ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4071.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4071/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Michálkovická 108, identifikační číslo osoby 476 73 036, proti povinné KOVOLIT OSTRAVA s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Jubilejní 313/52, identifikační číslo osoby 253 53 462, za účasti vydražitele SEGL, s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, U Haldy 1616/68, identifikační číslo osoby 253 94 096, JUDr. T. V. , a přihlášených věřitelů 1/ Raiffeisen – Leasing, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 614 67 863, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, 2/ České republiky – Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava , v Ostravě, Zelená 3158/34a, 3/ Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví , se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, a 4/ Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, ÚP Ostrava, v Ostravě, Sokolská třída 1/267, pro 65.598,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 10416/2005, o dovolání Raiffeisen – Leasing, s. r. o. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2009, č. j. 9 Co 9/2009-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 11. 11. 2008, č. j. 94 Nc 10416/2005-75, rozhodl, že se rozdělovaná podstata ve výši 1 640 000,- Kč rozvrhuje tak, že se z ní uspokojují pohledávky v tomto pořadí a výši:
1. Pohledávka soudního exekutora JUDr. T. V. v podobě nákladů exekuce k hotovému zaplacení ve výši 391 672,- Kč.
2. Pohledávka věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava k hotovému zaplacení ve výši 96 025,- Kč.
3. Pohledávka oprávněné k hotovému zaplacení ve výši 65 598,- Kč.
4. Pohledávka věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava k hotovému zaplacení ve výši 570 286,- Kč.
5. Pohledávka věřitele Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví k hotovému zaplacení ve výši 44 342,- Kč.
6. Pohledávka věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky k hotovému zaplacení ve výši 472 077,- Kč.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 331/2004, dospěl k závěru, že zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále též jen „zákon č. 119/2001 Sb.“), se nevztahuje na souběh dvou exekucí nařízených soudem a prováděných soudními exekutory. Jestliže byl na nemovitosti, ohledně jejichž prodeje je vedena exekuce, později vydán další exekuční příkaz soudním exekutorem JUDr. V. P. v řízení, v němž je jako oprávněná Raiffeisen – Leasing s. r. o., nezakládá to tudíž pro tuto oprávněnou postavení ve smyslu §15 zákona č. 119/2001 Sb. Právní mocí exekučního příkazu nastává naopak překážka věci pravomocně rozsouzené, která brání tomu, aby o prodeji téže nemovitosti bylo „znovu jednáno“. Na tom nemůže změnit nic ani praxe soudních exekutorů, kteří vydávají exekuční příkazy jen „jako pojistky“ v případě, kdyby předchozí exekuční příkaz zapsaný na listu vlastnictví povinné byl vymazán, a na ně poté přešlo případné právo nemovitost povinné prodat a vydražit.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), přihlášený věřitel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v zodpovězení otázek, zda:
„1) je či není po právu, aby subjekty veřejné moci, tj. stát, resp. finanční úřady, ČSSZ (OSZ), případně veřejné zdravotní pojišťovny, byly zvýhodněny oproti soukromým subjektům z hlediska procesního tím, že mohou při souběhu výkonů rozhodnutí využívat dobrodiní zákona č. 119/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a i s mladšími pohledávkami, případně s horším časovým pořadím počátku vymáhání předbíhat subjekty soukromé;
2) je či není po právu, aby byla činnost, kterou provádí v podstatě všichni soudní exekutoři v ČR, shledávána obecnými soudy za nemající oporu v zákonných ustanoveních, a to přitom bez toho, aby z toho exekuční soudy vyvozovaly jakékoliv důsledky;
3) je či není po právu, výkladem zužovat rozsah působnosti zákona č. 119/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a opírat jeho aplikaci při souběhu několika soudních exekucí vedených dle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv současně neexistuje jednoznačná zákonná norma, která by takový souběh řešila.“
Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že zákon č. 119/2001 Sb. se nepoužije také na dvě exekuce vedené soudními exekutory, a poukazuje na nejednotnost obecných soudů. Současně nesouhlasí se zařazením své pohledávky do VI. skupiny; podle jeho názoru je třeba pohledávku zařadit do skupiny III. Zpochybňuje správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 331/2004 a upozorňuje, že občanský soudní řád ani exekuční řád neobsahují žádná ustanovení, jak řešit souběh exekucí postihujících tutéž nemovitost. Proto podle jeho názoru je třeba podle zákona č. 119/2001 Sb. postupovat při jakémkoliv souběhu exekucí. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv povinná přikládá napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud již ve zmiňovaném usnesení ze dne 21. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 331/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 401/2004 odmítl), publikovaném pod číslem 2/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že předmětem úpravy obsažené v zákoně č. 119/2001 Sb. ( ve znění účinném do 31. 10. 2009 ) není postup soudů v případech souběhu výkonu rozhodnutí (podle občanského soudního řádu), nařízeného a prováděného soudem, s exekucí (podle exekučního řádu), nařízenou soudem a prováděnou soudním exekutorem. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, uveřejněném pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedený závěr je plně použitelný i v posuzovaném případě a Nejvyšší soud nemá důvod na něm cokoli měnit. Proto ani námitky dovolatele polemizující s tímto závěrem nemohou přípustnost dovolání v dané věci založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
Z právní úpravy výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti vyplývá, že nemůže současně probíhat více řízení o výkon rozhodnutí prodejem stejné nemovitosti. Totéž platí i pro řízení exekuční (§69 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Má-li proto oprávněná z jiného exekučního řízení proti povinné jinou pohledávku a požaduje-li její uspokojení prodejem téže nemovitosti, může ji (a tudíž i musí) přihlásit do rozvrhu v již nařízené exekuci, týkající se prodeje této nemovitosti. Další exekuce prodejem téže nemovitosti musí být zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1673/2006).
Protože i další závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou soudní judikaturou, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli na náhradu případných nákladů dovolacího řízení právo, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu