ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.688.99.1
sp. zn. 20 Cdo 688/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Městské nemocnice S. proti žalovanému MUDr. V. K., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 148/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.4.1998, č.j. 11 C 148/97 - 32, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.12.1998, č.j. 23 Co 672/98 - 62, takto:
I. Řízení o "dovolání" proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.4.1998, č.j. 11 C 148/97 - 32, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.12.1998, č.j. 23 Co 672/98 - 62, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,-Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit názvem a výměrou označené místnosti a "další nebytové prostory, které užívá v domě čp. 161 v S.". Rozsudek odůvodnil tím, že žalovaný nebytové prostory užívá bez právního důvodu, neboť smlouva o jejich nájmu byla účinně vypovězena.
Odvolací soud (poté, co usnesením připustil "upřesnění" žalobního petitu ve smyslu konkretizace "dalších nebytových prostor") rozsudek soudu prvního stupně "ve správném znění" potvrdil. Se soudem prvního stupně se ztotožnil potud, že platnou výpovědí byl vztah z nájmu nebytových prostor ukončen; žaloba je pak důvodná vzhledem k ustanovení §126 obč. zák., jež poskytuje ochranu vlastníku věci, jestliže někdo jiný do jeho práva neoprávněně zasahuje. Návrhu žalovaného, aby proti svému rozhodnutí připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl, neshledávaje je po právní stránce zásadně významným.
Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jímž, jak výslovně uvedl, napadl "v celém rozsahu" rozsudky soudů obou stupňů. Dovolání má za přípustné proto, že odvolací soud, ačkoli rozhodnutí formuloval jakožto potvrzující, rozsudek soudu prvního stupně fakticky změnil; rozhodl totiž i o jiných místnostech, než které uložil vyklidit soud prvního stupně (v "celém podlaží" oproti "cca v jeho polovině"). Tím, že o vyklizení druhé části patra "neproběhlo vůbec žádné soudní řízení", a přesto je povinen je vyklidit, mu byla odňata možnost o něm jednat před soudem, pročež je řízení vadné. Tutéž vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. založilo podle dovolatelova názoru to, jak odvolací soud naložil s listinou, kterou v řízení předložil; aniž rozhodl o tom, zda se k důkazu připouští či nikoli, ji odvolací soud (pouze) přečetl, a žalobkyni nebyl "dán dotaz" ohledně její "věrohodnosti" a ani nebyla vyzvána, aby se k ní vyjádřila. Dalšími vadami je pak zatíženo právní posouzení věci; odvolací soud pominul důsledky dříve uzavřené nájemní smlouvy, jež přetrvaly, i když smlouvy pozdější byly vypovězeny (§516 odst. 2 obč. zák.), a přehlédl, že obec S. nebyla nositelem aktivní věcné legitimace (nebyla coby vlastník zapsána v katastru nemovitostí) a že zmocněnec, který za ni před soudem jednal, nedoložil k tomu potřebné "platné oprávnění".
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentaci dovolatele obšírně oponovala, ztotožňujíc se se závěry odvolacího soudu. Především však dovozovala, že dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vskutku přípustné není.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Pro další úvahy je primární, jaké povahy je rozsudek, jímž o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl soud odvolací.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Měřeno z těchto (obsahových) hledisek rozsudkem měnícím není, nýbrž je rozsudkem potvrzujícím (jak jej ostatně odvolací soud označil); odvolací soud totiž dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalovaný nebytové prostory, které užívá, užívá bez právního důvodu (nájemní vztah skončil), a do práva žalobkyně zasahuje neoprávněně.
Námitka dovolatele, že odvolací soud rozhodl i o jiných nebytových prostorech, než kterých se týká rozhodnutí soudu prvního stupně, není důvodná.
Především platí, že byť vydal usnesení, jež odůvodnil též odkazem na ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř., o změně žaloby odvolací soud ve skutečnosti nerozhodoval. Podle výroku usnesení připustil "upřesnění" žalobního návrhu ve smyslu náležité identifikace nebytových prostor, jež mají být vyklizeny, čímž toliko vystihl požadavek §43 o.s.ř., sleduje odstranění nesprávnosti žaloby, které iniciovala sama žalobkyně (vyšel vstříc ostatně i odvolací námitce žalovaného, že soud prvního stupně, uložil-li vyklidit i "další nebytové prostory", převzal do výroku žalobní návrh, jenž nebyl sdostatek určitý). Nešlo-li však o změnu žaloby podle §95 o.s.ř., nemůže se - již proto - uplatnit ani z hlediska dovolatele potřebný závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je vůči soudu prvního stupně diformní (že bylo rozhodnuto o něčem jiném), a přípustnost dovolání tudíž z citovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. neplyne.
Není udržitelné ani tvrzení, obsažené v dovolání, že soud prvního stupně rozhodl pouze o nebytových prostorech v "polovině čtvrtého nadzemního podlaží v S. nemocnici", zatímco soud odvolací uložil povinnost vyklidit podlaží "celé".
