ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4450.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4450/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města Třeboň , se sídlem na Masarykově náměstí 20/I, proti povinnému JUDr. B. T. , zastoupenému JUDr. Svatomírem Mlčochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Karla Tomana 9, pro 80.649.015,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 Nc 4424/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 2. 2009, č. j. 24 Co 2827/2008-63, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. 9. 2008, č. j. 10 Nc 4424/2007-19, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tvrzením, že, jak ukazuje dosavadní průběh exekuce, výtěžek, jehož jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení povinného, že ten žádný majetek nemá a v dohledné době ani mít nemůže, jelikož vykonává trest odnětí svobody; takto podle krajského soudu nelze uvažovat proto, že dosud nebyly vyčerpány všechny možnosti a provedeny všechny úkony směřující ke zjištění jeho majetku, „resp. není vyloučeno, že povinný majetek v dohledné době, např. po propuštění z výkonu trestu, jak sám naznačuje, nabude.“ Namítá-li povinný, že pouze odměna exekutora by v daném případě činila 3.000.000,- Kč, pak odvolací soud zdůrazňuje, že odměna je exekutorovi přiznána pouze ze skutečně vymoženého plnění, náklady exekuce by tedy v každém případě byly podstatně nižší. To, zda povinný vůbec nějaký vymožitelný majetek má, zjišťuje exekutor až v průběhu vlastního provádění exekuce, jejíž úspěch na tomto zjištění závisí. Nedostatek postižitelného majetku představuje riziko pro oprávněného (nikoli tedy pro povinného), že jeho pohledávka vymožena nebude, a že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného podle §89 exekučního řádu zaplatí i náklady exekuce. Soudnímu exekutorovi nelze ani vytýkat, jakým způsobem při vymáhání pohledávky postupuje, že totiž nejprve vydal exekuční příkazy k prodeji nemovitého majetku patřícího nyní do výlučného vlastnictví bývalé manželky povinného (dohoda o vypořádání společného jmění povinného a jeho manželky, dle níž nemovitosti připadly do jejího výlučného vlastnictví, byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2006, č. j. 6 C 9/2006-85, ve vztahu k oprávněnému určena jako neúčinná podle §42a občanského zákoníku), jelikož právě u tohoto majetku je předpoklad, že jeho prodejem bude vymožena alespoň část pohledávky oprávněného. Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, zda bývalá manželka povinného je či není účastnicí předmětného exekučního řízení, významné je pouze to, že zatím je na dluh povinného exekucí postihován pouze její majetek, což však na druhé straně neznamená, že by povinný sám žádný majetek neměl, případně že by již žádného majetku nemohl nabýt (např. odměnou za práci, důchodem, dědictvím apod.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §„237 odst. 3 a 242 odst. 3 o. s. ř.“. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm byla – v rozporu s občanským soudním řádem a exekučním řádem, „což jsou předpisy, které jsou pro toto řízení právem hmotným“ – otázka, kdo je oprávněn podat návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Závěrem, že k podání takového návrhu je oprávněn pouze soudní exekutor, odvolací soud dovolateli „upřel podat takovýto návrh, když povinný tvrdí a důkazy dokládá, že svůj majetek exekuovatelný v době rozhodování o návrhu nemá a s ohledem na výši závazku a náklady s tím spojené, nemluvě o jeho věku a délce trestu mít ani nemůže.“ Soudy jsou povinny hodnotit důkazy existující, nikoli hypotetické (viz úvaha o případné odměně za práci, dědictví a důchodu), nýbrž předložené či zjištěné s tím, že není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Takovou skutečností je i návrh z 10. 10. 2007 na nařízení exekuce, v němž oprávněný výslovně uvádí, že u povinného nebyl zjištěn žádný jeho majetek. Totéž pak plyne z vyžádaného sdělení exekutora z 13. 1. 2009, „když je vedena exekuce jen na výlučný majetek bývalé manželky povinného.“ Za této důkazní situace, kdy průběh exekuce ukazuje, že výtěžek nepostačí ani k pokrytí jejích nákladů, musí soud podle názoru povinného exekuci, a to i z úřední povinnosti, zastavit. Rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem dovolatel spatřuje i „v jeho kolizi s ustanovením §154 o. s. ř.“ Povinný tedy v dovolání uzavírá, že byly vyčerpány všechny možnosti a provedeny všechny potřebné úkony směřující ke zjištění jeho majetku ke dni rozhodování soudu, a že s ohledem na neexistenci vymožitelného majetku měla být exekuce zastavena.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně (kromě toho, že občanský soudní řád a exekuční řád nejsou a nemohou být, a to ani „pro toto řízení,“ jak se nesprávně domnívá dovolatel, předpisy práva hmotného), jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, dovolatelova námitka, že odvolací soud mu „upřel možnost podat návrh na zastavení exekuce,“ nemá oporu v textu rozhodnutí odvolacího soudu, jenž hovoří výslovně – pouze – o podnětu soudního exekutora k zastavení exekuce, a naopak se nezmiňuje o tom, že by návrh na zastavení exekuce nemohl podat povinný (k pojmu „podnět k zastavení exekuce“ viz. Kasíková. M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2007, s. 203). Závěr odvolacího soudu, že (ne)existenci postižitelného majetku zjišťuje soudní exekutor až v průběhu vlastního provádění exekuce, během něhož dosud (v souzené věci) nebyly vyčerpány všechny možnosti a provedeny všechny potřebné úkony směřující ke zjištění majetku povinného, je v souladu s judikaturou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., soud si od exekutora vyžádá zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota a jaké jsou náklady exekuce, a dále stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce; na podkladě takto zjištěných skutečností pak posoudí důvodnost návrhu). Ze sdělení z 25. 8. 2008 (č. l. 14) přitom neplyne, že by exekutor již provedl všechny potřebné úkony ke zjištění postižitelného majetku povinného, ani že by souhlasil se zastavením exekuce.
Dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2000), je nepřípadný, jelikož tento judikát se zabývá – pouze – institutem odporovatelnosti právního úkonu dlužníka podle §42a občanského zákoníku, takže pro rozhodování o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., vedené proti povinnému, je bezcenný.
Stejně tak nepřípadná je námitka „kolize napadeného rozhodnutí s ustanovením §154 o. s. ř.“, podle něhož je pro rozsudek (a tedy i pro usnesení /§167 odst. 2 o. s. ř./) rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a to právě proto, že (ne)existenci postižitelného majetku zjišťuje soudní exekutor teprve v průběhu vlastního provádění exekuce, jež dosud neskončila.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu