ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.628.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 628/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. M., a.s., proti povinnému C. P., s.r.o., pro částku 18.598,50 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 794/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.května 2003, č.j. 10 Co 694/2003-46, takto:
I. Dovolaní se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8.listopadu 2002 č.j. 49 E 794/20000-12, kterým okresní soud zastavil pro prekluzi výkon rozhodnutí rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – ČTÚ v O. ze dne 24.4.l999, č.j. 251571/99-6381-II., vykonatelného dne 16.6.1999. Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně vykonávají na základě ustanovení §274 písm. e/ o.s.ř. podle §251 až 271 o.s.ř., s výjimkou §261a odst. 2 a 3, nelze však přitom odhlédnout od ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který obecně stanoví, že správní rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění povinnost. Tato lhůta je svojí povahou lhůtou prekluzivní. Z těchto ustanovení je třeba vycházet, pokud speciální úprava v jednotlivých odvětvích státní správy nestanoví odchylná pravidla. Tak tomu v daném případě není, protože §21 odst. l zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včas dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst.1 písm.d/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem §71 odst. 3 správního řádu porušil jeho právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatele otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, dosud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je odvolacími soudy posuzována rozdílně.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – ČTÚ v O. z 24. 4. 1999, č. j. 251571/99-6381-II.. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván, dovolatel nevznesl) - i současná judikatura ( srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp.zn. 21 Cdo1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. Usnesení z 28.7.1999, sp.zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu