ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.450.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 450/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců A) V. H., a B) H. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) B. Š., a 2 M. Š., zastoupených advokátkou, o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 351/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.12.1999, č.j. 29 Co 744/99 - 72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.12.1999, č.j. 29 Co 744/99 - 72, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (který určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená účastníky dne 11.9.1996 je neplatná) tak, že žalobu zamítl. Rozhodnou mu byla okolnost, že žalovaní následně zahájili řízení (sp. zn. 10 C 55/99 Okresního soudu v Jablonci), ve kterém se domáhají vyklizení bytu, k němuž se sporná dohoda váže; vzhledem k tomu, že tím „byl uplatněn požadavek na plnění“, nemůže již žaloba na určení práva nebo právního vztahu podle §80 písm. c/ o.s.ř., kterou žalobci podali, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, obstát. Platnost dohody o převodu členských práv a povinností, mínil odvolací soud, bude posuzována v řízení o plnění, a to jako otázka předběžná.
Tento názor pokládají žalobci (řádně zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání za nesprávný. Mají za to, že žalovali-li by o vyklizení bytu (čemuž překáželo i to, že žalovaní byt neužívají), nepostačoval by výrok navrženého rozhodnutí k tomu, aby je bytové družstvo pokládalo za členy, a sepsalo s nimi nájemní smlouvu. Neméně významné je i to, že v odvolacím řízení bylo zjištěno, že žalovaní jsou již zapsáni v katastru nemovitostí jakožto vlastníci dotčeného bytu, pročež nemohou „disponovat listinou“, na jejímž základě by bylo lze „postupovat dále“, a dosáhnout obnovy původního právního vztahu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a opírá se - podle svého obsahu - o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Poněvadž s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v §237 o.s.ř. a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že byla-li (žalovanými) podána žaloba na plnění (vyklizení bytu), nelze pro nedostatek naléhavého právního zájmu vyhovět žalobě o určení (§80 písm. c/ o.s.ř.), že dohoda o převodu členských práv a povinností je neplatná.
Právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkových zjištění hypotéze právní normy vyvodil nesprávné závěry).
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. se lze návrhem na zahájení řízení domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. dán, jestliže je rozhodnutí o určovací žalobě s to vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o plnění nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba je k tomu vhodnější.
Naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco identifikace rozhodného hmotněprávního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby ochrany žalobce jde, vystihuje ve sporu otázku aktivní a pasivní věcné legitimace.
Uvedené funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude splněna ani tato podmínka. V takovém případě, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami aktivní a pasivní legitimace), soud žalobu o určení zamítne; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a zpravidla prvořadým důvodem, pro který určovací žaloba neobstojí.
Platí také, že má-li konkrétní určení (neplatnosti smlouvy) povahu řešení právní otázky předběžné ve vztahu k určení jinému (právního vztahu), není na takovém určení naléhavý právní zájem, lze-li se domáhat - přímo - určení samotného práva.
Vyslovené závěry se neváží pouze k určovací žalobě jako takové, ale logicky jsou podmíněny též tím, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a z jakých konkrétních právních poměrů požadavek určení vychází.
Odvolací soud, jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku, tyto zásady vadně aplikoval potud, že již na základě zjištění, že (žalovanými) bylo zahájeno řízení o plnění, eliminoval - bez dalšího - možnost uspět s žalobou o určení.
Z předchozího se především podává, že sama možnost žaloby o plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.) splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení práva nebo právního vztahu (§80 písm. c/ o.s.ř.) nevylučuje.
Významnější je, že nejde o jakoukoli žalobu o plnění (jež je jinak způsobilá žalobě o určení konkurovat, resp. mít před ní přednost), ale o žalobu coby instrumentu ochrany práva žalobcova (nikoli žalovaného); při úvaze o podmínkách podle §80 písm. c/ o.s.ř., jde - logicky - o hodnocení jeho právních poměrů, neboť právě ve vztahu k nim se klade otázka, zda je místo (již) pro preventivní ochranu anebo (až) pro ochranu reparační (§80 písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud tedy pochybil, jestliže žalobu o určení nekonfrontoval s žalobou o plnění, již by mohli uplatnit žalobci, nýbrž ji poměřoval - oproti tomu - výlučně žalobou o plnění žalovaných.
Odvolací soud opomenul se zabývat i tím, z jakých konkrétních právních poměrů požadavek určení vycházel, a nevysvětlil, jaké důsledky by výsledek (přerušeného) řízení o žalobě žalovaných o vyklizení bytu mohl přivodit ve vztahu k zájmu, který se z žaloby žalobců podává - být nadále členy bytového družstva - jestliže žalovaní v odvolacím řízení uvedli, že původně družstevního (dotčeného) bytu jsou již vlastníky. Dovolatelé správně namítají, že právní vztah, identifikovaný jejich povinností byt vyklidit, nelze ztotožnit s tím, jenž vyplývá z dohody o převodu členských práv a povinností, resp. z toho, že tato dohoda je (případně) neplatná.
Uvedená pochybení mají základ v tom, že podmínka naléhavého právního zájmu zůstala v řízení - zcela - stranou pozornosti. Oba soudy především přehlédly, že ani v žalobě ani v dalších podáních žalobci její splnění nedokládali, pročež soud prvního stupně, logicky bez jakékoli vazby na příslušná žalobní tvrzení žalobců (a aniž svůj závěr jakkoli zdůvodnil) pouze konstatoval, že existence naléhavého právního zájmu „je prokázána“, a soud odvolací, obdobně (bez vazby na tvrzení žalobců) závěr o nesplnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovodil - toliko - ze zjevně nahodilého sdělení žalovaných, že zahájili řízení o uložení povinnosti vyklidit byt, jehož se sporná dohoda o převodu členských práv a povinností týkala.
V důsledku uplatnění projednací zásady, jež ovládá sporné občanské soudní řízení, stíhá jeho účastníky povinnost tvrzení a na ni navazující povinnost důkazní ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; jejich nesplnění má za následek rozhodnutí naopak nepříznivé pro toho, kdo jim nedostál. Tyto povinnosti (viz §120 odst. 1 o.s.ř.) jsou povinnostmi procesními, a proto na ně dopadá i poučovací povinnost soudu stanovená v §5 o.s.ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Proto v případě, že se žalobce domáhá určení neplatnosti smlouvy, je povinností soudu jej poučit o povinnosti tvrdit skutečnosti, jež dokládají podmínku naléhavého právního zájmu na takovém určení; jestliže tak soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a k takové vadě dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož se tak v daném řízení nestalo, je rozsudek odvolacího soudu zatížen nejen vadou z nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (zásadu, že žaloba o určení práva nebo právního vztahu není namístě tam, kde je k dispozici žaloba o splnění povinnosti, odvolací soud uplatnil bez ozřejmeného vztahu této - již podané - žaloby ke konkrétní situaci právního poměru účastníků), ale trpí i (jinou než zmatečností) vadou ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř., neboť v řízení nebyly vyvozeny potřebné důsledky z toho, že podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení žalobci v žalobě ani jiných podáních nedokládali adekvátními tvrzeními.
Důsledně tomu nelze dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, a Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst.1,2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu