ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.541.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 541/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. O. v O. – P., zastoupené advokátem, proti povinným 1) B., spotřebnímu družstvu v O., zastoupenému advokátkou, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 270/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2004, č.j. 10 Co 1362/2003-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 5. 2003, č.j. 49 E 270/2002-32, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí provedením prací a výkonů (§350 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že rozsudek, jehož výkon oprávněná navrhla, nahrazuje prohlášení vůle prvního povinného (§161 odst. 3 o.s.ř.); ukládá-li totiž povinnost uzavřít s oprávněnou ve stanovené lhůtě smlouvu určitého obsahu (o vydání nemovitostí), nahrazuje podpis prvního povinného. Druhá povinná – navíc – není pasivně věcně legitimována, neboť přechod povinnosti z ustanovení §59 zákona č. 219/2000 Sb. nevyplývá a listiny o přechodu povinnosti uzavřít smlouvu oprávněná nepředložila (§256 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a to konkrétně (dvou) otázek, jejichž řešení je – podle jejího názoru – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadně právně významné. Dovolatelka nezpochybňuje, že exekučním titulem je (pravomocný) rozsudek nahrazující projev vůle povinné osoby, na jehož základě (po připojení písemné dohody podepsané oprávněnou osobou) katastrální úřady běžně povolovaly vklad vlastnického práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1330/2003). V jejím případě však příslušný katastrální úřad vklad práva odmítl provést, a to s poukazem na nález ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 702/2000, v němž Ústavní soud konstatoval, že rozsudek ukládající prohlášení vůle není s to sám o sobě ve spojení s projevem vůle oprávněné osoby vyvolat účinky dohody o vydání věci. Závěr Ústavního soudu, že uzavření dohody o vydání věci lze docílit jen ukládáním pokut (§351 o.s.ř.), vedl dovolatelku k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže je možné rozsudek ukládající prohlášení vůle vykonat způsobem, který byl navržen, je třeba řešit i druhou otázku, tedy zda věcná legitimace svědčí prvnímu povinnému jako osobě exekučním titulem zavázané nebo druhé povinné, která – podle názoru dovolatelky – přichází v úvahu jako právní nástupkyně prvního povinného. Přechod povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí přitom vyplývá přímo z právního předpisu (§256 odst. 2, in fine, o.s.ř.). První povinný byl totiž v době vydání exekučního titulu trvalým uživatelem nemovitostí (§70 hosp. zák.); jeho postavení se svým obsahem blížilo vlastnickému právu, takže s právem trvalého užívání byla spojena povinnost držené věci vydat (institut trvalého užívání byl evidován v katastru nemovitostí a trvalému uživateli byl zřizován list vlastnictví). Poté, co zákon č. 219/2000 Sb. změnil vztahy trvalého užívání na výpůjčku (§59), přešla povinnost uzavřít dohodu přímo na vlastníka, neboť ten, kdo má věci (toliko) ve výpůjčce, oprávněn nakládat s nimi – tedy ani je vydávat – není. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelka vytyčila dvě otázky, které podle jejího názoru splňují kritéria ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 o.s.ř.; první tkví v závěru odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí, jehož výkon navrhla, patří k těm, které způsoby v zákoně uvedenými (srov. §257, §258 o.s.ř.) vykonávat nelze, druhá se týká posouzení pasivní věcné legitimace druhé povinné, jež reflektuje dovolatelkou prosazované procesní nástupnictví co do povinnosti uzavřít smlouvu o vydání nemovitostí (§256 o.s.ř.).
Otázku uvedenou shora na prvním místě vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nehodlá nic měnit.
Podkladovým rozhodnutím v projednávané věci je rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997, č.j. 35 C 339/92-32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1998, č.j. 8 Co 1521/97-48 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2003, č.j. 8 Co 1521/97-57), jímž byla prvnímu povinnému (osobě podle §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. povinné) uložena povinnost uzavřít s oprávněnou (osobou podle §1 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb. oprávněnou) dohodu, kterou – do tří dnů od právní moci rozsudku – vydá označené nemovitosti. Rozsudek nabyl 16. 8. 1997 právní moci.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že rozsudkem lze vyhovět i takové žalobě o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§80 písm. b/ o.s.ř.), podle níž má být žalovanému uložena povinnost učinit určitý projev vůle (právní úkon). V takovém případě – namísto ustanovení §161 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je rozsudek vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění – platí §161 odst. 3 o.s.ř., který stanoví, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. Odtud se podává, že na základě takového rozsudku nelze k návrhu oprávněného, který tvrdí, že povinný dobrovolně nesplnil uloženou povinnost, nařídit výkon rozhodnutí způsobem předvídaným v ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 11. 1973, sp. zn. 3 Cz 53/73, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 796).
V návaznosti na shora uvedené (za právního stavu účinného před 1. 1. 1992) vysvětlil Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 862-863, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít kupní smlouvu nenahrazuje smlouvu samotnou, nýbrž toliko projev vůle prodávajícího (žalovaného) k uzavření smlouvy včetně podpisu této smluvní strany; k tomu, aby mohlo státní notářství rozhodnout o registraci kupní smlouvy o převodu nemovitosti, bylo nezbytné spolu s pravomocným rozsudkem nahrazujícím prohlášení vůle směřující k uzavření smlouvy předložit i smlouvu podepsanou kupujícím (žalobcem).
Závěry shora uvedené soudní praxe uplatnila i při rozhodování sporů z tzv. restitučních právních předpisů, tj. zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
Již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/1993 pod č. 34 (str. 115 /249/), bylo zdůrazněno, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě o uložení povinnosti organizace (povinné osoby) uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb., nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění (§161 odst. 3 o.s.ř.). Rozsudkem ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 897/97, Nejvyšší soud vysvětlil, že konstrukci nároku na vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. odpovídá rovněž žalobní návrh požadující splnění povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, popřípadě žalobní návrh na uzavření dohody o vydání věci obsahující přímo nástin takové dohody (smlouvy) se všemi nezbytnými náležitostmi, kdy pravomocným rozhodnutím soudu je nahrazován projev vůle povinné osoby (§161 odst. 3 o.s.ř.). Zmíněné typy žalob si jsou rovnocenné, významově totožné, přičemž vyjadřují požadavek na rozhodnutí, které je podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
V rozsudku ze dne 25. 5. 1995, sp. zn. 7 Cdo 56/94, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1996 pod č. 39, Vrchní soud v Praze formuloval závěr o zaměnitelnosti žaloby, jíž se žalobce domáhá uložení prohlášení vůle (dohody o navrácení věci do vlastnictví žalobce), a žaloby o vydání věci při uplatnění nároku vyplývajícího ze zákona č. 173/1990 Sb. (ve znění zákona č. 247/1991 Sb.), jehož podmínky a způsob uspokojení upravuje zákon č. 232/1991 Sb. (ve znění zákona č. 312/1991 Sb.). V odůvodnění připomněl, že stejně jako výrok ukládající vydání nemovitosti také „rozsudek ukládající prohlášení vůle se nevykonává žádným ze způsobů výkonu rozhodnutí, tedy ani pokutami podle ustanovení §351 o.s.ř., poněvadž nahrazuje toto prohlášení (§161 odst. 3 o.s.ř.). Týká-li se nemovitosti, je podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.).“ Ze stejného závěru vycházejí i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1430/96, a ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 522/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/1998 pod č. 81 a 80, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 288/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 6/1997 pod č. 82, jímž bylo opět připomenuto, že žalobou o vydání věci i žalobou o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 403/1990 Sb. lze dosáhnout rozsudku, na jehož základě bude oprávněná osoba zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti.
Okolnost, že u rozsudků ukládajících prohlášení vůle (§161 odst. 3 o.s.ř.) nelze nařídit odklad jejich vykonatelnosti podle ustanovení §233 (nyní §235c) o.s.ř., neboť takové rozsudky jsou specifickými rozhodnutími, které se nevykonávají a nemohou být podkladem soudního výkonu rozhodnutí, vyplývá z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 15 Co 20, 21/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 8/1996 pod č. 55.
Pokud odvolací soud ze shora uvedeného vycházel a dovodil, že rozhodnutím, jehož výkon oprávněná navrhla, je rozsudek ukládající prohlášení vůle (§161 odst. 3 o.s.ř.), který nemůže být titulem pro výkon rozhodnutí, neodchýlil se od konstantní soudní praxe. Okolnost, zda zápis vlastnického práva oprávněné do katastru nemovitostí se uskutečňuje vkladem nebo záznamem (§2 odst. 1, §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem ve znění pozdějších předpisů), již předmětem dovolacího přezkumu není.
Názor vyjádřený v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 702/2000, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí představuje pouze nástroj k zajištění podpisu povinné osoby a že lze na jeho základě přistoupit k výkonu rozhodnutí, je – ve světle toho, co bylo uvedeno shora – ojedinělý. V zájmu jednotnosti rozhodování obecných soudů se proto Nejvyšší soud přidržel dosavadní judikatury.
Předpoklady pro posouzení druhé otázky jako zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není třeba posuzovat; účinky podkladového rozhodnutí – nahrazení prohlášení vůle povinného subjektu – vylučující jeho vykonatelnost v pravém slova smyslu se vztahují i na případného právního nástupce prvního povinného (i vůči němu by musel soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout ze stejných příčin, jež jsou nastíněny výše).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinným náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu