ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.796.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 796/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. Š., proti žalované J. Č., o návrhu žalobce na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 334/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1999, č. j. 10 Co 497/99-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora citovaným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. dubna 1999, č. j. 8 C 334/98-20, jímž Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobcův návrh na obnovu řízení vedeného u téhož okresního soudu pod sp. zn. 8 C 166/93.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost a - ve spojení s ustanovením §241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.”) - také důvodnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když ve věci samé bylo již podle jeho názoru rozhodnuto, a písm. f) téhož ustanovení. Odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu, jakož i “porušení zásady ústnosti a projednací”, žalobce spatřuje v okolnosti, že odvolací soud bez nařízení jednání, aniž mu dal možnost prokázat důvody vedoucí k povolení obnovy, “...jen převzal stanovisko okresního soudu...”. V názoru odvolacího soudu, že “...neprokázal zachování lhůty k podání návrhu na obnovu řízení...”, žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.
Podle §239 není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení, a tedy i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na její povolení, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Jelikož podle ustanovení §238a ani §239 o. s. ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. písm. a) - c), e) a g) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, k posouzení tedy zbývá otázka případné existence vad řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř., již namítá dovolatel.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo že v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. O stejnou věc jde tehdy, týká-li se nové řízení stejného předmětu řízení a stejných osob, případně jejich právních nástupců, a jde-li v něm o týž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. O takový případ však v posuzované věci nejde. Pravomocné meritorní rozhodnutí vydané v původním řízení je naopak předpokladem toho, aby mohl být podán návrh na obnovu takového řízení; původní rozhodnutí tudíž není rozhodnutím v téže věci v jiném řízení (ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř.) a jako takové nezakládá zmatečnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Odtud plyne, že podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není.
Zmatečnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dána, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž účastníku řízení byla znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti (případně nečinnosti), která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází. Postupem soudu “v průběhu řízení” proto není vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4 a 6, ročník 1998, pod poř. č. 27 a 49).).
Hodnotící úsudek soudu - v daném případě závěr, že důvody obnovy nejsou dány - není ve smyslu výše řečeného nesprávným postupem soudu “v průběhu řízení” (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod poř. č. 42).
Spatřuje-li dovolatel vadu řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v okolnosti, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, není důvodný ani tento argument. Jestliže totiž o případném povolení obnovy řízení soud rozhoduje usnesením (§234 odst. 1 o. s. ř.), nemusí k projednání odvolání (neprovádí-li dokazování) nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. ). Je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem (zde postupem ve smyslu §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Řízení tedy vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f). o. s. ř. netrpí.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věta za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jana Pernicová