Žalobní petit, jak se podává z obsahu spisu, zněl na vyklizení (jak specifikovaných tak i) "dalších" nebytových prostor, "které (žalovaný) užívá v domě čp. 161 v S.", a ve shodě s tím soud prvního stupně také rozhodl. Z prosté logiky plyne, že nemohlo jít jen o jejich část (těch, které užívá), resp. o "polovinu" čtvrtého nadzemního podlaží, jestliže ani dovolatel v řízení nezpochybňoval, že užívá podlaží "celé". To dal zjevně najevo jak při jednání před soudem prvního stupně dne 8.12.1997 (kde uvedl, že polovinu podlaží užíval jen přechodně v období od září 1995 do května 1997), tak v odvolání, v němž předložil vlastní výklad, že "další prostory" (které užívá) zakládají ekvivalent pojmu "všechny prostory" (které užívá). Jestliže dovolatel netvrdí, že ty prostory, které odvolací soud individuálně (názvem a výměrou) pojal do výroku svého rozsudku, neužívá (resp. v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně neužíval), pak je mimo pochybnost, že odvolací soud toliko konkretizoval (identifikací "dalších" prostor) výrok, jejž coby obsahově shodný vydal již soud prvního stupně.
Závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, tak zůstal nedotčen, a citované ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. se neuplatní.
Dovolání není přípustné ani dle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (jež míří právě na rozsudky potvrzující), neboť není splněna podmínka, aby předcházel rozsudek soudu prvního stupně, kterým soudu prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., jež se též týká rozsudků potvrzujících, není k založení přípustnosti dovolání rovněž použitelné, jelikož odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem podle tohoto ustanovení nevyslovil, resp. návrhu účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání) nevyhověl.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě - a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné (v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž je v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil). Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu; jinak - podle §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné; samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání nejsou.
Za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů formálních. Tak je tomu též v případě, že (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu (to jest ty, kterými dovolatel odůvodnil návrh, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud přesto své rozhodnutí za zásadního významu nepokládal) dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových). Nelze-li se totiž pro vázanost (jiným) uplatněným dovolacím důvodem zabývat otázkou přezkumu naopak způsobilou, není ani (tím spíše) k čemu - rozumí se tím ke které právní otázce - vztáhnout úvahu, zda má rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst.2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a pro přípustnost dovolání potřebný pozitivní závěr, že rozsudek právně významný je, proto dovodit nelze.
Z podaného výkladu plyne, že námitky, které dovolatel uplatnil v dovolání, spočívají právě mimo objektivní hranice možného dovolacího přezkumu, a tím jsou pro tento přezkum bezcenné. Ve vztahu k nim totiž podmínka, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, není splněna proto, že takový návrh nebyl vůbec učiněn; návrh, který dovolatel přednesl při odvolacím jednání dne 15.12.1998, sledoval - výlučně - posouzení otázky jiné, plynoucí z námitky, "že žalovanému vzniklo právo používat přístroje a nebytové prostory nikoli jen na základě nájemní smlouvy, ale i podle zákona o nestátním zařízení a §36a zákona o obcích a článku 11 nabývací smlouvy mezi Fondem národního majetku ČR a obcí o převodu zdravotního zařízení, respektive budovy na obec".
Dovolání tudíž není přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., jež ji spojuje s existencí kvalifikovaných vad řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Jelikož jiné vady tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, je pro závěr o přípustnosti dovolání určující, zda je řízení postiženo tou vadou, kterou dovolatel výslovně argumentoval, to jest zda účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem je omezení účastníka v realizaci těch procesních práv, která mu procesní předpisy přiznávají; od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jde o ně již pouze tehdy, jestliže se (příslušný) postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za "postup soudu v průběhu řízení" lze poté považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předcházela a nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen.
Že o takový "postup" nešlo v případě námitky, že dovolateli byla rozhodnutím odvolacího soudu (oproti původnímu žalobnímu návrhu) uložena "nová povinnost", o níž "neproběhlo žádné soudní řízení", plyne již z předchozího. I kdyby mohlo jít o "postup" podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., nebyl nesprávný.
Neobstojí - vůbec, tím méně v kontextu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. - ani námitka, že odvolací soud neprovedl regulérně důkaz nájemní smlouvou, kterou dovolatel k důkazu nabídl při odvolacím jednání dne 13.4.1993. To, že ji odvolací soud přečetl, odpovídá úpravě provedení listinného důkazu, zakotvené v §129 odst. 1 o.s.ř., a požadavek vydání zvláštního rozhodnutí, zda se listina jako důkaz připouští či nikoli, se - oproti mínění dovolatele - zde nepředpokládá. Nehledě na to, jak správně uvádí žalobkyně, je pojmově vyloučeno namítat "odnětí možnosti jednat před soudem", k němuž mělo dojít nikoli v procesních poměrech dovolatele nýbrž protistrany.
Také z ustanovení §237 o.s.ř. tedy přípustnost dovolání neplyne.
Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Ostatními dovolacími důvody bylo možné se zabývat pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné, a ten splněn není.
Řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně (jež dovolatel výslovně ohlásil) muselo být zastaveno.
Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu odvolacího, plyne, že jím nelze napadnout - oproti tomu - rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž odvolání, pokud to zákon nevylučuje (ustanovení §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto - k projednání (naopak) dovolání (proti takovému rozhodnutí) - neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu. Tím, že je dovolatel přesto podal, uvedenou podmínku dovolacího řízení pominul. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o "dovolání", které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 a §243c o.s.ř. zastavil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (zčásti per analogiam) o.s.ř.; úspěšné žalobkyni náleží jejich náhrada spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7, §9 odst. 3 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 1.000,- Kč, a v paušální náhradě výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně 28. února 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová