ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4453.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4453/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné M. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 14, proti povinnému P. D. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova č. 127/13, za účasti manželky povinného L. D. , zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova č. 127/13, pro 537 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 EXE 1289/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 25. dubna 2016, č. j. 54 Co 173/2016-139, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 25. dubna 2016, č. j. 54 Co 173/2016-139, a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. ledna 2016, č. j. 11 EXE 1289/2011-65, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K návrhu oprávněné Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dne 16. 6. 2011, č. j. 11 EXE 1289/2011-13, nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 537 800,- Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Jaroslav Homola, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno – město.
Podáním ze dne 1. 7. 2015 se manželka povinného domáhá zastavení exekuce k „nemovitostem“ evidovaným v jejím vlastnictví, a to bytu č. 279/1, bytu č. 279/2, jinému nebytovému prostoru č. 279/3, bytu č. 279/4, k bytu č. 279/5, jinému nebytovému prostoru č. 279/6, bytu č. 279/7, jinému nebytovému prostoru č. 279/8 a č. 279/9, v budově, zapsaným na listu vlastnictví č. 10374 pro obec B., k. ú. Ž. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Návrh odůvodňuje tím, že na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1 /14 bylo zrušeno přechodné ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., a proto nelze postihnout majetek manžela povinného v exekučních řízeních zahájených před 1. 1. 2013.
Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 14. 1. 2016, č.j. 11 EXE 1289/2011-65, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou k návrhu manželky povinného zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 16. 6. 2011, č. j. 11 EXE 1289/2011-13, v části, v níž má být provedena podle exekučního příkazu Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora exekutorského úřadu Brno-město, č. j. 030 EX 2372/11-39, ze dne 15. 8. 2011, prodejem předmětných nemovitostí (výrok I.), exekuci v tomto rozsahu odložil (výrok II.) a konečně rozhodl, že ve vztahu oprávněné a manželky povinného nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení o částečné zastavení exekuce (výrok III.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že společné jmění povinného a jeho manželky bylo zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2007, č. j. 15 C 324/2006-9, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2007. K vypořádání společného jmění došlo dne 6. 2. 2007 dohodou uzavřenou ve formě notářského zápisu, ve vztahu k předmětným postihovaným nemovitostem se dohoda stala účinnou vkladem do katastru nemovitostí ke dni 8. 2. 2007. Předmětné nemovitosti se na základě této dohody staly výlučným vlastnictvím manželky povinného. Předmětem nynější exekuce je vykonatelné rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 3. 2011, č. j. 12 C 363/2010-29, podle něhož má povinný zaplatit oprávněné 537 800 Kč s příslušenstvím, a to jako pohledávku ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel s oprávněnou jako věřitelkou dne 29. 7. 2009. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že o návrhu manželky povinného na zastavení exekuce je třeba věcně rozhodnout, protože podle ustanovení §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 7. 2015, se může manžel povinného domáhat zastavení exekuce, má-li za to, že exekucí je postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než stanoví zvláštní právní předpis (míněno ustanovení §731 až §734 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Tento závěr však platí jen pro otázku aktivní legitimace manželky povinného k podání návrhu na zastavení exekuce, v ostatním (míněno při určení rozsahu, v němž může být majetek manžela povinného exekučně postižen) se s ohledem na datum zahájení řízení (dne 6. 6. 2011) „použijí ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013“. Dále odvolací soud zdůraznil, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí (exekuci) i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, pouze nebylo-li toto jmění v době zahájení exekučního řízení vypořádáno. V daném případě však v době zahájení vykonávacího řízení již společné jmění povinného a jeho manželky bylo vypořádáno dohodou ze dne 6. 2. 2007, na jejímž základě se výlučnou vlastnicí nemovitostí postižených exekučním příkazem exekutora Mgr. Jaroslava Homoly ze dne 15. 8. 2011, č. j. 030 EX 2372/11-39, stala manželka povinného. Protože právo oprávněné ze smlouvy o úvěru na zaplacení plnění, které je předmětem exekuce, vzniklo až po zúžení a vypořádání společného jmění povinného a jeho manželky, nelze na předmětné nemovité věci postižené předmětným exekučním příkazem pro účely exekuce pohlížet jako na součást společného jmění povinného a jeho manželky. Proto je důvod exekuci ohledně předmětných nemovitých věcí zastavit podle §268 odst. 1 písm. d), zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění od 1. 1. 2013. Odvolací soud dále dodal, že k dohodě o vypořádání společného jmění, na jejímž základě se manželka povinného stala výlučnou vlastnicí nemovitých věcí (dne 6. 2. 2007), došlo předtím, než povinný uzavřel smlouvu o úvěru (dne 29. 7. 2009). Za takových okolností nelze ani uzavřít, že by touto dohodou mohla být ve smyslu §150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), dotčena práva oprávněné jako věřitelky povinného. Proto je nepodstatná námitka oprávněné, že jí nebylo známo, že společné jmění povinného a jeho manželky bylo zúženo rozhodnutím soudu, ani obsah dohody o vypořádání společného jmění.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Předpoklad přípustnosti dovolání zakládá na tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, zda lze nařídit a provést ve vykonávacím řízení zahájeném do 31. 12. 2013 výkon rozhodnutí (exekuci) u závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů i na majetek patřící do společného jmění manželů před jeho zúžením a vypořádáním, jestliže tento majetek v době zahájení exekučního řízení již byl vypořádán ve prospěch manželky povinného, a to přes skutečnost, že oprávněná jako věřitel v době vzniku pohledávky nebyla vyrozuměna o tom, že došlo k zúžení společného jmění manželů a k jeho následnému vypořádání. Právní názor odvolacího soudu o nepostižitelnosti tohoto majetku ve vykonávacím řízení učiněný s odkazem na ustanovení §150 odst. 2 o. z. je nespravedlivý, protože dlužníku umožňuje zneužít nevědomosti věřitele o tom, že společné jmění dlužníka a jeho manžela bylo před vznikem závazku zúženo a vypořádáno.
Manželka povinného a povinný se k dovolání vyjádřili tak, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo uskutečněno v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Není nespravedlivé, protože bylo na oprávněné jako věřitelce, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s povinným byla bdělá a prověřila majetkové poměry povinného. Smlouva o úvěru byla uzavřena až 2,5 roku po vypořádání zúženého společného jmění povinného a jeho manželky, a proto nijak nemohla zasáhnout do práva oprávněné jako věřitelky, jelikož vymáhaná pohledávka v době vzniku závazku vůbec neexistovala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že věc je třeba i v současné době- vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014- posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud pominul existenci ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 a nezohlednil ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k tomuto ustanovení.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 obdobně podle odstavce 1 se postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy.
Při výkladu ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně obsahově shodného §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2013 (závěr odvolacího soudu o použití těchto právních norem v předmětném znění nebyl dovolatelkou zpochybněn) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává právní názor, že právně významnou skutečností pro posouzení, zda nyní již výlučný majetek manžela povinného má být vyloučen z exekuce, je nejen skutečnost, že závazek vznikl povinnému až po uzavření smlouvy či po rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů, ale též vědomost věřitele o tomto zúžení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015). Při posuzování znalosti věřitele (oprávněného) je nutné prověřit nejen to, zda sám povinný nejpozději v době vzniku pohledávky věřitele s obsahem zúžení společného jmění seznámil, ale v případech, kdy tak neučinil, také to, zda manžel povinného věděl o budoucím závazku svého manžela (povinného) za trvání manželství a zda tedy měl možnost nejpozději do vzniku závazku manžela věřiteli obsah zúžení společného jmění sám oznámit. Jinak řečeno, jestliže manžel povinného o budoucím závazku svého manžela (povinného) vůči věřiteli (oprávněnému) věděl, a přesto věřiteli do jeho vzniku existenci zúžení společného jmění neoznámil, nemůže se úspěšně dovolávat vyloučení dané věci podle ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. z exekuce (výkonu rozhodnutí); jestliže o vzniku závazku povinného manžel povinného nevěděl (a nemohl z uvedeného důvodu věřiteli obsah zúžení společného jmění sdělit), nemůže se věřitel úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci (výkonu rozhodnutí) z jeho výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání společného jmění. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014).
Při posuzování oprávněnosti návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce se tedy soud v souladu s §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) musí zabývat mimo jiné tím, zda byl oprávněné v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah dohody (či rozhodnutí soudu) o zúžení společného jmění, případně zda manželka povinného měla vědomost, že vykonávaný závazek má povinnému vůči oprávněné vzniknout, a přesto oprávněnou nevyrozuměla o tom, že společní jmění bylo zúženo a ve zúžené části vypořádáno. Protože odvolací soud se těmito otázkami v rozporu s ustanovením §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a judikaturou dovolacího soudu nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v plném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu