ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.404.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 404/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A/ J. K. a B/ J. K., zastoupených advokátem, proti povinným l/ V. K. a 2/ A. K., zastoupenými advokátkou, pro 850 533,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 5822/2003, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 19 Co 2030/2003-97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2003, č.j. 19 Co 2030/2003-97, se ve výroku I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil ve výroku I. usnesení ze dne 18. 6. 2003, č.j. 34 Nc 5822/2003-74, kterým okresní soud pro částku 850 279 Kč, pro 3 % úrok z prodlení z částky 850 533 Kč od 18. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a pro 16 % úrok z prodlení z částky 850 533 od 15. 7. 1994 do zaplacení částečně zastavil exekuci a rozhodl, že exekuce bude pokračovat pro vymožení 254 Kč a pro náklady exekuce. Ve výroku II, kterým okresní soud přiznal oprávněným právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce, krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávnění neposkytli povinným součinnost potřebnou ke splnění dluhu, a že přijetím plnění do úschovy došlo ke splnění dluhu do částky 850 179 Kč s příslušenstvím, a že je tak dán důvod k částečnému zastavení exekuce podle §268 odst. l písm. g/, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) a §52 odst. l zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. l písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. oprávnění namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení a že odvolací řízení – stejně jako řízení před soudem prvního stupně – trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Pokud jde o neposkytnutí součinnosti, tvrdí, že JUDr. P., který měl součinnost ke splnění dluhu vyžadovat ( v době druhého telefonního rozhovoru s JUDr. K.), povinné nezastupoval a že stejně jako povinní žádné plnění nenabízel. Navíc podle jejich názoru po zahájení exekučního řízení je oprávněn plnění převzít soudní exekutor, a pokud povinný přesto nabídne plnění přímo oprávněnému (popř. jeho zástupci), jeho odkaz na soudního exekutora je třeba pokládat za poskytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu ustanovení §520 a §522 zákona č. 40/1964 S., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Současně oprávnění zpochybňují, že se oprávněný může dostat v exekučním řízení do prodlení ve smyslu ustanovení §522 obč. zák. které by povinného opravňovalo ke složení dlužné částky do úřední (soudní) úschovy s právně relevantními účinky splnění závazku podle §568 obč. zák. a odůvodňujícími zastavení exekuce podle §268 o.s.ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. l písm. c/ ve spojení s §238a odst. l písm. d/ o.s.ř.); ten se vztahuje k dovolateli předestřené otázce, zda po zahájení exekučního řízení pro vymožení peněžitého plnění má oprávněný povinnost poskytnout povinnému součinnost potřebnou pro dobrovolné zaplacení vymáhané částky a zda neposkytnutí této součinnosti způsobuje jeho prodlení podle ustanovení §522 obč. zák. (resp. neexistenci prodlení povinného podle §520 obč. zák.) umožňující povinnému splnění exekucí vymáhané povinnosti složením dlužné částky do úřední úschovy (§568 obč. zák.), které odůvodňuje zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. l písm. g/ o.s.ř.
V souvislosti se zahájením exekučního řízení, které je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo soudu příslušnému podle §45 (dále jen „exekuční soud“) spolu s určením exekutora (§35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), zákon č. 120/2001 Sb. oprávněnému neukládá povinnost součinnosti s povinným (§50 zákona č. 120/2001 Sb. upravuje povinnost jeho součinnosti s exekutorem a součinnosti povinného a exekutora, jemuž může povinný dobrovolně splnit povinnost). Povinnost součinnosti nelze dovozovat ani z ustanovení §522 obč. zák., podle něhož věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu, neboť touto součinností se míní součinnost v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky, nikoliv v době, kdy již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je – proto, že nebyla dobrovolně plněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí – prováděna exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003).
Podle §568 obč. zák. nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo má-li dlužník důvodně pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že jen taxativně uvedené důvody opravňují povinného ke složení plnění do úřední úschovy a že jen v takovém případě závazek zaniká. Není-li žádný z uvedených důvodů dán (byť zde existuje pravomocné rozhodnutí soudu o přijetí plnění do úschovy podle §185a a násl. o.s.ř.), platí, že ke splnění dluhu nedošlo. V takovém případě není dán ani důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. l písm. g/ o.s.ř ve spojení s §55 zákona č. 120/2001 Sb.).
Vzhledem k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud již nezabýval námitkami dovolatelů směřujícími proti správnosti skutkových zjištění, zda povinným součinnost poskytli a zda ti jim vůbec plnění nabídli.
Vycházel-li tedy odvolací soud z názoru opačného, je právní posouzení věci nesprávné. Protože na tomto nesprávném posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, Nejvyšší soud je v napadeném výroku I zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. l věta první o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu