ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.574.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 574/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města Ostrava proti povinné Ing. J. S. , pro 1.638,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 E 903/97, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 1998, č. j. 8 Co 1301/98-19, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 10. 1997, č. j. 51 E 903/97-5, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 1998, č. j. 51 E 903/97-11, kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle svého rozsudku ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 37 C 57/93, k vymožení pohledávky 1.638,- Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že rozsudek je formálně vykonatelný (povinné byl doručen dne 20. 3. 1995 uložením).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž výslovně odkázala na ustanovení §237 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a požádala „aby celá záležitost byla znovu přešetřena vcelku, ve všech souvislostech, objektivně a nezaujatě“. Podle obsahu spočívá dovolací výhrada povinné v tom, že jí nebyla dána možnost náležitě vysvětlit sled událostí, které se podílely na vydání exekučního titulu, tedy ve výtce, že soudy obou stupňů nenařídily jednání. Povinná se domáhá, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani písmenu d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila (odstavec 2/).
Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojují s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Není přitom rozhodné, zda možnost jednání před soudem byla účastníku odňata v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993 pod č. 25). O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže účastník nebyl řádně přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle §29 odst. 2 o.s.ř. nebyly splněny, soud k projednání věci (nesprávně) nenařídil jednání, anebo jestliže projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Dovolatelka odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že soud prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a odvolací soud o odvolání rozhodly, aniž nařídily k projednání věci samé jednání.
Podle ustanovení §253 odst. 2 o.s.ř. nařídí předseda senátu (soudu prvního stupně) ve věcech výkonu rozhodnutí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. O návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem, který oprávněný navrhl (srov. §258 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád neukládá soudu prvního stupně rozhodnout po jednání, k němuž - ve smyslu §115 odst. 1 ve spojení s §254 odst. 1 o.s.ř. - jinak musí předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba.
Podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., které představuje jednu z výjimek ze zásady, podle níž k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání, ke kterému předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. odstavec 1/ cit. ustanovení), není nutné jednání nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Bylo-li tedy předmětem odvolacího přezkumu rozhodnutí mající formu usnesení, rozhodl odvolací soud, jenž neprováděl dokazování, bez jednání v souladu se zákonem.
Je pojmově vyloučeno, aby postupem, který občanskému soudnímu řádu neodporuje (který není „nesprávný“), byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 5, ročník 1996, str. 551 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 222/99). Vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tudíž řízení postiženo není.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; oprávněnému, jemuž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu