ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4018.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4018/2018-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Jatky Bučovice, s.r.o. , se sídlem v Bučovicích, Nová č. 715, identifikační číslo osoby 47903562, proti povinnému L. H. narozenému dne XY, bytem XY, pro 240 001,94 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 Nc 2625/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2018, č. j. 25 Co 142/2018-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. 9. 2005, č. j. 6 Nc 2625/2005-10, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2006, Okresní soud v Rakovníku nařídil exekuci na majetek povinného podle seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 K 52/2000 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 240 001,94 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka Mgr. Lenka Černošková, Exekutorský úřad Prostějov.
Povinný podal dne 20. 12. 2017 návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že je nezaměstnán a pobírá pouze invalidní důchod ve výši 5 562 Kč, na který nelze provést exekuci srážkami ze mzdy. Žádné další příjmy nemá a je bezúspěšně veden na Úřadu práce v Rakovníku. S ohledem na jeho zdravotní stav nelze do budoucna očekávat zlepšení situace a povinný tak není schopen ani částečně uhradit dlužnou částku a náklady exekuce.
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 6. 3. 2018, č. j. 6 Nc 2625/2005-56, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Uzavřel, že by bylo předčasné exekuci zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Šetřením u plátce důchodu bylo zjištěno, že povinný v současné době pobírá invalidní důchod ve výši 5 840 Kč, tj. v nezabavitelné výši, nicméně nelze vyloučit, že si povinný nenajde zaměstnání, ať již na hlavní pracovní poměr nebo na dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti, ze kterého bude mít příjem, z něhož by bylo možné částečné hrazení pohledávky oprávněné. Pokud pak povinný namítá, že s ohledem na jeho zdravotní stav nelze čekávat zlepšení situace, toto tvrzení ničím nedoložil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného by navíc došlo k poškození práv oprávněné s přihlédnutím k pořadí pohledávky, běhu promlčecí doby a podobně.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2018, č. j. 25 Co 142/2018-80, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), náklady exekuce určil částkou 7 865 Kč (výrok III.), a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce 0 Kč (výrok IV.). Po skutkové stránce uzavřel, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, č. j. 38 K 52/2000-58, byl zrušen konkurs na majetek povinného, neboť majetek nedostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž pohledávka oprávněné byla při přezkumném jednání dne 5. 3. 2001 zcela uznána. Soudní exekutorka v průběhu exekuce činila průběžně úkony za účelem zjištění postižitelného majetku povinného, přesto nebylo nic vymoženo a nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami ze dne 27. 11. 2017, č. j. RAA-2423/2017-11, bylo rozhodnuto, že se povinnému nepřiznává podpora v nezaměstnanosti. Z potvrzení ze dne 3. 4. 2018 vyplývá, že je povinný od 17. 11. 2017 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a vzhledem ke zdravotnímu omezení a vzdělání není v současné době v nabídce volných pracovních míst vhodné zaměstnání. Dle potvrzení M. J. ze dne 29. 3. 2018 lze u povinného očekávat spíše zhoršení zdravotního stavu. V současné době je v soustavném léčení a pracovní zařazení připadá v úvahu pouze na kratší pracovní úvazek. Dle názoru odvolacího soudu je v dané věci zřejmé, že výtěžek, kterého bude exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Za více než 12 let trvání exekuce nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek, kdy již předtím došlo ke zrušení konkursu na majetek povinného z důvodu, že jeho majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Povinný je poživatelem částečného invalidního důchodu a jeho zdravotní stav vylučuje jeho zaměstnávání. Náklady exekuce jsou již nyní tak vysoké (v exekučním příkazu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 18 EX 1956/05-117, byly předběžně stanoveny částkou 66 460,82 Kč), že je vyloučeno, aby byly v budoucnu uspokojeny hypotetickými srážkami ze starobního důchodu, na který by měl povinnému s ohledem na datum narození v ideálním případě vzniknout nárok dne 29. 2. 2020. Je tedy zřejmé, že výtěžek, kterého bude případně exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku potencionality budoucích příjmů povinného a hodnocení eventuality jeho možného pracovního zařazení. Porušil přitom procesní postup řízení, když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by provedl nové důkazy, a když se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl. Napadené rozhodnutí má dle dovolatelky atributy překvapivého a nepředvídatelného soudního rozhodnutí. Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, přičemž dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. „21 Cdo 3057/2016“, při posuzování, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zřejmě nepřiměřená. Fakt, že exekuce probíhá bezúspěšně delší dobu, není sám o sobě důvodem pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud nepostupoval správně, jestliže majetkové poměry povinného vyhodnotil pouze k aktuálnímu stavu a nikoli i z hlediska blízké perspektivy, kdy povinnému vznikne nárok na starobní důchod. V daném případě je namístě očekávat, že povinný bude schopen kromě nákladů exekuce alespoň částečně splnit i svou povinnost z exekučního titulu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelka ve svém podání namítá rozpor usnesení odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. „21 Cdo 3057/2016“ (správně má být zřejmě 22 Cdo 3057/2016), který v dané věci ovšem není dán. Z tohoto rozhodnutí sice plyne, že při posouzení právní normy s relativně neurčitým obsahem [za takovou právní normu může být pokládáno i ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená. Úvahu odvolacího soudu, na jejímž základě dospěl k závěru, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, však nelze pokládat za „zjevně nepřiměřenou“, když odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě skutkových zjištění, že za více než 12 let trvání exekuce nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinného, kdy již předtím došlo ke zrušení konkursu na majetek povinného z důvodu, že jeho majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, že povinný je poživatelem částečného invalidního důchodu a jeho zdravotní stav vylučuje jeho zaměstnávání, a že je vyloučeno, aby alespoň náklady exekuce byly v budoucnu uspokojeny hypotetickými srážkami ze starobního důchodu, neboť s ohledem na dosavadní příjmy a pracovní činnost povinného zřejmě nebudou dostačující. Úvaha odvolacího soudu tedy byla podepřena fakty, které nasvědčují tomu, že očekávání odvolacího soudu ohledně bezúspěšnosti případně budoucího vedení exekuce je podložené (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, a ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5023/2015), přičemž je třeba mít na zřeteli, že exekuci nelze vést nekonečně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5551/2016, či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4055/2017).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu