ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.813.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 813/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. G. V. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné MUDr. D. K., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 1592/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 30 Co 523/2003-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 825,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty (§351 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), a to tak, že návrh na jeho nařízení – s odůvodněním, že podkladový rozsudek není materiálně vykonatelný – zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil jednak závěrem, že rozsudek – protože povinné ukládá prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o.s.ř. – ani titulem pro výkon rozhodnutí být nemůže, jelikož tento typ rozsudku (obecně) prohlášení vůle bez dalšího nahrazuje, a jednak závěrem, že v dané věci vykonávaný rozsudek takový účinek nemá, jelikož jeho výrok ukládající povinné uzavřít dohodu o vydání věcí je právě v článku 4., týkajícím se povinnosti předat doklady vztahující se k vydávaným nemovitostem a klíče od společných a uvolněných prostor v domě neurčitý.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje právě v závěru odvolacího soudu o neurčitosti (vykonávané části) výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti podkladového rozsudku. Zdůrazňuje, že se domáhal konkrétního splnění povinností, tj. vydání veškerých dokladů vztahujících se k vydávaným nemovitostem a všech klíčů od společných a uvolněných prostor, které povinná jako předchozí výlučný vlastník předmětné nemovitosti, zajišťující i její správu, má k dispozici, neboť soudu ani jemu (tedy oprávněnému) nemůže být známo, které konkrétní doklady se k nemovitosti vztahují; dovozuje tedy, že jde o nezastupitelné jednání povinné, vynutitelné jedině postupem podle §351 o.s.ř. Jelikož povinná má veškeré doklady ve své dispozici a jejich specifikace tudíž není možná, a protože nechce nechat pouze na její vůli, které z nich vydá, žádal o vydání všech.
Povinná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro neurčitost (resp. pro neurčitost jeho vykonávané části), a tedy - jak výslovně uvádí odvolací soud - proto, že „práva a jim odpovídající povinnosti nebyly ve vykonávaném rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem,“ materiálně nevykonatelný.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle §257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.
Podle §258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.
Podle §261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v §258 odst. 2 o.s.ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v §258 odst. 2 o.s.ř., požadavku zakotvenému v ustanovení §257 o.s.ř. vyhovět nelze a takový titul proto není možno z materiálního hlediska vykonat.
Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere, omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř., jejž měl oprávněný na mysli, navrhl-li výkon rozhodnutí uložením pokuty, se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul povinnost něco strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít, že povinné měla z dohody (k jejímuž uzavření byla vykonávaným rozsudkem zavázána) vyplynout – kromě jiného – povinnost něco, a to doklady a klíče, vydat (dare). Pak ovšem – protože tato povinnost byla ve výroku formulována slovy předat doklady vztahující se k vydávaným nemovitostem a klíče od společných a uvolněných prostor v domě – tedy pojmy, jež svou obecností nedovolují dovodit její rozsah, totiž které doklady a klíče mají být vydány, nelze dospět k závěru jinému než jaký dovodil odvolací soud.
Kromě závěru o neurčitosti vynucované povinnosti, spočívající v nedostatečném vymezení jejího rozsahu, je zde ovšem základní důvod, proč nelze dovolání vyhovět; ten spočívá v tom, že povinnost k „předání dokladů a klíčů,“ tedy – řečeno obvyklými pojmy teorie procesního práva – k vydání věcí, neplyne přímo z rozsudku, jehož výkon byl navržen, ale teprve z dohody, jejímž obsahem je (také) prohlášení vůle povinné, které bylo tímto rozsudkem nahrazeno. Neukládá tedy předmětný rozsudek povinnost k samotnému vydání věcí (§80 písm. b/ o.s.ř.), nýbrž pouze povinnost k prohlášení vůle, které dnem nabytí právní moci bez dalšího zároveň sám nahrazuje (§161 odst. 3 o.s.ř.). Takový rozsudek se však vzhledem ke své povaze – a to ani postupem podle §351 o.s.ř. ani jinak – nevykonává.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 750,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 3. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu