ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.470.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 470/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. J. a B) L. H. proti žalovaným 1) L. Z. a 2) Z. Z., o návrhu na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 34/97, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2000, č. j. 47 Co 129/2000 – 131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. března 2000, č. j. 47 Co 129/2000 - 131, potvrdil usnesení ze dne 21. ledna 1998, č. j. 5 C 34/97-44 (nyní č.l. 118), jímž Okresní soud v Kroměříži zastavil řízení o návrhu žalobců na povolení obnovy řízení pro vady návrhu. Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §43, §79 odst. 1 a §228 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že návrh na obnovu řízení není projednatelný, jelikož žalobci přes řádnou výzvu soudu neodstranili vady, jež brání pokračování v řízení.
Žalobci (posléze zastoupeni advokátem) podali proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §238 odst. 1 o. s .ř., namítajíce, že vyplývá z nesprávného právního názoru. Konkrétně dovolatelé poukazují na to, že soud prvního stupně pochybil, jestliže „usnesením\" ze dne 8. dubna 1991, sp. zn. 5 C 49/91, zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. dubna 1990 proto, že žalobci nejsou ve věci účastníky řízení. Přitom věcná legitimace žalobců je prokázána již tím, že jsou zákonnými dědici zůstavitele L. Ch. - účastníka smlouvy. Stejně tak pochybil i odvolací soud, když odmítl aktivní legitimaci z čistě procesního hlediska. Závažná pochybení při uzavírání kupní smlouvy byla soudy obou stupňů pominuta (vůbec se jimi nezabývaly), neboť o podání Ing. J. ze dne 1. listopadu 1999 není v žádném z rozhodnutí těchto soudů zmínka. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. července 1999, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v této věci, pouze konstatoval dřívější stanoviska soudu, aniž by se zabýval jednotlivými důvody v tomto návrhu uvedenými. Soud prvního stupně ani odvolací soud se pak nevypořádaly s námitkou podjatosti, sepsanou Ing. J. dne 2. července 2000 a došlou soudu 10. července 2000. Soud prvního stupně vydal usnesení ze dne 12. prosince 2000 přesto, že o této námitce nebylo řádně rozhodnuto. Ze všech těchto důvodů dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud obnovu řízení povolil.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Jelikož usnesení odvolacího soudu bylo vydáno 24. března 2000, je Nejvyšší soud ve shodě s posledně citovaným ustanovením povinen podle dosavadních právních předpisů projednat a rozhodnout i dovolání v této věci.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s .ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s .ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o povolení obnovy řízení (§234 odst. 1 o. s. ř.) není ve smyslu ustanovení §239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a argumentaci tam rozvedenou).
Oproti očekávání dovolatelů není dovolání přípustné ani podle §238 odst. 1 o. s. ř., jelikož toto ustanovení se zabývá přípustností dovolání proti rozsudku a nikoli proti usnesení.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelé příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazují dovolatelé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. je řízení zmatečné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Toto ustanovení dopadá jen na případy, kdy je zde osoba způsobilá být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), která však nemůže před soudem jako účastník samostatně jednat (§20 o. s. ř.); nic takového ovšem dovolateli pro řízení o povolení obnovy řízení tvrzeno nebylo a ze spisu rovněž neplyne.
Argumenty, jež dovolatelé snášejí proti závěrům soudů nižších stupňů o nedostatku jejich aktivní věcné legitimace ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy - nehledě k tomu, že otázka aktivní věcné legitimace účastníků řízení ve sporu nemá nic společného s tím, zda tito účastníci mají dle §20 o. s .ř. způsobilost před soudem samostatně jednat - se ostatně pojí (jak plyne ze spisu a jeho příloh) nikoli s předmětným řízením o obnovu, nýbrž s rozhodnutími soudů v předchozích řízeních. Navíc ono rozhodnutí (nikoli usnesení, ale rozsudek) Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. dubna 1991, sp. zn. 5 C 49/91, bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 1991, č. j. 13 Co 244/91-27, a řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 49/91 bylo pravomocně skončeno až zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. října 1992, č. j. 5 C 49/91-86, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 1994, č. j. 13 Co 615/92-132. Dovoláním zmíněný rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. července 1999 (č. j. 5 C 34/97 24 /nyní č.l. 95/) byl rovněž již dříve zrušen, a to usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 1999, č. j. 47 Co 293/99-41 (nyní č.l. 115).
Tvrzení, že se soudy nevypořádaly s námitkou podjatosti, vznesenou Ing. J. (zástupcem dovolatelů v předchozích fázích řízení) v podání ze dne 2. července 2000, došlém soudu 10. července 2000, je pro výsledek dovolacího řízení bezcenné, jelikož v době, kdy svá usnesení vydaly (21. ledna 1998 a 24. března 2000) se s námitkou vznesenou později ani vypořádat nemohly. Skutečnost, že poté soud prvního stupně vydal usnesení (ze dne 12. prosince 2000, č.j. 5 C 34/97-148), jímž dovolatele vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení, význam nemá, jelikož toto usnesení předmětem dovolacího přezkumu není (a se zřetelem k ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. ani být nemůže) a do dalšího postupu dovolacího řízení se již nepromítá (dovolatelé nedostatek povinného zastoupení zhojili).
Dovolatelé sami pak v dovolání sepsaném (povinně) advokátem (srov. §241 odst. 2, větu druhou, o. s .ř.), argument, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci (srov. §237 odst. 1 písm. g/ o. s .ř.), výslovně ani neuplatňují a taková vada se ze spisu rovněž nepodává.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci tvrzený v podání může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).
V podání z č.l. 140 však nejsou uplatněny konkrétní námitky k osobě soudce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni; namítá se zde, že vyloučen je celý Okresní soud v Kroměříži, přičemž jako důvod podjatosti je označován právní názor soudu prvního stupně na otázku aktivní legitimace žalobců v předchozích fázích řízení. Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech; proto takto formulovaná námitka není objektivně způsobilá vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudce (JUDr. V. D.), který o návrhu na obnovu řízení v prvním stupni rozhodoval.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. usnesením odmítl, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.
Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaných však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu