ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.595.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 595/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému I. Č., prodejem nemovitostí, pro 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. E 1833/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.9.2001, č.j. 28 Co 325/2001-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh oprávněné na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu k označené nemovitosti, neboť dospěl k závěru, že oprávněná neprokázala, že povinný je jejím (spolu)vlastníkem.
Ve včasném dovolání oprávněná (zastoupena advokátem) odvolacímu soudu vytkla, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Namítla, že odvolací soud provedl důkaz dohodou o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů povinného a jeho manželky, ačkoli byla předložena až v rámci odvolacího řízení a aniž se k ní mohla vyjádřit, čímž byla „zkrácena na svých procesních právech“. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud nadto „nevypořádal“ s otázkou platnosti této dohody, zejména přicházel-li „v úvahu“ důvod neplatnosti spočívající v jejím rozporu s dobrými mravy, příp. v obcházení zákona. Jestliže z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, uzavřela dovolatelka, že se manželka povinného stala vlastníkem předmětného domu na základě kolaudačního rozhodnutí, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že se tak stalo na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jsou tato rozhodnutí (dle přesvědčení dovolatelky) navzájem rozporná.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla vydána po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující. Nic na tom nemění ani dovolatelkou tvrzený „rozpor“ mezi oběma soudními rozhodnutími; rozhodné je, že bylo shodně uzavřeno, že - určitá - podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí nebyla splněna.
Nezakládá ji ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; v dané věci bylo potvrzeno první rozhodnutí, které soud prvního stupně v řízení vydal.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka otázku, zda dovolání je přípustné, zcela pominula; argumenty ve prospěch názoru, že tyto podmínky jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídla.
Samotným hodnocením námitek, jež dovolatelka v dovolání vznesla, k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, kterou rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá, totiž zjevně nejde.
Výhrady dovolatelky k takové právní otázce nesměřují již proto, že vycházejí z nesprávných předpokladů.
Je-li obecnou exekuční zásadou, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí dokazování neprovádí (jež se prosazuje i ve výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu), lze stěží soudu vytýkat, že postupoval v rozporu s pravidly, jimiž - oproti tomu - je dokazování ovládáno.
Ačkoli se oba soudy (nadbytečně) uchýlily k pozitivním závěrům, kdo jiný je vlastníkem dotčené nemovitosti (a že je jím manželka povinného), není důvod pochybovat o tom, že za rozhodný pokládaly - správně - nedostatek kvalifikovaného „doložení“ (spolu)vlastnictví povinného. V situaci, kdy okolnost, že toto spoluvlastnictví listinami uvedenými v §335 odst. 1 o.s.ř. naopak doložila, oprávněná ani v dovolání netvrdila, jsou bez významu úvahy, zda dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví povinného je platná či nikoli.
O rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) jít v daném případě nemůže proto, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení procesního (§335 odst. 1 o.s.ř.).
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu