ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4086.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4086/2018-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ČEZ Ditribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická č. 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7, proti povinnému P. N. , narozenému dne XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupenému Mgr. Stanislavem Bártkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova č. 72/4, pro 70 764 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 EXE 20/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2018, č. j. 40 Co 104/2018-113, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2018, č. j. 40 Co 104/2018-113, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. února 2018, č. j. 29 EXE 20/2016-102, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1. 2. 2018, č. j. 29 EXE 20/2016-102, zastavil řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 19. 11. 2017, doplněného podáními ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017. V projednávané věci soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 7. 2017, č. j. 29 EXE 20/2016-66, ve spojení s usnesením Krajského soud v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2017, č. j. 40 Co 443/2017-81, byly zamítnuty předchozí návrhy povinného na zastavení exekuce. Povinný ve svých návrzích ze dne 19. 11. 2017, ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017 neuvádí žádné nové skutečnosti prokazující jeho nemajetnost. Skutečnosti, které tvrdí povinný (jeho nemajetnost, nepravomocné uložení trestu odnětí svobody na 13 let nepodmíněně), nemohou aktuálně vést k zastavení exekuce v této věci, neboť pokud nebylo v delším časovém intervalu provedeno komplexní šetření ohledně majetkových poměrů povinného, jde o zcela předčasný návrh na zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že povinný ve svých podáních neuvádí žádné nové skutečnosti (oproti poslednímu návrhu na zastavení exekuce), novému projednání jeho návrhu dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ust. §159 odst. 3 o. s. ř.).
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 4. 2018, č. j. 40 Co 104/2018-113, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že podáním ze dne 17. 4. 2017, ve znění podání ze dne 23. 5. 2017, ze dne 16. 7. 2017, ze dne 18. 7. 2017 a ze dne 23. 7. 2017, podal povinný prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. na podkladě skutkových tvrzení, že je vazebně stíhán a je zcela nemajetný. Tento návrh byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 7. 2017, č. j. 29 EXE 20/2016-66, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2017, č. j. 40 Co 443/2017-81. Podáním ze dne 19. 11. 2017, ve znění podání ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017, navrhl povinný opět zastavení předmětné exekuce s odůvodněním, že byl nepravomocně odsouzen ke třináctiletému trestu odnětí svobody a je zcela nemajetný. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 19. 11. 2017, ve znění podání ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Povinný v řízení uplatnil další zcela totožný návrh na zastavení exekuce pro tvrzenou nemajetnost, přičemž je zřejmé, že ani v dalším (nyní aktuálně projednávaném) návrhu na zastavení exekuce neuplatnil žádné nové skutečnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá zejména, že dostatečně prokázal svou nemajetnost, jež odůvodňuje zastavení předmětné exekuce dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T/2017 byl povinný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3298), a proto je nepravděpodobné, že by byl v nejbližší době propuštěn na svobodu, kde by si mohl najít práci a začít řádně hradit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2752/2017, dle povinného již dávno uplynula přiměřená doba ke zjištění jeho majetkových poměrů a musí být jasno, že toto exekuční řízení je vedeno bezúčelně. Tím, že soudy obou stupňů konstatovaly, že povinný uplatnil další, zcela totožný návrh na zastavení exekuce pro tvrzenou nemajetnost a přitom neuplatnil žádné nové skutečnosti, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když se soudy nezabývaly všemi navrhovanými důkazy.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v předmětné věci ještě dostatečně neproběhlo komplexní šetření majetku povinného. Povinný je v produktivním věku a má možnost získat zaměstnání a to i v případě výkonu trestu odnětí svobody. Zastavení exekuce by bylo předčasné a snaha povinného zastavit toto exekuční řízení je ryze účelová a slouží pouze k oddálení či úplnému vyhnutí se plnění jeho povinností.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud v otázce existence překážky věci pravomocně rozhodnuté v exekučním řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu, že obecně platí, že i věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozsouzené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, a ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013).
Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Tak tomu však v daném případě není.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že v dané věci sice má jít o naprosto totožný návrh povinného na zastavení exekuce, jako byl dříve zamítnutý návrh ze dne 17. 4. 2017, ve znění podání ze dne 23. 5. 2017, ze dne 16. 7. 2017, ze dne 18. 7. 2017 a ze dne 23. 7. 2017, nicméně v tomtéž rozhodnutí odvolací soud uvádí, že povinný odůvodnil nový návrh na zastavení exekuce mimo jiné i tím, že v mezidobí byl nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 13 let [v současné době je již povinný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3298)]. Tato skutečnost je ve srovnání s původním návrhem na zastavení exekuce sama o sobě nová, a proto nelze konstatovat, že by zde existovala překážka věci rozhodnuté, jestliže další skutečnosti sice povinný opakuje, ale s tím, že vyhodnocení jím nově uváděné skutečnosti je třeba provést v kontextu již dříve povinným namítaných skutečností.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Přerově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Skutečnost, že je ve věci třeba rozhodnout věcně, neznamená, že je na místě návrhu na zastavení exekuce vyhovět. Soud při novém rozhodnutí přihlédne i ke stávající judikatuře Nejvyššího soudu pojednávající o důvodech pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (např. usnesení ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu