ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.660.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 660/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) P. Š., b) L. Š., zastoupených advokátkou, proti povinnému Z. M., zastoupenému advokátem, pro vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. E 2934/2001, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č.j. 31 Co 235/2005-69, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č.j. 31 Co 235/2005-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením změnil krajský soud usnesení ze dne 21. 1. 2005, č.j. E 2934/2001-51 (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 11 C 20/2000, výkon rozhodnutí vyklizením bytu), tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že nabízený byt neodpovídá bytové náhradě podle exekučního titulu (jíž je přiměřený náhradní byt), neboť se nachází v jiné obci než byt, který má být vyklizen.
V dovolání – jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítají oprávnění nesprávné právní posouzení věci. Zajištění přiměřeného náhradního bytu v B. je nemožné, neboť v této obci (s 510 obyvateli) nejsou k dispozici nájemní domy s byty, které by odpovídaly bytu, jenž má být vyklizen. Jsou přesvědčeni, že napadeným rozhodnutím je jim bráněno v realizaci vlastnického práva a že slevit z požadavku na umístění náhradního bytu v téže obci, jako je vyklizovaný byt, lze i tehdy, jestliže to exekuční titul výslovně nestanoví. Místní podmínky a reálnou možnost zajistit odpovídající bytovou náhradu soud v nalézacím řízení nezohledňuje; k těmto okolnostem přihlíží až soud v exekučním řízení. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání je podle §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť napadeným usnesením bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval tím, zda řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí není zatíženo některou z vad uvedených v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., a zjistil, že takovou vadou – spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) – dané řízení trpí.
Podle §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., ve znění do 31. 3. 2005, není třeba k projednání odvolání nařídit jednání (mimo jiné) tehdy, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.
O žádný z těchto případů však v souzené věci nešlo. Není-li zajištění bytové náhrady doloženo listinami vydanými nebo ověřenými státním orgánem nebo orgánem obce nebo notářským zápisem, je soud prvního stupně v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením se zajištěním bytové náhrady vždy povinen nařídit jednání (§343 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí – spolu s usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí a o rozvrhu rozdělované podstaty – je navíc v exekuční praxi považováno za rozhodnutí ve věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 755/2005), lze uzavřít, že mění-li odvolací soud toto usnesení, jež bylo podle §343 odst. 3 o.s.ř. vydáno po jednání, je povinen (vyjma případu uvedeného v §214 odst. 3 o.s.ř., o který však v souzené věci nejde) k projednání odvolání nařídit jednání (§214 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož odvolací soud tak v souzené věci neučinil, odňal tím dovolatelům možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 4, ročník 2002 pod č. 67).
S názorem odvolacího soudu, podle něhož přiměřený náhradní byt zásadně nelze zajistit mimo obec, než je byt vyklizovaný, je ovšem třeba se ztotožnit.
Podle §712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. b) a nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných důvodů, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; soud může rozhodnout, že z důvodů zvláštního zřetele hodných má nájemce právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, nebo právo na náhradní ubytování.
Jak patrno, občanský zákoník rozlišuje dvě kategorie náhradního bytu, a to jednak přiměřený náhradní byt (jenž musí být co do rozlohy, kvality i vybavenosti zásadně – podle místních podmínek – rovnocenný bytu vyklizovanému), jednak náhradní byt nikoli přiměřený, jenž může být – při zachování hlediska stanoveného v §712 odst. 2, větě prvé, obč. zák. – menší rozlohy, nižší kvality a méně vybavený, popřípadě i mimo obec, než je byt vyklizovaný.
Z tohoto rozlišení vyplývá, že možnost zajistit náhradní byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, je zákonem dána pouze u té kategorie náhradního bytu, jíž je náhradní byt nikoli přiměřený (a to pouze za dalšího předpokladu, že tak soud v nalézacím řízení výslovně rozhodl, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001). Má-li být coby náhrada zajištěn přiměřený náhradní byt, jeho umístění v jiné obci, než je byt vyklizovaný, nemá v ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. oporu, a proto nepřichází v úvahu. Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 684).
K námitce dovolatelů, že zajištění přiměřeného náhradního bytu v dosavadní obci je nemožné, neboť tam žádný takový byt není reálně k dispozici, lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 22, ročník 1998 pod č. 163, v němž bylo vyloženo, že pokud oprávněný nemá objektivně možnost zajistit povinnému v dané obci byt, který by zcela vyhovoval požadavkům ustanovení §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák., lze za přiměřený náhradní byt považovat i takový byt v téže obci, který tyto požadavky z hlediska rozlohy, počtu místností, kvality a vybavenosti nesplňuje, avšak podle podmínek v dané obci se jim alespoň – pokud možno – co nejvíce blíží (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 3 pod č. 9)
Řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí je nicméně zatíženo vadou uvedenou v §229 odst. 3 o.s.ř., a proto Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu