ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5823.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5823/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Richter + Frenzel s. r. o. , se sídlem v Praze 9, U Technoplynu č. 1572/1, identifikační číslo osoby 61852325, zastoupené JUDr. Jaroslavou Vodáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka č. 185/2, proti povinnému B. Z. , za účasti manželky povinného Z. Z. , oběma zastoupeným Mgr. Ivetou Petřekovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická č. 787/10, pro 687 094,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 81 EXE 695/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2016, č.j. 20 Co 368/2015-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud zrušil výrok I. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2015, č. j. 81 EXE 695/2015-29, jímž byl zamítnut návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce prováděné exekučním příkazem exekutorky JUDr. Jany Fojtové, Exekutorský úřad Pelhřimov, ze dne 16. 3. 2015, č. j. 049 EX 00020/16-026, srážkami z jejího důchodu (výrok I.), výrok II. usnesení soudu prvního stupně (jímž byl zamítnut návrh manželky povinného na odklad exekuce v části, v níž navrhla její zastavení) odvolací soud změnil tak, že se odkládá provedení exekuce v rozsahu, v jakém je prováděna podle exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Jany Fojtové ze dne 16. 3. 2015, č. j. 049 EX 00020/15-026, postižením důchodu manželky povinného, a to do pravomocného skončení řízení o návrhu manželky povinného na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., prováděné výše uvedeným způsobem (výrok II.). Odvolací soud konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu manželky povinného na odklad provedení exekuce před soudy obou stupňů (výrok III.).
V odůvodnění zdůraznil, že v projednávané věci bylo řízení zahájeno podáním exekučního návrhu dne 6. 11. 2014, a proto soud prvního stupně, který rozhodoval o návrhu manželky povinného ze dne 25. 3. 2015, postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015. Byl-li ve vykonávacím řízení podle ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015 postižen majetek, který nepatřil do společného jmění povinného a jeho manžela, avšak vymáhanou pohledávku z tohoto majetku nebylo možné uspokojit, příslušela manželu povinného excindační žaloba podle ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015. Jestliže byl exekučně postižen majetek, který nepatřil do společného jmění povinného a jeho manžela, ale šlo o majetek ve výlučném vlastnictví manžela povinného podle ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015 (například šlo-li o mzdu nebo jiný příjem manžela povinného), aniž by byly splněny předpoklady pro postižení takového majetku, mohl se manžel povinného domáhat vyloučení tohoto majetku ze soudního výkonu rozhodnutí (z exekuce) rovněž excindační žalobou, a to podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015. Soud prvního stupně na základě výše uvedených právních závěrů návrh manželky povinného na zastavení exekuce zamítl, protože nezvolila správný procesní prostředek k uplatnění svých práv (namísto excindační žaloby zvolila návrh na částečné zastavení exekuce). Odvolací soud však při rozhodování o odvolání manželky povinného (dne 20. 6. 2016) musel přihlédnout k tomu, že v mezidobí, a to zákonem č. 139/2015 Sb., byla s účinností od 1. 7. 2015 novelizována rozhodná ustanovení o. s. ř. i zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „ex. řádu“). Ustanovení §262a o. s. ř., resp. ustanovení §42 ex. řádu, nově upravují, za jakých podmínek lze v exekuci postihnout majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela a majetek patřící výlučně manželu povinného. Dále od 1. 7. 2015 platí, že byl-li v exekuci neoprávněně postižen majetek manžela povinného nebo majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela, má manžel povinného k dispozici nikoliv vylučovací žalobu, ale návrh na zastavení exekuce ve vztahu k neprávem postiženému majetku. Podle přechodných ustanovení obsažených v článku II. bod 1. a čl. IV. bod 1. zákona č. 139/2015 Sb. (který výše popsanou novou úpravu zavedl), se nové znění občanského soudního řádu a exekučního řádu uplatní i v řízeních zahájených před 1. 7. 2015; právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., zůstávají zachovány. Jestliže tedy manžel povinného podal návrh na částečné zastavení exekuce před 1. 7. 2015, nelze řízení o takovém návrhu dokončit podle dosavadní právní úpravy, ale podle úpravy nové. Odvolacímu soudu tedy nezbývá, než rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i podle hledisek vymezených novou právní úpravou. Proto je třeba zohlednit, že soud prvního stupně se nezabýval skutečnostmi rozhodnými podle ustanovení §262a o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015 pro postižení majetku manželky povinného (zejména otázkou, zda vymáhaná pohledávka patří s ohledem na okolnosti případu do společného jmění povinného a jeho manželky), když vycházel z názoru, že tyto skutečnosti lze zohlednit pouze v řízení o vylučovací žalobě. Z toho důvodu bylo na místě usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení (ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.), v němž bude zkoumat, zda byly naplněny předpoklady stanovené v ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 pro postižení majetku manželky povinného v exekuci (zejména otázkou, jestli vymáhaná pohledávka patří s ohledem na okolnosti případu do společného jmění povinného a jeho manželky). Odvolací soud konečně uzavřel, že od 1. 7. 2015 nelze za žádných okolností vést exekuci na mzdu manžela povinného, a to ani v případě, že je vymáhán dluh, který tvoří společné jmění manželů, takže lze očekávat, že s účinností od 1. 7. 2015 dojde k zastavení exekuce srážkami z důchodu manželky povinného podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., takže je dán důvod pro odklad exekuce podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích napadla oprávněná dovoláním, v němž především uvedla, že ze strany odvolacího soudu došlo k zásahu do rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by soud prvního stupně jakkoliv při svém rozhodnutí pochybil. Zákon č. 139/2015 Sb. s ohledem na svá přechodná stanovení v čl. II odst. 1 a čl. IV. odst. 1 způsobuje nepřípustnou pravou retroaktivitu, protože dopadá také na řízení, která byla zahájena před jeho účinností, čímž zasahuje do legitimních očekávání účastníků řízení. Proto by dovolací soud měl podle oprávněné podat u Ústavního soudu návrh na zrušení uvedených přechodných ustanovení. Oprávněná má za to, že při aplikaci ustanovení §262a, §262b a §267 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015 a při zvážení, zda vymáhaný dluh je pohledávkou, která je či není součástí společného jmění povinného a jeho manželky, nelze aplikovat ustanovení §710, §732 ani jiné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jak podle jejího názoru učinil odvolací soud. Je totiž třeba vyjít z toho, že ke vzniku závazku ze strany povinného došlo dne 14. 6. 2011, kdy se povinný jako směnečný rukojmí zavázal ze směnky. Proto je na místě aplikovat ustanovení §143 odst. 1 písm. b) a zejména §146 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože jde o hmotné právo, které bylo účinné v době vzniku závazku, který je posuzován. Závazný pokyn odvolacího soudu, aby se soud prvního stupně zabýval tím, zda byl dán souhlas manželky povinného s převzetím závazku, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž se pro případ, že jde o závazek plynoucí z podnikatelské činnosti povinného, souhlas manžela povinného nevyvratitelně presumuje (ustanovení §146 obč. zák.). I pro případ, že by situace byla posouzena podle ustanovení §715 o. z., není podle dovolatelky na místě dospět k jinému závěru. Dovolatelka v této souvislosti (a s poukazem na závazný pokyn odvolacího soudu, podle něhož se soud prvního stupně má zabývat tím, zda byl dán souhlas manželky povinného s převzetím závazku) má za to, že dovolací soud má zaujmout postoj k dosud podle dovolatelky neřešené otázce hmotného práva, zda v případě, že je jedním z manželů udělen souhlas s užitím majetku nacházejícího se ve společném jmění manželů k podnikatelským účelům dle ustanovení §146 obč. zák. nebo dle §715 odst. 1 o. z., je přípustné dovolávat se ustanovení §732 o. z., nebo zda souhlas s užitím majetku nacházejícího se ve společném jmění manželů k podnikatelským účelům podle ustanovení §146 obč. zák., nebo podle §715 odst. 1 o. z. již bez dalšího vylučuje užití ustanovení §732 o. z.
Uzavřel-li odvolací soud, že v řízení o návrhu manželky povinného na zastavení exekuce ze dne 25. 3. 2015, jež nebylo pravomocně ukončeno do 30. 6. 2015, se použijí při rozhodnutí o návrhu manžela povinného na zastavení exekuce (soudního výkonu rozhodnutí) normy procesního práva účinné od 1. 7. 2015, včetně ustanovení §262a, §262b a §267 o. s. ř., resp. ustanovení §42 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 Sb., je jeho právní závěr v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Námitka oprávněné, že přechodná ustanovení obsažená v čl. II odst. 1 a čl. IV odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., z nichž tento závěr vyplývá, způsobují nepřípustnou pravou retroaktivitu, protože se účastníci (zde oprávněná) nemohou následkem jejich existence spolehnout na to, jaký účinek bude mít konkrétní procesní návrh (zde návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce ohledně srážek z jejího důchodu), není opodstatněná. Přehlíží totiž, že ustanovení §262a, §262b a §267 o. s. ř., resp. ustanovení §42 ex. řádu ve znění po novele č. 139/2015 Sb., jsou svojí základní podstatou normami procesněprávního charakteru, jež řeší to, za jakých předpokladů soud nařídí soudní výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění povinného a jeho manžela nebo na výlučný majetek manžela povinného (respektive za jakých okolností má být přistoupeno k provedení exekuce takového majetku), a dále to, jaký procesní prostředek má k dispozici manžel povinného, domnívá-li se, že jeho výlučný majetek nebo majetek ve společném jmění manželů neměl být podle zvláštního právního předpisu postižen (zda má podat tzv. excindační žalobu podle ustanovení §267 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015, nebo jestli má k dispozici návrh na částečné zastavení exekuce podle ustanovení §262b o. s. ř., resp. podle ustanovení §42 ex. řádu ve znění od 1. 7. 2015). Hmotněprávní podstata oprávnění manžela povinného zamezit nepřípustnému postižení jeho výlučného majetku nebo majetku nacházejícího se ve společném jmění (od 1. 1. 2014 je vyjádřena zejména v ustanoveních §710, §715 a §731 a násl. o. z.) poté, co byl tento majetek v rozporu s hmotným právem postižen, však zůstává nedotčena. Skutečnost, že námitky manžela povinného proti údajně nepřípustnému postižení jeho majetku nebo majetku ve společném jmění má soud od 1. 7. 2015 projednat přímo v exekučním řízení (v rámci posouzení návrhu manžela povinného na zastavení exekuce a nikoliv na základě excindační žaloby), nezpůsobuje žádnou reálnou (a pravě retroaktivní) újmu ani na právech oprávněné, ani na právech ostatních účastníků vykonávacího řízení. Jde totiž jen o to, v jakém procesním režimu se projednají již vznesené námitky manžela povinného proti postižení jeho výlučního majetku nebo majetku ve společném jmění, o nichž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší soud tedy neshledává důvod, aby navrhl Ústavnímu soudu zrušení čl. II odst. 1 a čl. IV odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., jak navrhuje oprávněná.
Oprávněná dále v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně odůvodnil zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně tak, že je třeba doplnit dokazování o to, zda byl dán souhlas manželky povinného se vznikem závazku, a tuto potřebu odůvodňuje odkazem na ustanovení §710 n. o. z. Právní názor odvolacího soudu, z něhož plyne potřeba k doplnění dokazování, je však nesprávný, protože „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). Takovým právním předpisem s ohledem na dobu vzniku závazku povinného (dne 14. 6. 2011, kdy se jako povinný směnečný rukojmí směnkou zavázal ke splnění vykonávané povinnosti) je nikoliv zákon č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník, ale zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákon (zejména jeho ustanovení §146, podle něhož je vědomost manželky povinného o vzniku závazku v daném případě nerozhodná, jestliže již dříve dala souhlas k použití majetku ve společném jmění k podnikání povinného).
Z usnesení odvolacího soudu se však nepodává, že by soudu prvního stupně takovou instrukci k doplnění dokazování poskytl. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tím, „zda byly splněny předpoklady pro postižení majetku manželky povinného (zejména otázkou, zda vymáhaná pohledávka patří s ohledem na okolnosti případu do společného jmění povinného a jeho manželky)“. Odvolací soud výslovně neřešil, zda toto posouzení má soud prvního stupně uskutečnit podle hmotného práva účinného od 1. 1. 2014, nebo podle dřívějších právních předpisů. V dovoláním napadeném usnesení je sice zmíněno ustanovení §710 n. o. z. (3. strana), ale jen v rámci popisu rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně tedy není zavázán právním názorem odvolacího soudu o tom, podle jakých konkrétních norem hmotného práva má uskutečnit závěr o skutečnostech, které mají být předmětem dalšího dokazování. Proto mu nic nebrání v tom, aby při zvážení, v jakém směru doplnit dokazování, zohlednil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která je vyjádřena zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, podle něhož „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). Je rovněž záležitostí soudu prvního stupně, aby v novém rozhodnutí případně zohlednil existenci ustanovení §42 odst. 4 ex. řádu ve znění od 1. 7. 2015, a posoudil jeho vliv na možnost vést exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání oprávněné do výroku I. usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v části, v níž bylo rozhodnuto o odkladu provedení exekuce v rozsahu, v němž manželka povinného podala návrh na zastavení exekuce, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu