ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.560.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 560/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Vězeňské služby ČR, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, proti povinnému O. M., zastoupenému advokátem, pro 71.320,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 30 E 326/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2004, č.j. 11 Co 715/2003-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 8. 2003, č.j. 30 E 326/2003-7, kterým Okresní soud v Mostě nařídil podle rozhodnutí ředitelů věznice (o povinnosti k náhradě nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody) k vydobytí pohledávky 71.320,- Kč výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, na kterou má povinný nárok u označeného plátce, a povinnému uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 1.430,- Kč. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly podle odvolacího soudu splněny, zejména uzavřel, že rozhodnutí, jejichž výkon byl navržen, jsou vykonatelná.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že po celou dobu, kdy byl zařazen do výkonu trestů odnětí svobody v jednotlivých věznicích, pracoval (a měl tudíž nárok na pracovní odměnu) toliko ve V.; v ostatních věznicích, i když měl zájem o zařazení do práce, vhodné pracovní příležitosti nebyly. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal „s rozsahem provedení výkonu rozhodnutí a odkázal toliko na pracovní odměnu.“ Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, který dovolatel uplatnil i v souzené věci, je dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda výkon je navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon nařízený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný.
Je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky srážkami ze mzdy, označí oprávněný v návrhu toho, vůči komu má povinný nárok na mzdu, popř. jiný příjem (srov. §261 odst. 1, §299 o.s.ř.). To, zda povinný má vůči označenému plátci skutečně nárok na mzdu nebo jiný příjem, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; vychází totiž z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže v den, kdy soud prvního stupně vydal usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, povinný vůči plátci nárok na mzdu nebo jiný příjem neměl, k postižení předmětu exekuce účinně nedošlo (exekuce „nevznikla“). Naopak platí, že se nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §293 odst. 1 o.s.ř. vztahuje i na mzdový nárok povinného vůči každému dalšímu jeho zaměstnavateli nebo jinému plátci, pokud byl výkon rozhodnutí nařízen účinně (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1981, str. 197 /535/ a násl., stanovisko Nejvyššího soudu SSR z 28. 12. 1986, Cpj 65/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/1987).
Není-li dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný /dovolatel/ na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu