ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4368.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4368/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného JUDr. Zbyňka Zapotila , advokáta se sídlem v Praze 5, Lidická 28, jako správce konkursní podstaty úpadce ELEKTROPUS s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 173/12, identifikační číslo osoby 48 58 73 20, proti povinné K + L STAVBY PRAHA s. r. o. se sídlem v Praze 5, Plzeňská 792/271, identifikační číslo osoby 25 63 47 12, zastoupené JUDr. Milanem Pavlíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, pro 10,518.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 3584/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 11. 6. 2010, č. j. 14 Co 135/2010-334, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 11. 6. 2010, č. j. 14 Co 135/2010-334, v napadené části, tj. vyjma výroku I., jímž bylo řízení o odvolání oprávněného zastaveno, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 6. 2009, č. j. Nc 3584/2004-279, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 1. 6. 2009, č. j. Nc 3584/2004-279, obvodní soud rozvrhl rozdělovanou majetkovou podstatu povinné ve výši 16,913.503,- Kč tak, že z ní uspokojil pohledávku České republiky – Finančního úřadu Praha 5 na dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) z převodu nemovitostí v dražbě v částce 3,076.768,- Kč, a to s odůvodněním, že „DPH představuje náklady státu“, a dále pohledávku soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila na náhradu nákladů exekuce v částce 2,207.077,- Kč k hotovému zaplacení; zbytek rozdělované podstaty ve výši 11,629.648,- Kč byl vydán správkyni konkursní podstaty povinné advokátce JUDr. Haně Neštické.
Napadeným usnesením městský soud usnesení soudu prvního stupně (kromě toho, že řízení o odvolání oprávněného zastavil) změnil tak, že z rozdělované podstaty 13,965.276,- Kč, zjištěné tedy oproti soudu prvního stupně částkou (viz níže) nižší, a to o předtím provedený odpočet DPH, uspokojil pohledávku soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila na náhradu nákladů exekuce v částce 2,207.077,- Kč k hotovému zaplacení; zbytek rozdělované podstaty ve výši 11,758.189,- Kč byl vydán správkyni konkursní podstaty povinné advokátce JUDr. Haně Neštické.
Pokud jde o část napadeného rozhodnutí týkající se daně z přidané hodnoty, odvolací soud předně „upozornil na omyl, z něhož vycházel povinný v odvolání.“ Ten totiž považuje za projednávanou pohledávku finančního úřadu ve výši 3,030.930,- Kč, která byla skutečně přihlášena do exekučního řízení přihláškou z 21. 10. 2005. Jedná se však o součet pohledávek z výkazů daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty z běžné obchodní činnosti povinné, vydaných v období od 26. 1. 2004 do 26. 7. 2004 v celkové částce 2,971.509,- Kč zvýšené o náklady ve výši 59.430,- Kč, celkem tedy 3,030.939,- Kč. Tato přihlášená pohledávka by byla skutečně pohledávkou na dani, tedy pohledávkou páté skupiny podle §337c odst. 1 písm. e) o. s. ř. Předmětem tohoto exekučního řízení je však jiná daňová pohledávka, totiž pohledávka na dani z přidané hodnoty z převodu dražených nemovitostí, ohledně níž nebyl vydán žádný výměr a kterou je ze zákona povinen vypočítat a odvést přímo soudní exekutor. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty do rozdělované podstaty nepatří; soud (exekutor) ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně ihned poté, co bylo zaplaceno nejvyšší podání, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Z prodeje nemovitostí v dražbě byly získány výsledné ceny 16,000.000,- Kč a 193.514,- Kč, celkem tedy 16,193.514,- Kč. Z této částky činí 19% daň z přidané hodnoty právě sporná částka 3,076.768,- Kč. Soud prvního stupně pochybil jen potud, že tuto daňovou pohledávku odečetl od rozdělované podstaty již jako pohledávku podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.; správně mělo být ve smyslu judikátu R 69/2008 postupováno tak, že částka DPH z ceny vydražených nemovitostí měla být z majetkové podstaty odečtena již před jejím rozdělením, neboť do ní nepatří. Rozdělovanou podstatu tedy v daném případě tvoří částka 13,116.746,- Kč (vydražená cena 16,193.514,- Kč mínus DPH v částce 3,076.768,- Kč) s připočtením úroků ke dni rozhodnutí odvolacího soudu 11. 6. 2010 v částce 848.530,- Kč, celkem tedy částka 13,965.276,- Kč , nikoli, jak uvedl obvodní soud, 16,913.503,- Kč. Po odečtení pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce v částce 2,207.087,- Kč od rozdělované podstaty nebude tedy do konkursní podstaty povinné vyplaceno 11,629.648,- Kč , nýbrž 11,758.189,- Kč.
Pokud jde o část napadeného rozhodnutí týkající se uspokojení pohledávky soudního exekutora na náklady exekuce, rozhodl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, jelikož ten „sice – zařadil-li náhradu nákladů exekuce do první skupiny podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. – aplikoval nesprávnou normu, totiž ustanovení §68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009, jeho rozhodnutí je však věcně správné.“ Odvolací soud – byť je mu známa judikatura Ústavního soudu, podle níž je „pro posouzení použitelnosti nové právní úpravy provedené zákonem č. 367/2007 Sb., jímž byl novelizován exekuční řád, při absenci intertemporálních ustanovení rozhodný okamžik vydání rozhodnutí soudu o nařízení exekuce“, přesto, shodně se soudem prvního stupně, zastává názor, že pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce nutno zařadit do první skupiny podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., i když byla předmětná exekuce nařízena dne 6. 12. 2004, tedy podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Jestliže totiž exekuční řád v tomto znění neobsahoval výslovné ustanovení o uspokojení nákladů exekuce při rozvrhu rozdělované podstaty, a ustanovení §337 o. s. ř. zařazení nákladů exekuce do určité skupiny a pořadí rovněž neřešilo, odvolací soud vycházel ze zákona č. 347/2007 Sb., jako výkladového východiska a důvodové zprávy k němu, protože není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007. Podle důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona došlo touto novelizací mimo jiné ke zpřesnění právní úpravy, nikoli tedy k její změně, a to též, pokud jde o náklady exekuce, které byly do budoucna výslovně zařazeny při rozvrhu rozdělování podstaty do první skupiny, přičemž předkladatel novely přistoupil k výslovné právní úpravě zařazení pohledávek exekutora do první skupiny rovněž proto, že stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., sp. zn. Cpjn 200/2005 vyjadřuje ve své části XVIII názor opačný, že se totiž pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce v rozvrhu rozdělované podstaty uspokojí až ve skupině třetí.
V dovolání povinná ohlašuje všechny tři dovolací důvody obsažené ve výčtu ustanovení §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že rozvržena měla být majetková podstata ve výši 13,965.276,- Kč (oproti částce 16,913.503,- Kč, jíž rozdělovanou podstatu vyčíslil soud prvního stupně), odůvodněném argumentem, že částka 3,076.768,- Kč odpovídající 19% DPH z výsledné ceny vydražených nemovitostí vůbec do rozdělované podstaty nepatří, jelikož měla být odečtena (vydána exekutorem a zaplacena) již před rozdělováním podstaty, jak judikoval Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí z 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 86/2005. Odvolací soud konstatoval, že dražené nemovitosti patřily do obchodního majetku povinného, a s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 69/2008 rozhodl, že rozdělovaná podstata tvoří pouze částku 13,116.746,- Kč (vydražená cena 16,193.514,- Kč mínus DPH 3,076.768,- Kč s připočtením úroků ke dni vydání napadeného rozhodnutí 11. 6. 2010 v částce 848.530,- Kč). V uvedeném stanovisku sice Nejvyšší soud uzavřel, že DPH z převodu vydražených nemovitostí do rozdělované podstaty nenáleží a že soud, případně soudní exekutor má tuto daň odvést ihned poté, co bylo podání zaplaceno (ve lhůtě povinného k podání daňového přiznání), v tomto stanovisku však tuto otázku řešil pouze z pohledu zajišťování a odvádění DPH soudem při prodeji obchodního majetku povinného v dražbě prováděné v rámci exekuce, nikoli však již „;k řešení této problematiky za situace, kdy v mezidobí byl na majetek povinného prohlášen konkurs.“ Jestliže tedy exekutor své daňové povinnosti nesplnil, v souladu se zákonem v termínech k 25. 8. 2005, resp. 25. 12. 2006 DPH neodvedl, a finanční prostředky získané dražbami a jejich přírůstky za dobu do prohlášení konkursu, které ovšem patří povinnému – úpadci, měl k datu prohlášení konkursu tj. k 16. 10. 2006 a dále k datu napadeného rozhodnutí 11. 6. 2010 stále na svém bankovním účtu a ve své dispozici, musí být tato částka vydána do konkursní podstaty povinného. Exekutor již není od okamžiku prohlášení konkursu, tedy od 16. 10. 2010, podle zákona o konkursu a vyrovnání oprávněn jakkoli disponovat s majetkem povinného a je povinen tento majetek vydat do konkursní podstaty.
Povinná je proto přesvědčena, že v daném případě jednak je dlužná DPH pohledávkou státu, že však jde o daňovou pohledávku, nikoli náklady řízení vzniklé státu v souvislosti s prováděním dražby, a jednak, že – poněvadž DPH nebyla exekutorem v zákonném termínu do dne přihlášení konkursu odvedena příslušnému správci daně – že taková pohledávka může být uspokojena výhradně v režimu zákona o konkursu a vyrovnání.
Správný není ani závěr soudu, že pohledávka na DPH, kterou má exekutor zaplatit na základě rozhodnutí soudu o rozvrhu rozdělované podstaty, nebyla finančním úřadem přihlášena do konkursního řízení a že údajně jde o pohledávku jinou, a to na DPH z běžné obchodní činnosti. Finanční úřad přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek povinného u Městského soudu v Praze od 16. 10. 2006 pohledávky ve výši celkem 12,808.246,38 Kč, z toho mimo jiné přihláškou č. 56 z 26. 2. 2007, upřesněnou 1. 3. 2007 i pohledávku ve výši 3,716.736,- Kč z důvodu nezaplacené DPH z převodu nemovitostí v dražbě ve výši 3,076.736,- Kč, splatné dne 25. 8. 2005 a penále od 26. 8. 2005 do 15. 10. 2006 ve výši 639.968,- Kč. Pohledávka byla při přezkumném jednání dne 5. 3. 2007 soudem také zjištěna; jde tedy o pohledávku vzniklou před prohlášením konkursu, do tohoto konkursu přihlášenou a soudem řádně zjištěnou. Správkyně konkursní podstaty při jednání u odvolacího soudu a povinná v průběhu řízení odkázaly na přihlášku finančního úřadu a protokol z přezkumného jednání, které výše uvedenou skutečnost prokazují.
Z principu samotného konkursního řízení pak podle dovolatelky nemůže obstát závěr odvolacího soudu ani z toho hlediska, že nezaplacená daňová pohledávka, vzniklá před prohlášením konkursu, je uspokojována v exekuci, protože není přihlášená do konkursního řízení, jelikož přihláška pohledávky do konkursu je věřitelovým právem, nikoli jeho povinností. Jde-li tedy nepochybně o daňovou pohledávku vzniklou více než rok před prohlášením konkursu, může být tato pohledávka, stejně jako ostatní daňové pohledávky, uspokojena jen v rámci konkursního řízení, jelikož stát je věřitel ve stejném postavení jako ostatní věřitelé a nemůže být (v souladu s judikaturou) zvýhodněn a uspokojen mimo toto konkursní řízení.
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (a ve vztahu k té /podle obsahu potvrzující/ části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud rozhodl o uspokojení pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, podle §238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou), je – byť jen zčásti – důvodné.
V odůvodnění usnesení z 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 86/2005), Krajský soud v Praze výslovně zdůraznil, že i když exekuční řízení již bylo ve stadiu rozvrhu, po prohlášení konkursu nemohli být oprávněný a další osoby přicházející v úvahu (včetně exekutora) z rozdělované podstaty uspokojeni v rámci exekučního řízení, protože soud je podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. povinen po prohlášení konkursu vydat podstatu správci konkursní podstaty jako zpeněžený výtěžek majetku patřícího povinnému, který o ní rozhodne v konkursním řízení. Pouze v případě, že konkursní řízení neskončí rozvrhem či jiným použitím získaného výtěžku v rámci konkursního řízení, bude vydávaná podstata vrácena k provedení nového rozvrhového řízení v rámci exekuce.
Z uvedeného plyne, že rozvrhly-li soudy obou stupňů (obvodní usnesením z 1. 6. 2009 a městský usnesením z 11. 6. 2010) rozdělovanou podstatu tak, že (kromě jiného) z ní uspokojily pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce přesto, že na majetek povinné byl s účinností k 16. 10. 2006 prohlášen konkurs, rozhodly v rozporu s judikaturou a tedy nesprávně, a to bez ohledu na (další) nesprávnost názoru na zařazení exekutorovy pohledávky do skupiny podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pro něž je z intertemporálního hlediska rozhodné datum nařízení exekuce).
Dovolání v části směřující proti výroku odvolacího soudu o vrácení zbytku rozdělované podstaty ve výši (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně pouze) 11.758.189,- Kč správkyni konkurzní podstaty důvodné není.
Jak zdůraznil Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 11. 6. 2008, Cpjn 6/2007, publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 69/2008, vzhledem k tomu, že daň z přidané hodnoty je soud (soudní exekutor) podle §108 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, povinen zajistit a odvést na osobní účet plátce daně vedený u místně příslušného správce daně bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí) , že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tvoří rozdělovanou podstatu nejvyšší podání (nebo jiný výtěžek zpeněžení) po srážce nákladů prodeje (srov. §331 odst. 1 o. s. ř.), a že při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti rozdělovanou podstatu tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, popřípadě náhrady, které do podstaty připadají podle §336n odst. 4 o. s. ř. a na tyto náhrady započítaná jistota vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 o. s. ř. (srov. §337a o. s. ř.), je třeba dovodit, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty. Soud proto odvede daň z přidané hodnoty na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně ihned poté, jakmile vydražitel zaplatil nejvyšší podání.
Poté, co se vydražitel stane vlastníkem v dražbě prodané movité věci či nemovitosti – pokračuje Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného stanoviska – mu soud vystaví daňový doklad se zákonem předepsanými náležitostmi (§28 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty) s tím, že jako obchodní firma plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění, bude uveden povinný, neboť ten nadále zůstává subjektem daňové povinnosti. Na základě tohoto dokladu si může nabyvatel věci (vydražitel) za splnění obecných zákonných podmínek uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.
Na uvedeném obecném závěru, že DPH do rozdělované podstaty nepatří, a že tudíž o ní – a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu a tím méně jako o „nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud) nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ zákona zákona č. 328/1991 Sb. „prováděním exekuce“), nemůže nic změnit ani dovolatelkou namítnutá okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor svou povinnost DPH zajistit a odvést místně příslušnému správci daně porušil.
Protože v části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud rozhodl o uspokojení pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení, v němž bude nutno zabývat se i dalším argumentem, jímž povinná (v 5. – 7. odstavci 5. strany dovolání na č.l. 346) namítla nesprávnost (skutkového) závěru odvolacího soudu, že „projednávanou pohledávkou není, jak se podle něj nesprávně domnívá dovolatelka, součet pohledávek z výkazů daňových nedoplatků na DPH z její běžné obchodní činnosti, nýbrž jiná daňová pohledávka, a to na DPH z ceny dražených nemovitostí“ (viz 4. odstavec 5. strany napadeného rozhodnutí na č.l. 336).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu