ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4051.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4051/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně GEORG BÖRNER Chemisches Werk für Dach und Bautenschutz GmbH & Co. KG , se sídlem Heinrich Börner Strasse 31, 36251 Bad Hersfeld, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, proti žalované HELD, s.r.o. se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 8, identifikační číslo osoby 48028444, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o vyloučení pohledávky z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 75/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12.5.2010, č.j. 19 Co 192/2010-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jiřího Karpíška.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 5.1.2010, č.j. 15 C 75/2009-31, jímž obvodní soud zamítl žalobu o vyloučení tam specifikované pohledávky v souhrnné výši 336.768,80 Kč ze 14 exekucí vedených proti povinné společnosti IZOTERM, spol. s r.o., přikázáním jejích dílčích pohledávek za dlužníkem (společností Metrostav, a.s.) žalované jako (v exekuci) oprávněné. Odvolací soud shodně se soudem 1. stupně uzavřel, že smlouva z 9.9.2008, kterou žalobkyně považuje za smlouvu postupní (jíž měla podle jejího názoru předmětné pohledávky povinné za dlužníkem nabýt), takovouto smlouvou není, jelikož z jejího obsahu (nehledě na to, že ji samy strany nazvaly jako „dohoda o způsobu úhrady části ceny díla dle smlouvy o dílo č. 07090645/3300“) „je zcela jednoznačně patrné, že se jedná (pouze) o změnu původní smlouvy o dílo uzavřené mezi společnostmi Metrostav, a.s., jako objednatelem a IZOTERM, spol. s r.o., jako zhotovitelem, jíž bylo dohodnuto, že (oproti dosavadnímu stavu) od 9.9.2008 nadále bude objednatel hradit veškeré platby na cenu díla podle původní smlouvy v rozsahu ceny fakturované za materiál dodaný dodavatelem na účet dodavatele (žalobkyně), a že tyto částky budou považovány za uhrazené zhotoviteli na cenu díla podle (původní) smlouvy o dílo.“ Osoby dlužníka a věřitele ze závazků vznikajících ze smlouvy o dílo dříve sjednané tedy podle odvolacího soudu zůstávají shodné a mění se pouze způsob úhrady části ceny díla a místo plnění (nikoli již na účet zhotovitele, nýbrž na účet dodavatele, jenž byl dodavatelem části materiálu pro zhotovitele). Kromě toho byla smlouva uzavřena teprve poté, co většina jednotlivých exekucí byla vymožením dílčích pohledávek s příslušenstvím a nákladů exekuce skončena.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zásadní právní význam má napadené rozhodnutí podle jejího názoru „s ohledem na povinnost soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a dále s ohledem na to, zda je přípustný šikanózní výkon práva“), žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci pode §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Naplnění prvně citovaného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soud „ neprohlásil soudní rozhodnutí vydaná na základě úkonů žalované, které byly v rozporu s dobrými mravy, za absolutně neplatná od poč átku“, a dále ve výkladu smlouvy z 9.9.2008 „pouze podle jazykového projevu stran, aniž soud zohlednil vůli zúčastněných stran.“ Nadále vyjadřuje přesvědčení, že při správné aplikaci ustanovení §35 občanského zákoníku, tedy při použití výkladových pravidel, by soud interpretací uvedené smlouvy musel dospět k závěru, že šlo o smlouvu postupní.
Hlavní pochybení soudu však spočívá v tom, že „neprohlásil provedenou exekuci za absolutně neplatnou od počátku,“ jelikož ta se příčí dobrým mravům a výkon práva žalované je šikanózní. Jestliže by totiž jednala v souladu s dobrými mravy, požadovala by zaplacení celkového dluhu jedinou žalobou a výše náhrady nákladů řízení by tak nepřesáhla dlužnou částku více než 35krát. Jednání žalované odporuje i ustanovení §415 občanského zákoníku zakotvujícímu zásadu předcházení škodám. Právní úkony žalované ve věci vymáhání pohledávky vůči společnosti ISOTERM, spol. s r.o., jsou „ absolutně neplatné a touto neplatností jsou stižena také rozhodnutí soudu a exekutora.“ Na základě takovýchto absolutně neplatných exekučních titulů nelze podle dovolatelky „ platně provádět exekuci .“ Žalobkyně se řádně a platně dovolala neplatnosti právních úkonů, takže soud byl povinen prohlásit veškeré úkony žalované učiněné v rámci exekučního i předcházejícího „ nalézajícího “ řízení za absolutně neplatné a žalovanou měl zavázat k vydání všeho , co na základě takto absolutně neplatných právních úkonů získala a čím se tedy obohatila na úkor žalobkyně.
Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání a – stejně jako ve vyjádřeních k žalobě a k odvolání žalobkyně (č. l. 15 versa a 53) – zdůraznila kromě jiného, že smlouva z 9.9.2008 byla uzavřena poté, co většina usnesení o nařízení jednotlivých exekucí byla povinné doručena v březnu 2008, tedy před uzavřením smlouvy z 9.9. téhož roku, jež je právě z důvodu porušení zákazu dispozice majetkem podle §44 odst. 7 exekučního řádu neplatná.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Žalobkyně sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Předně nutno zdůraznit, že občanský soudní řád, exekuční řád ani jiný právní předpis soudu neumožňuje „prohlásit exekuci (či jednotlivá rozhodnutí exekučního soudu nebo soudního exekutora) za neplatnou,“ jak to požaduje dovolatelka, jejímž jediným procesním instrumentem – dovozuje-li, že k části majetku povinné má právo nepřipouštějící exekuci – je vylučovací (excindační) žaloba. Z uvedeného pak plyne, že v řízení o této žalobě, jíž je soud vázán, nelze – jak to nesprávně dovozuje žalobkyně – rozhodovat ani o nároku na náhradu škody či z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (jejichž uplatnění vyžaduje zcela odlišná skutková tvrzení). Nesouhlasila-li s výší nákladů řízení – což se ovšem netýká žalobkyně, jež účastnicí předchozích nalézacích (rozkazních) ani exekučních řízení nebyla, ale povinné – měla možnost podat proti nákladovým výrokům vydaných platebních rozkazů odvolání (§174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a proti příkazům exekutora k úhradě nákladů exekuce námitky (§88 odst. 3 exekučního řádu).
Dále pak, pokud jde o obsah smlouvy, Nejvyšší soud – při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od neúplného či nesprávného skutkového zjištění – připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle , jedná se (a o takový případ jde v souzené věci) o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. pod poř. č. 73/2000). Jestliže tudíž dovolatelka namítá nesprávnost zjištění týkajících se obsahu smlouvy, pak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však (viz výše) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Kromě toho soud neopodstatněnost vylučovací žaloby dovodil ze dvou důvodů, z nichž druhý – že smlouva z 9.9.2008 byla uzavřena teprve poté, co většina jednotlivých exekucí byla vymožením dílčích pohledávek s příslušenstvím a nákladů exekuce skončena – dovoláním zpochybněn nebyl. Za tohoto stavu se uplatní zásada přijatá v usnesení z 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 48/2006, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Vedle argumentace uvedené v předchozím odstavci, je zde další podpůrný důvod k posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud ve své praxi (srov. např. usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č. 27) vícekrát vyložil, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního právního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu; tento předpoklad nesplňuje situace, kdy správné řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. O tento případ jde v souzené věci, kdy jedenáct ze čtrnácti usnesení o nařízení jednotlivých exekucí bylo povinné doručeno v březnu 2008, tedy před uzavřením dohody z 9.9. téhož roku, která je tak právě z důvodu porušení zákazu dispozice majetkem podle §44 odst. 7 exekučního řádu neplatná.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalované tedy podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. d/ , §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 560,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu