ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.535.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 535/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v H. proti povinnému V. T., za účasti L. P., dříve T., zastoupené advokátem, prodejem nemovitostí pro částku 147.895,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. E 1592/2000, o dovolání L. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 12 Co 711/2001, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí, usnesením z 19. července 2001, čj. E 1592/2000-50, nařídil výkon rozhodnutí prodejem tam specifikovaných nemovitostí, povinnému zakázal převod vlastnického práva k nim či jejich zatížení, pod sankcí odpovědnosti za škodu mu uložil povinnost oznámit soudu subjekty s předkupním právem k nemovitostem a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
K odvolání (v mezidobí) rozvedené manželky povinného krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že předmětné nemovitosti, byť v příslušném katastru nemovitostí zapsané jako výlučné vlastnictví odvolatelky, patří do společného jmění jí a povinného, jelikož byly pořízeny za trvání manželství z peněz získaných prodejem jiné společné nemovitosti. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nic nemůže změnit ani rozsudek, jímž bylo společné jmění manželů zúženo na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, jelikož tato skutečnost „ještě neznamená, že (a jak) bylo společné jmění vypořádáno, když ani z výpisu z příslušného listu vlastnictví nic takového nevyplývá.“ Námitku, že pohledávka oprávněného mohla být uspokojena prodejem movitých věcí, jejichž seznam předala oprávněnému, odvolací soud nepřijal s odůvodněním, že podle ní samotné bývalý manžel věci v roce 2000 odvezl, takže v současnosti ani nemůže (odvolatelka) s určitostí tvrdit, že povinný tyto věci nezcizil a že se nalézají v jeho nynějším bydlišti. Stejně tak odvolací soud neakceptoval námitku zřejmé nevhodnosti nařízeného výkonu rozhodnutí, jelikož kupní cena exekucí postižených nemovitostí činila k 26. srpnu 1998 částku 256.200,- Kč, přičemž vymáhaná pohledávka činí bez nákladů exekuce částku téměř 150.000,- Kč.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž uplatňuje zejména dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“). Za vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje to, že se odvolací soud „nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání“, v němž mimo jiné poukazovala na „rozpor nařízeného výkonu rozhodnutí s morálními pravidly“; ten spatřuje ve skutečnosti, že předmětný dům (v němž povinný nebydlí) užívá ona s jeho nezletilou a dvěma zletilými dcerami, jimž by exekucí byla upřena možnost bydlení jako uspokojení jedné ze základních potřeb. Ač si vědoma toho, že soud nemusí provést všechny navržené důkazy, vytýká mu, že bez odůvodnění pominul její návrh na provedení důkazu připojenými spisy Okresního soudu v Domažlicích ohledně rozvodu jejího manželství s povinným a úpravy výchovy a výživy jejich nezletilé dcery, zprávou Obecního úřadu M. o tom, kdo v domě stiženém exekucí bydlí, a spisem Finančního úřadu v H., z něhož vyplývá, že se s oprávněným „snažila spolupracovat, aby svou pohledávku za povinným mohl uspokojit jiným způsobem.“ Další vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud, ačkoli neměl dostatek důkazů o současné ceně nemovitostí (vycházel z jejich ceny v roce 1998, odkdy se cenový předpis několikrát změnil a odkdy byla nemovitost zhodnocena vybudováním ústředního topení, nových podlah a obložení, koupelny a jednoho nového pokoje), její námitku zřejmé nevhodnosti prodeje nemovitostí neakceptoval.
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ ve spojení s §238a odst. 2 o.s.ř.) důvodné není.
Dovolatelka předně – kromě výslovného vytčení vad řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – uplatňuje (posuzováno podle obsahu dovolání, jímž namítá, že nařízený výkon rozhodnutí je v rozporu s morálními pravidly) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Tento dovolací důvod však v souzené věci naplněn není.
Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako např. žaloba – úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení §251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Ukládá-li ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., aby práva a povinnosti byly vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům občanskoprávních (tedy hmotněprávních) vztahů, pak musí platit tím spíše, že z hlediska souladu či rozporu s morálními pravidly ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být posuzována (kromě – viz výše – procesních úkonů účastníků soudního řízení) rozhodnutí soudů, tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích (jakýchkoli, tedy včetně návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí) rozhodují soudy jakožto orgány pravomocí k posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s morálními pravidly nadané. Jak tedy plyne z uvedených závěrů, právní posouzení věci – nařízení exekuce prodejem nemovitostí – nesprávné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není.
Řízení netrpí ani vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou dovolatelka spatřuje v tom, že se krajský soud nezabýval jejími odvolacími (a v dovolání popsanými) námitkami ke zjištěnému skutkovému stavu, a že rozhodl, aniž se vypořádal s důkazními návrhy.
Vadou řízení při zjišťování skutkového stavu, způsobilou naplnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je – kromě jiného – i to, že soud v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci (nezabýval se jimi, přestože byly tvrzeny a přestože k jejich prokázání byly navrženy důkazy), avšak pouze tehdy, mohlo-li takové pochybení soudu mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při věcném posuzování návrhu na exekuci soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud při nařízení exekuce nezkoumá; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného.
Z podaného výkladu plyne, že se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nemusel zabývat tvrzením, že předmětný dům užívají dovolatelka a dcery povinného, jež jinou možnost bydlení nemají (zatímco naopak povinný v domě nebydlí), a že k těmto tvrzením ani nemusel provést navržené důkazy spisy okresního soudu a zprávou obecního úřadu. Totéž pak platí o tvrzení dovolatelky o její spolupráci s oprávněným motivované snahou nalézt možnost, aby pohledávka byla uspokojena způsobem jiným než nařízeným, jakož i o důkazu k tomu navrženému, totiž spisem příslušného finančního úřadu.
Pokud konečně jde o vadu řízení, již dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud „neměl pro zamítnutí námitky zřejmé nevhodnosti navržené exekuce dostatek důkazů o současné ceně nemovitostí“, ani touto vadou řízení netrpí. Dovolatelka totiž svou námitku zřejmé nevhodnosti navrženého způsobu exekuce v odvolání neodůvodnila (na rozdíl od dovolání, v řízení o němž již ovšem uplatňovat nové skutečnosti a důkazy nelze) konkrétním argumentem, totiž tvrzením o vzrůstu ceny předmětných nemovitostí oproti době uzavření kupní smlouvy s M. G. v důsledku změn cenových předpisů a posléze provedených stavebních úprav (pročež ani nenavrhla důkaz k prokázání vyšší než zjištěné ceny), nýbrž pouze obecně namítla, že „cena nemovitostí je podle jejího názoru minimálně šestkrát vyšší.“ Neobsahovalo-li odvolání takovéto potřebné skutkové tvrzení o zvýšení ceny nemovitostí, a tedy ani odpovídající důkazní návrh, nemohlo řízení před odvolacím soudem, jenž měl cenu nemovitostí prokázánu kupní smlouvou z 26. srpna 1998, vycházející ze znaleckého posudku, trpět namítanou vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., spočívající v neúplnosti zjištění skutkového stavu. Námitka zřejmé nevhodnosti nařízené exekuce odůvodněná dalším tvrzením, že totiž povinný má po vypořádání společného jmění manželů movité věci, jejichž cena by k uspokojení pohledávky oprávněného postačila (s níž se ostatně odvolací soud, a to správně, vypořádal), v dovolání, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, již uplatněna nebyla.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo (řízení přitom případnými vadami podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. ani jinými nenamítanými vadami podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k nimž by soud byl podle §242 odst. 3 o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, netrpí) Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že ostatním účastníkům, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení měli právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu