ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.740.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 740/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. S., a. s., zastoupené advokátem, proti povinné D. D., a. s., zastoupené advokátem, ukládáním pokut, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 31 E 2157/2001, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2002, č. j. 25 Co 199/2002-11, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 24. 11. 2001, č.j. 31 E 2157/2001-5, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (usnesení Krajského obchodního soudu v Praze z 5. 10. 2000, sp. zn. 1 Cm 83/2000) uložením pokuty ve výši 100.000,- Kč k vynucení povinnosti zdržet se jednání exekučním titulem vymezeného.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a jímž namítá jednak, že skutkové zjištění (a z něho vyplývající skutkový závěr) v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování (hodnocení důkazů podle ní neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř.), a jednak, že řízení před „exekučním soudem“ trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (soud – podle dovolatelky v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. – vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci). Závěr svého dovolání povinná směřuje i do výše uložené pokuty, již považuje – byla-li hned v prvním případě jejího uložení stanovena maximální částkou – za nepřiměřenou.
Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání vskutku není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ však v souzené věci nejde. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nemohou). Jediný způsobilý dovolací důvod, jejž lze dovoláním v takovémto případě uplatnit úspěšně, je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolání však důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. neobsahuje. Protože výhrady proti skutkovým zjištěním, uplatnitelné prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř., zohlednit v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze, a protože k případným vadám vyjmenovaným v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. (tedy i k „jiným“ vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné (tj. v souzené věci pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, který však naplněn není), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. shledána nebyla.
Zásadní právní význam nemůže napadené rozhodnutí mít ani proto, že by uložená pokuta byla nepřiměřená (a tedy – jak namítá /s ohledem na předchozí argumenty nekonzistentně/ dovolatelka – v rozporu s ustanovením §351 odst. 1 o.s.ř.); pokuta ukládaná v exekučním řízení je totiž institutem procesního práva, takže již proto nemůže jít o rozpor s právem hmotným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 in fine o.s.ř. Protože pak je výše pokuty – jak ostatně zdůrazňuje samotná dovolatelka – závislá na povaze vynucované (konkrétní) povinnosti a na poměrech (konkrétního) povinného, nemůže se při aplikaci ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř. (tedy tzv. relativně neurčité normy) z povahy věci jednat ani o případ se širším judikatorním přesahem ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné tedy podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení, vzniklé oprávněné, spočívají v částce 375,- Kč představující 50 % sazbu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 3., §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001, viz §21) – sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady advokátů za poskytování právních služeb (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu