuce nelze vyhovět z důvodu, že stran převážné většiny námitek byl návrh na zastavení exekuce podán opožděně, a jednak z důvodu, že námitky povinného nejsou důvodné. Každý z těchto závěrů sám o sobě vedl odvolací soud k závěru o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
Povinný ve svém dovolání zpochybňuje právní názor odvolacího soudu o tom, že zmeškání 15denní lhůty k podání návrhu na zastavení exekuce není důvodem pro odmítnutí jeho věcného projednání pro opožděnost. Lze mu přisvědčit, že dovolací soud již dříve dovodil, že smysl lhůty 15 dnů uvedené v ustanovení §55 odst. 1 zákona č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. ř.“, spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, uveřejněné pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3169/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4086/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016).
V projednávané věci odvolací soud sice dovodil, že stran převážné většiny námitek byl návrh na zastavení exekuce podán opožděně, nicméně následně se i těmito všemi námitkami povinného zabýval věcně a dospěl k závěru, že i kdyby nebyl návrh na zastavení exekuce podán opožděně vzhledem k některým námitkám, nebyly by ani přesto dány důvody k zastavení exekuce. Dovolací soud se tímto posouzením odvolacího soud zabýval a dospěl k závěru, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Hypotetická obava povinného, že oprávněný s plněním naloží nezákonným způsobem, nemůže ovlivnit povinnost povinného plnit na základě exekučního titulu a současně být důvodem pro odepření výkonu rozhodnutí [potažmo k závěru o zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Závěr odvolacího soudu stran námitky povinného, že „subjektivní podezření povinného, že by oprávněný mohl naložit s platbami přijatými od povinného nezákonným způsobem, není dostatečným (právem uznaným) důvodem, pro který by mohl dlužník o své vůli a bez dalšího přestat plnit svůj dluh“, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž už dříve dovodil, že důvody, pro které je výkon rozhodnutí (exekuce) nepřípustný podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení výkonu (např. postižením jiného účtu než účtu povinného), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu, případně se specifickým jednáním povinného (vznese-li důvodně námitku promlčení, způsobí-li započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí, event. vymáhanou pohledávku uspokojí do takové výše, že se další výkon stane nevhodným). Subjektivní obava osoby povinné z toho, jak oprávněný naloží s penězi, které mu podle exekučního titulu náležejí, však důvodem pro prohlášení exekuce za nepřípustnou a pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. být nemůže. Exekuční soud není ani oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1200/2009).
Namítal-li povinný, že „v exekučním titulu dohodnuté splátky splatné v prosinci 2016 a lednu a únoru 2017 nemohly být v den podání exekučního návrhu splatné, protože nebyla platně sjednána tzv. ztráta lhůt, resp. ji oprávněný včas neuplatnil“, dospěl odvolací soud k závěru, že toto ujednání (nezaplatí-li povinný některou splátku řádně a včas, je povinen zaplatit celou nesplacenou část dlužné částky šestého dne následujícího po dni, v němž marně uplynula lhůta pro zaplacení příslušné pohledávky) v notářském zápisu je zcela určité a nejde o tzv. ztrátu lhůt, ale o dohodu, že v případě prodlení s některou ze splátek vzniká povinnému bez dalšího povinnost zaplatit celý aktuální nedoplatek dluhu, k čemuž došlo dne 21. 1. 2016. Tento závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který (za obdobné právní úpravy – srov. §565 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, a §1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“) dospěl k závěru, že bylo-li ve smlouvě obsahující ujednání o plnění ve splátkách dohodnuto, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu, nejedná se o dohodu o ztrátě výhody splátek podle §565 obč. zák., neboť doba splatnosti zůstatku pohledávky byla smluvními stranami konkrétně dojednána a nastala v okamžiku, ve kterém se dohodly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5331/2007). Notářský zápis se tak v projednávané věci stal vykonatelným exekučním titulem dne 21. 1. 2016 v důsledku nezaplacení splátky splatné dne 15. 1. 1016 (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 265/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5266/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 237/2006).
Povinný ve svém dovolání dále namítá, že se odvolací soud nezabýval věcně zejména námitkami, že mu nikdo neoznámil, na jaký nový účet má dluh splácet a že mu při jednání zástupce oprávněného nepředložil plnou moc prokazující jeho oprávnění. Odvolací soud se však těmito námitkami povinného vypořádal (srov. č. l. 125 spisu) tak, že dovodil, že „skutečnost, že R. povinnému před koncem roku 2015 nový účet označil, opravdu uvedl sám povinný už v zastavovacím návrhu, v řízení před okresním soudem o ní nebylo sporu a o tom, že se tak skutečně stalo a že ani z tohoto hlediska povinný žádný důvod k neplacení neměl (potažmo že oprávněný nebyl v průběhu roku 2016 v prodlení se splněním povinnosti poskytnout povinnému ke splnění dluhu potřebnou součinnost), nejvýmluvněji svědčí, že povinný na nový účet na konci roku 2015 zaplatil 45 000 Kč. O tom, že s povinným D. může jednat jako zástupce oprávněného, neměl povinný zjevně žádnou pochybnost, a hlavně jeho působení v celé záležitosti ani není z hlediska posuzování důvodnosti exekučního návrhu oprávněného, resp. důvodnosti zastavovacího návrhu povinného, nijak významné (zejména není důležité, jestli povinného vyzýval, aby dluh platil, zda mu na to povinný odpověděl, že bez osobního jednání s oprávněným platit nebude, apod.).“ Namítá-li tedy povinný ve své podstatě, že mu oprávněný neposkytl potřebnou součinnost ke splnění závazku, je jeho závěr pouhou polemikou s (opačným) skutkovým závěrem odvolacího soudu a formuluje tak dovolací důvod, jenž nemůže obstát (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jde-li o povinným uplatněný důvod pro zastavení exekuce, který odvolací soud posoudil jako včasný (námitku povinného, že „s nynějším zástupcem oprávněného po zahájení exekuce jednal, a když už byli téměř dohodnuti, nekonal oprávněný tak, aby zabránil praktickým krokům exekutora proti majetku povinného“), odvolací soud se jím věcně zabýval a uzavřel, že jediným důvodem k zastavení exekuce by bylo uzavření platné dohody účastníků, že oprávněný nebude svou pohledávku v dané exekuci dále vymáhat, a byl by tak dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; uzavření takové dohody však povinný netvrdil. I tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který již dříve dospěl k závěru, že oprávněný se s povinným může (mimo jiné) dohodnout, že své právo nebude vymáhat výkonem rozhodnutí (exekucí), případně že se takového práva vzdává, a není důvod, aby taková dohoda, zní-li na určitou dobu, nebyla respektována, a jestliže byl před jejím uplynutím přesto návrh na nařízení exekuce podán a exekuce nařízena (ať byla dohoda uzavřena kdykoli), je přiměřené, aby exekuce byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1169/2012). I v těchto případech však musí být dohoda oprávněného s věřitelem uzavřena (a povinný musí její případné uzavření v řízení o zastavení exekuce prokázat), pouhé „jednání o dohodě“ či „téměř uzavřená dohoda“ mezi oprávněným a povinným důvodem pro zastavení exekuce být nemůže.
S ohledem na shora uvedené není dovolání povinného přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu