ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.659.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 659/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné B. CR s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému K. F., zastoupenému advokátem, pro částku 19.280,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 Nc 4437/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 21.9.2006, č.j. 22 Co 242/2006-76 takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením z 3.3.2006, č.j. 3 Nc 4437/2004-50, okresní soud exekuci nařízenou (k návrhu z 15.12.2004) rozhodnutím ze 7.1.2005, č.j. 3 Nc 4437/2004-11, zastavil s odůvodněním, že pohledávka oprávněné za dlužníkem (společností V. R. v. o. s.) i za povinným (jakožto jejím společníkem a tedy ručitelem podle §86 obch. zák.) je promlčena, jelikož se splatnou stala dnem 5.9.1994.
Krajský soud k odvolání oprávněné napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení exekuce, odůvodněný promlčením pohledávky, zamítl. Odvolací soud sice v posledním odstavci šesté a prvním odstavci sedmé strany svého rozhodnutí (č.l. 81-82) s poukazem na ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. vyjádřil názor, že věřiteli (zde oprávněné) počíná promlčecí doba běžet ve vztahu k dlužníku od doby splatnosti závazku, a ve vztahu k ručiteli (zde povinnému) v přiměřené době poté, co dlužník závazek – ač k tomu byl věřitelem písemně vyzván – nesplnil (§306 odst. 1 obch. zák.), avšak hned ve třetím odstavci sedmé strany svého rozhodnutí (č.l. 82) zdůraznil, že „v souzené – exekuční – věci však jde o otázku jinou, totiž kdy se promlčuje právo již pravomocně v nalézacím řízení přiznané, tedy o otázku, kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce, aby se nevystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aby exekuce nebyla posléze pro promlčení zastavena. Tuto otázku pak odvolací soud zodpověděl s odkazem na „soudní judikaturu“ tak, že „bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet. Počátek promlčecí doby běžící oprávněné (věřitelce) ve vztahu k povinnému (ručiteli) odvolací soud dovozuje z data podání žaloby (oprávněnou) proti dlužníkovi – společnosti V. R., v.o.s. – (27.11.1997) a z data doručení opisu žaloby dlužníkovi (18.12.1997), a uzavírá, že „počátek promlčecí doby z ručitelského vztahu lze vzhledem k ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. vztáhnout nejdříve k počátku roku 1998.“
V dovolání povinný namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jež spatřuje v tom, že odvolací soud „nevzal v úvahu“ ustanovení §306 odst. 2 věty první obch. zák., podle níž může ručitel vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník. Jestliže – a to je mezi účastníky exekučního řízení nesporné – splatnost pohledávky oprávněné za dlužníkem nastala dnem 5.9.1994, může povinný jako ručitel (podle §86 obch. zák.) právě s ohledem na ustanovení §306 odst. 2 obch. zák. namítat promlčení i v řízení o zastavení exekuce vedené proti němu oprávněnou (věřitelem) na základě jejího návrhu na nařízení exekuce podaného teprve 15.12.2004, tedy více než deset let po splatnosti pohledávky oprávněné za dlužníkem.
Oprávněná navrhla „odmítnutí, případně zamítnutí“ dovolání.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu se (a to i pro účel posouzení, zda je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.) se v daném případě nepromlčelo.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.
Názor projevený odvolacím soudem v závěru třetího odstavce sedmé strany jeho rozhodnutí (č.l. 82) je právní větou rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006, pod poř. č. 13. V odůvodnění tohoto publikovaného usnesení z 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, pak Nejvyšší soud výslovně formuluje závěr, že v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák. musí být – nemá-li se oprávněný vystavit nebezpečí následného zastavení exekuce pro promlčení podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. – zahájeno exekuční, případně vykonávací řízení (srov. třetí odstavec strany 64/120 uvedené Sbírky).
Povinný se mýlí, dovozuje-li počátek běhu promlčecí lhůty z doby splatnosti pohledávky, tedy z data 5.9.1994, kdy měl oprávněné jako věřitelce plnit dlužník. Ustanovení §392 obchodního zákoníku se totiž uplatní jen ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, zatímco pro vztah mezi věřitelem a ručitelem platí ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku. V tomto směru je tedy správný závěr odvolacího soudu, že byl-li (řečeno dikcí ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku) k zaplacení závazku (jenž ovšem nespočíval v jistině pohledávky, nýbrž pouze v kapitalizovaném úroku z prodlení) dlužník „vyzván“ doručením opisu žaloby dne 18.12.1997 v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cm 00037/2004 mezi oprávněnou jako žalobkyní (věřitelkou) a dlužníkem (V. R., v.o.s.) jako žalovaným, nemohla oprávněné (věřitelce) počít běžet desetiletá promlčecí doba ve vztahu k povinnému jako ručiteli dříve než v prosinci 1997.
Jelikož návrh na nařízení exekuce oprávněná podala (proti povinnému jako ručiteli) 15.12.2004, tedy necelých sedm let poté, je namístě závěr, že desetiletá promlčecí lhůta podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku zůstala zachována, že tedy pohledávka oprávněné přiznaná jí ve vztahu k povinnému jako ručiteli promlčena není a že tudíž není ani důvodu k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
Protože titulem přiznaná (a v nynějším exekučním řízení sp. zn. 3 Nc 4437/2004 vymáhaná) částka 19.280,20Kč sestává z částky 10.169,60 Kč představující (kapitalizovaný) úrok z prodlení z jistiny pohledávky z obchodního závazkového vztahu, a z částek 1.100,80 Kč a 3.465,- Kč představujících neuhrazený zůstatek náhrady nákladů předchozího vykonávacího řízení přiznané usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze 7.12.1998, č.j. 2 E 1184/98-7a, a celou náhradu nákladů dalšího předchozího vykonávacího řízení přiznanou usnesením téhož soudu z 12.4.2002, č.j. 2 E 515/2002-22 (v obou řízeních vedených proti dlužníkovi), nutno pro úplnost dodat, že napadené usnesení mělo být odůvodněno kromě §408 odst. 1 obchodního zákoníku – také ustanovením §110 odst. 1 věty prvé zákoníku občanského, jelikož dílčí částky 1.100,80 Kč a 3.465,- Kč nemají povahu pohledávky z obchodního závazkového vztahu.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o.s.ř. zamítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu