ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4660.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4660/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému M. K. , zastoupenému JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou se sídlem v Brně, Foltýnova 37, pro 201.980,- Kč, srážkami z příjmu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 15 E 504/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24. 6. 2009, č. j. 54 Co 10/2009-83, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24. 6. 2009, č. j. 54 Co 10/2009-83, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 18. 8. 2008, č. j. 15 E 504/2008-8, nařídil podle platebního výměru vydaného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, Krajskou pobočkou pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště Třebíč, ze dne 30. 3. 2005, č. 2140500459, ve spojení s rozhodnutím o odvolání ze dne 19. 9. 2007, č. 2583/05/EK, vydaným Rozhodčím orgánem oprávněné, k uspokojení pohledávky 201 908,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z příjmu, který povinnému náleží vůči České správě sociálního zabezpečení Praha.
Krajský soud napadené usnesení okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o opravném prostředku bylo povinnému řádně doručeno. Uvedl, že v daném případě bylo přípustné, jestliže rozhodčí orgán rozhodoval o penále za dlužné pojistné za zaměstnance povinného, aby oprávněná rozhodnutí doručila do místa podnikání povinného ve smyslu §20 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“), podle něhož se při doručování písemnosti, která souvisí s podnikatelskou činností fyzické osoby a která je doručována na adresu místa podnikání, postupuje obdobně podle §21 odst. 3 (tedy ustanovení upravujícího jinak doručování právnickým osobám). Přitom podle §21 odst. 3 správního řádu adresát nemůže žádat o prominutí zmeškání úkonu s poukazem na to, že se na adrese sídla nebo sídla organizační složky nikdo nezdržuje. Jestliže písemnost byla uložena na poště 16. 7. 2007 a povinný si ji nevyzvedl, nastala nejpozději 10. den od uvedeného data fikce doručení rozhodnutí. Proto je nerozhodné, kde se povinný skutečně zdržoval.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za dosud neřešenou považuje otázku fikce doručení podle zákona č. 500/2004 Sb., a to ve vztahu k fyzické osobě podnikající, která se dovolá §24 odst. 2 správního řádu a která dovozuje z důvodů obsažených v tomto ustanovení nemožnost aplikovat vůči ní fikci doručení správního rozhodnutí. Jako důvod uvedl, že si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Uvedl dále, že oprávněná věděla, že měl v době doručování rozhodnutí adresu trvalého pobytu uvedenou na adrese ohlašovny Městského úřadu v Třebíči, přičemž názor oprávněné, že na uvedenou adresu nemůže doručovat písemnosti, považuje za nesprávný. Za nesprávný označil rovněž názor odvolacího soudu, že je bezpředmětné, že již v roce 2006 nahlašoval ústně změnu doručovací adresy do P. 35 oprávněné i Živnostenskému úřadu v Třebíči. Za podstatné dále považuje vyhodnocení překážek, které mu bránily si písemnost vyzvednout. Na adrese v T., bydlí jeho děti, s nimiž nekomunikuje. Ty také pravděpodobně nechaly zřídit tzv. úřední adresu na adrese ohlašovny, což povinný zjistil až v únoru roku 2006, kdy si musel nechat vystavit nové doklady. Živnostenský úřad vyřešil jeho žádost o změnu místa podnikání až v lednu 2008 (tedy po dvou letech), kdy jako místo podnikání označil ohlašovnu Městského úřadu v Třebíči s poznámkou, že jako místo podnikání nelze označit P. 35. Tím ale navodil stav, kdy oprávněná, která tvrdí, že nemůže doručovat písemnost na adresu ohlašovny Městského úřadu v Třebíči, a proto doručovala na místo jeho podnikání, by nyní na tuto adresu doručovat musela. Uvedl dále, že u odvolacího soudu prokázal, že se v době od 16. 10. 2007 do 31. 10. 2007 bez své viny nezdržoval na adrese T., a že nahlásil změnu své doručovací adresy do P. 35. To, že elektronická evidence oprávněné neumožňuje dodatečné zjištění termínu zanesení změny, nemůže jít k jeho tíži. Proto také nemohla nastat fikce doručení rozhodnutí Rozhodčího orgánu VZP ČR. Připomněl také, že usnesení odvolacího soudu dosud nebylo doručeno jeho zástupkyni, ale pouze jemu. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř). Ten je dán tím, že otázku doručování písemností, které souvisí s podnikatelskou činností fyzické osoby podle §20 odst. 5 správního řádu, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takovou jinou vadou rozhodnutí odvolacího soudu trpí.
V souzené věci bylo rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále též jen „VZP“) ze dne 19. 9. 2007, č. j. 2583/05/EK, jímž bylo rozhodnuto o odvolání povinného proti platebnímu výměru VZP č. 2140500459 ze dne 30. 3. 2005, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit penále ve výši 201.908,- Kč, na adresu T., tedy do místa podnikání povinného. Protože důvodem uložení penále bylo nezaplacení pojistného za zaměstnance, mohla oprávněná rozhodnutí na tuto adresu ve smyslu §20 odst. 5 správního řádu doručovat (na tuto adresu byl také doručován platební výměr, který podle dodejky povinný osobně převzal).
Ustanovení §19 odst. 3 správního řádu dává účastníkovi řízení možnost požádat správní orgán, aby mu doručoval na adresu pro doručování, kterou správnímu orgánu sdělí. Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, správní orgán na tuto adresu doručuje. Jinak musí účastníkovi řízení sdělit ústně či písemně, proč jeho požadavku nevyhověl (srov. např. JUDr. Josef Vedral Ph.D., Správní řád, Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006, str. 165). Ačkoliv povinný namítal, že oprávněnou požádal již v roce 2006 o doručování písemností na adresu do P., odvolací soud uzavřel, že povinný toto tvrzení neprokázal. Ačkoliv v tomto směru prováděl dokazování, neuvedl, o jaké důkazy svůj závěr opřel a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídil. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud přitom připomíná, že požadavek účastníka, aby mu byly písemnosti doručovány na adresu pro doručování, je podáním ve smyslu §37 správního řádu, musí tedy splňovat náležitosti stanovené v tomto paragrafu a musí být učiněn způsobem stanoveným v §37 odst. 4 správního řádu, tedy písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem (srov. rovněž výše zmíněnou publikaci Správní řád, Komentář, str. 164).
Poukazuje-li dále povinný na §24 odst. 2 správního řádu, pak Nejvyšší soud připomíná, že žádost o prominutí zmeškání úkonu může podat jen ke správnímu orgánu, který písemnost vyhotovil; exekuční soud se takovou žádostí zabývat nemůže.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí, aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu