ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.683.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 683/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného D. Ž. , zastoupeného M. Ž., jako obecným zmocněncem, proti povinnému P. Ž. , zastoupenému JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Slavíkova 18, pro dlužné a běžné výživné , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43EXE 4401/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2012, č. j. 24Co 2578/2012-129, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 9. 2012, č. j. 43 EXE 4401/2011-71, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 16. 1. 2012, č. j. 43 EXE 4401/2011-23, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2012, č. j. 8Co 1108/2012-43, na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného dlužného výživného ve výši 7.900,- Kč a dále pro běžné výživné ve výši 3.200,- Kč od prosince 2011 dále do částky 25.600,- Kč (výrok I.) a zamítl návrh povinného na zastavení exekuce zcela (výrok II.). Dospěl k závěru, že v době podání návrhu na exekuci (24. 11. 2011) měl povinný dluh na výživném pro oprávněného ve výši 7.900,- Kč., který soud vypočítal na základě shodných tvrzení účastníků o provedených platbách výživného podle exekučního titulu, a to rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2010, č. j. 22P 50/2002-73, jímž byla schválena dohoda rodičů, ve které se povinný zavázal přispívat oprávněnému na výživném měsíčně částkou 3.200,- Kč a jeho sestře částkou 2.800,- Kč a společně s běžným výživným splácet 1.000,- Kč pro každého z dětí na dluh pro oprávněného ve výši 7.600,- Kč a pro nezl. A. ve výši 6.400,- Kč. Povinný plnil výživné nepravidelně v různých částkách, aniž by určil, zda a v jaké výši jím zaplacené částky mají být výživným pro oprávněného nebo jeho sestru. Soud proto platby rozpočítal v poměru 1 : 1 pro každého ze sourozenců. Ke dni podání návrhu činil dluh na výživném 7 900,- Kč. Po podání návrhu na zahájení exekuce povinný uhradil část dlužného výživného ve výši 6.400,- Kč dne 2. 2. 2012, a proto stále zbývá uhradit na dlužném výživném 1.500,- Kč a běžné výživné za měsíc srpen 2012 ve výši 3.200,- Kč. Aby mohlo dojít k zastavení exekuce zcela, musel by povinný uhradit celé dlužné výživné, běžné výživné ke dni rozhodování soudu a náklady exekuce ( povinný podle soudu prvního stupně zavinil zahájení exekučního řízení); protože tak povinný neučinil, návrh na zastavení exekuce zcela byl soudem prvního stupně zamítnut.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 12. 2012, č. j. 24 Co 2578/2012-129, změnil ve výroku I. usnesení okresního soudu tak, že exekuci zastavil o další částku 786,- Kč a potvrdil výrok II., kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce zcela. Dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že v době podání návrhu na exekuci měl povinný dluh na výživném, který vypočítal, na rozdíl od soudu prvního stupně, poměrem výše výživného pro oprávněného a pro jeho setru (3.200 : 2.800), neboť povinný platil výživné různými částkami, aniž by označil, pro které z dětí je konkrétní výše určena, a proto oprávněnému ke dni podání návrhu na exekuci dlužil povinný celkem 7.114,- Kč, proto změnil napadené rozhodnutí a exekuci částečně zastavil o další částku. Nedůvodnost námitky povinného, že se exekuční titul (shora uvedený) stal neúčinným po nabytí zletilosti oprávněného, protože stanovil povinnost platit výživné k rukám matky, odvolací soud odůvodnil tím, že „rozhodnutí, jímž bylo výživné oprávněného vůči povinnému upraveno, nadále zůstává účinné i po dosažené zletilosti oprávněného a vyživovací povinnost v tomto rozhodnutí upravená trvá i nadále,“ a že „po dosažení zletilosti se změnilo pouze platební místo, neboť výživné má být nadále placeno k rukám oprávněného.“
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém vytýká odvolacímu soudu, že v době podání návrhu na exekuci existoval dluh na výživném ve výši 6.400,- Kč a ne ve výši 7.900,- Kč jak tvrdí oprávněný, protože dluh 1.500,- Kč „byl způsoben úmyslně vytvořením fiktivní částky tak, že v návrhu oprávněného je tato částka uváděna jako přeplatek na výživném pro jeho sestru.“ V době doručení usnesení o nařízení exekuce, což je rozhodný den pro vedení exekuce, však již byl dluh zaplacen. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. IV ÚS 1881/11 a ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11, ze kterých vyplývá, že rozhodnou dobou k provedení exekuce není stav případného dluhu v den podání návrhu na zahájení exekuce ani den vydání usnesení o nařízení exekuce, ale den doručení výzvy povinnému k dobrovolnému plnění dluhu. Běžné výživné hradil pravidelně až do července 2012, kdy podal dne 12. 7. 2012 návrh na snížení výživného, který následně změnil na zrušení výživného pro oprávněného. Namítl dále, že exekuce byla nařízena podle neplatného exekučního titulu, protože podle něj měl výživné platit k rukám matky oprávněného, která po zletilosti syna přestala být účastníkem právního vztahu, a proto nelze vyžadovat plnění povinnosti výživného platbami třetí osobě. Odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 55C 56/2010, podle nějž je vykonatelný takový rozsudek, který obsahuje individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že od srpna 2012 do prosince 2012 hradil povinný výživné pouze ve výši 500,- Kč měsíčně a od ledna 2013 neplatí nic.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Proti té části rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil výrok II usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání (§236 o. s. ř. srov. níže) je však objektivní kategorií, která se neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn dovolání podat (§243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř.), reflektuje stav procesní újmy, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4218/2012).
Napadeným usnesením, jímž krajský soud v další části návrhu povinného na zastavení exekuce vyhověl (v částce vyšší než soud prvního stupně), újma povinnému způsobena nebyla. Dovolání v této části věci je tedy subjektivně nepřípustné, a proto bylo dovolacím soudem podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Proti té části napadeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, není dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jeho části – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný v dovolání otázku zásadního právního významu nevymezuje a ani hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Námitka povinného, že v době doručení usnesení o nařízení exekuce žádný dluh na výživném oprávněného neexistoval, neboť jej ve výši 6.400,- Kč dobrovolně uhradil a dluh ve výši 1.500,- Kč popírá, je námitkou směřující ke skutkovým zjištěním. Nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a proto k nim nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v době zahájení exekuce měl povinný dluh na výživném ve výši 7.114,- Kč. Existenci dluhu na výživném v tento okamžik povinný nepopírá, pouze tvrdí, že byl ve výši 6.400,- Kč a před doručením usnesení o nařízení exekuce byl povinným zaplacen. V této souvislosti jsou odkazy povinného na rozhodnutí Ústavního soudu (shora citovaná) bezdůvodné, protože řešily otázku nákladů exekuce (jejich výše) ve vztahu k otázce vymoženého plnění soudním exekutorem v exekuci. Rozhodné je, zda existoval dluh ke dni podání návrhu popřípadě ke dni rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. V dovolání nezpochybňuje povinný ani závěr soudu prvního stupně (potvrzený odvolacím soudem), že na běžném výživném za srpen 2012 dlužil celou měsíční platbu výživného. Na straně povinného proto chybí předpoklady pro zastavení exekuce, a to, že neexistuje dluhu na výživném ke dni podání návrhu na exekuci a skutečnost, že do budoucna bude výživné hrazeno řádně a včas.
Nedůvodnou je též námitka povinného, že exekuční titul se stal po zletilosti oprávněného, protože povinný měl platit výživné k rukám jeho matky, neplatným a proto neúčinným.
Podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným.
Podle §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.
V usnesení ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „…neúčinný titul je takový, který zůstává v platnosti, avšak nemůže být pokladem pro vymáhání jím uložené povinnosti. Zákon o rodině (jak je uvedeno výše) váže trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit. Z toho vyplývá jednoznačný závěr (který nečiní v rozhodovací praxi soudů potíže), že rozhodnutí popřípadě dohody o úpravě výživného pro nezletilé dítě účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte nepozbývají.“ Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že po zletilosti oprávněného účinnost exekučního titulu nezanikla a povinností povinného rodiče je tak plnit vyživovací povinnost přímo k rukám zletilého dítěte, je správný.
Poněvadž dovolání není přípustné ani v části, kterou bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu