ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.813.98.1
sp. zn. 20 Cdo 813/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné C. B., a. s. v likvidaci, proti povinnému Č. n. i. m. f., a. s., prodejem nemovitostí povinného k vydobytí pohledávky oprávněné ve výši 75. 157. 500,- Kč, jejího příslušenství ve výši 10. 196. 939, 26 Kč a nákladů výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 21 E 541/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. prosince 1997, č.j. 10 Co 786/97-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. října 1997, č.j. 21 E 541/97-19, okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného s odůvodněním, že (v usnesení označené) notářské zápisy, jež měly podle oprávněné být podkladem výkonu rozhodnutí, nejsou vykonatelnými exekučními tituly, neboť nesplňují podmínky vyžadované ustanovením §274 písm. e) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.\").
K odvolání oprávněné krajský soud v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí k vydobytí pohledávky oprávněné ve výši 75.157.500,- Kč, jakož i „řádných\" úroků v částce 5.688.646,- Kč a úroků „sankčních\" v částce 4.508.293,26 Kč nařídil, povinnému zakázal převedení nemovitostí nebo jejich zatížení a rozhodl o náhradě nákladů vykonávacího řízení. Vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že předmětné notářské zápisy jsou veřejnými listinami, jež „...splňují předpoklady, které jsou požadovány pro jejich výkon, když vykonatelnost z jejich obsahu přímo vyplývá.\"
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá zejména nesprávné použití ustanovení §274 písm. e) o.s.ř., jelikož podle jeho názoru nebyly formální ani obsahové náležitosti notářských zápisů precizovány natolik, aby o nich nebylo mezi stranami sporu, a aby tak (vůbec) mohly být pokládány za exekuční tituly (bod II. b/ dovolání na č.l. 36). Kromě tohoto nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) povinný uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., když ve skutečnosti, že mu včas nebyly doručeny návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, zamítavé usnesení okresního soudu ze dne 11. června 1997, odvolání oprávněné ani zrušovací usnesení krajského soudu ze dne 26. srpna 1997, a že nebyl vyzván k vyjádření k odvolání, spatřoval odnětí možnosti jednat před soudem, tedy zmatečnostní vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (bod II. a/ dovolání). Pod bodem 3/ dovolání povinný argumentoval tím, že zatímco občanský soudní řád pro notářský zápis, má-li být exekučním titulem, vyžaduje přesné označení osoby oprávněné a povinné, „...šlo (v posuzovaném případě) o uzavření obchodního dvoustranného vztahu, ze kterého účastníkům vyplývaly vzájemně korespondující práva a povinnosti.\" Konečně pak namítl, že smlouva o úvěru, jež měla být právním důvodem plnění, je pro nedostatek vážnosti vůle neplatná, jelikož byla uzavřena jen proto, aby zastřela dvoustranný právní úkon skutečně míněný, jímž je podle jeho názoru smlouva o koupi cenných papírů, totiž 306 akcií oprávněné. Nedostatkem náležitostí požadovaných pro notářské zápisy ustanovením §274 písm. e) o.s.ř je podle jeho názoru i neurčitost rozsahu (výše) plnění, kterou spatřuje v tom, že „...není zřejmé, jak byla stanovena konečná výše pohledávky oprávněné...\"; právě z výpočtu výše pohledávky samotnou oprávněnou je podle dovolatele zřejmé, že vymáhaný závazek není tím, který je specifikován v úvěrové smlouvě.
Dovolání je (podle ustanovení §238a odst. 1 písm a/ o.s.ř.) přípustné, není však důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je Nejvyšší soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; úkolem Nejvyššího soudu je proto přezkum správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem co do otázky, zda předmětné notářské zápisy obsahují náležitosti požadované ustanovením §274 písm. e) o.s.ř., tedy zda jsou způsobilými exekučními tituly.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §274 písm. e) o.s.ř. se ustanovení §251 až 271 použije i na výkon notářských zápisů, které obsahují závazek a v nichž jsou vyznačeny osoba oprávněná a povinná, právní důvod, předmět a doba plnění, jestliže osoba povinná k vykonatelnosti v notářském zápise svolila.
Dovolatel především namítá (viz. bod 3/ dovolání), že listina, kterou odvolací soud považuje za exekuční titul podle ustanovení §274 písm. e) o.s.ř., je pouhým notářským zápisem o „...uzavření dvoustranného obchodního vztahu, ze kterého účastníkům vyplývaly vzájemně korespondující práva a povinnosti.\" Tato námitka však není důvodná. Jak dovodila judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4), vlastní hmotněprávní úkon - protože nepatří k obsahovým náležitostem notářského zápisu jakožto exekučního titulu podle §274 písm e) o.s.ř. - se v tomto zápisu neuvádí; tento závěr však na druhé straně neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem obsahujícím svolení povinné osoby k vykonatelnosti, tedy s notářským zápisem ve smyslu ustanovení §274 písm. e) o.s.ř.
Právě o takový případ v souzené věci jde. Kromě vlastní smlouvy o úvěru, tedy onoho dvoustranného hmotněprávního úkonu, totiž notářský zápis v osmém bodě obsahuje výslovné ustanovení, v němž „klient\", tedy Č. n. i. m. f., a.s., „...jako osoba povinná svoluje k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu podle ustanovení §274 písm e) o.s.ř.\" Z prvního bodu smlouvy o úvěru (jejíž notářský zápis je na téže listině jako notářský zápis obsahující svolení povinné osoby k vykonatelnosti), podle něhož „...se banka zavazuje poskytnout klientovi na přechodný nedostatek finančních zdrojů peněžní prostředky ve výši 94,657.500,- Kč...\", a z druhého bodu téže smlouvy, podle něhož „...se klient zavazuje zaplatit úroky...a poskytnuté peněžní prostředky vrátit ...\", přitom nelze dovodit závěr jiný než ten, že oprávněnou osobou je C. b., a.s.
Notářský zápis přitom obsahuje i další náležitosti požadované ustanovením §274 písm. e) o.s.ř.; řečeno slovy tohoto ustanovení „obsahuje závazek\", když povinnost, jež má být na základě notářského zápisu vymožena, je povinností ze závazkového (nikoli tedy jiného) právního vztahu, a když v něm jsou vyznačeny právní důvod plnění (smlouva o úvěru) i předmět a doba plnění, totiž 94,657.500,- Kč do (ve znění dodatku smlouvy č. 1 ze dne 6. prosince 1994) 31. prosince 1994. Dovolací námitka, že notářský zápis nesplňuje požadavky kladené na něj ustanovením §274 písm. e) o.s.ř., tedy důvodná není.
Přisvědčit nelze ani dovolacímu argumentu o neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků. Stejně jako totiž není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí soudu nalézacího, nepřísluší mu ani (věcný) přezkum platnosti právního úkonu, který je právním důvodem povinnosti k plnění, jež má být exekucí notářského zápisu vymoženo. Titulem pro výkon rozhodnutí podle ustanovení §274 písm. e) o.s.ř. totiž není (jak se nesprávně - viz. bod 2 dovolání - domnívá dovolatel) hmotněprávní úkon, tedy v daném případě úvěrová smlouva, nýbrž právě - jak to vyplývá přímo z ustanovení §274 písm. e) o.s.ř. - notářský zápis.
Důvodná není konečně ani dovolatelova námitka částečného plnění, podle jeho tvrzení částkou 19,500.000,- Kč na úhradu dluhu a 11,243.041,- Kč jeho příslušenství. Jak dovodila ustálená judikatura (viz. rozhodnutí ze dne 20. srpna 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod poř. č. 69/65), soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému; okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny jen v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Ostatně ze samotného návrhu na nařízení exekuce - a jemu odpovídajícího rozhodnutí odvolacího soudu - vyplývá, že oprávněná na úhradu samotné pohledávky požaduje 75,157.500,- Kč, tedy částku právě o 19,500.000,- Kč nižší, než kolik činil úvěr (94,657.500,- Kč); zbytek, tj. 10,196.939,26 Kč pak požaduje na úrocích. Hodnoceno ve světle výše uvedených dílčích částek je nedůvodný i související argument, že „právě na výpočtu výše pohledávky oprávněnou je zřejmé, že vymáhaný závazek není tím, který je specifikován ve zmiňované úvěrové smlouvě\", z těchto dílčích částek je totiž zřejmé, že oprávněná osoba se domáhá výkonu rozhodnutí k vydobytí částky rovnající se poskytnutému úvěru po odečtení již uhrazeného plnění, jehož výše je mezi účastníky nesporná, a dále k vydobytí příslušenství pohledávky, o němž povinný tvrdí, že je (alespoň zčásti) uhradil (kterážto námitka však, jak výše uvedeno, nemůže být důvodem k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž pouze k případnému částečnému zastavení exekuce).
Závěrem dovolacímu soudu zbývá posoudit, zda řízení trpí namítanou vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm f) o.s.ř. Tuto vadu dovolatel spatřuje jednak ve skutečnosti, že mu nebyly doručeny výše uvedené písemnosti a že soudem nebyl vyzván, aby se vyjádřil k odvolání oprávněné proti usnesení ze dne 11. června 1997, č.j. 21 E 541/97-6, a jednak v okolnosti, že exekuci nařídil (přímo) odvolací soud formou změny usnesení soudu prvního stupně, tedy rozhodnutím, proti němuž již není přípustný řádný opravný prostředek (opět bez výzvy k vyjádření k odvolání oprávněné, tentokrát proti usnesení ze dne 15. října 1997, č.j. 21 E 541/97-19).
První argument je nedůvodný proto, že vada řízení spočívající v nedoručení stejnopisu návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (jejž ovšem stačí doručit teprve s usnesením o nařízením exekuce - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 635/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod poř. č. 15 na str. 39) byla - jak to plyne ze samotného dovolání - odstraněna jeho dodatečným doručením společně s usnesením okresního soudu ze dne 15. října 1997. Pokud jde o usnesení okresního soudu ze dne 11. června 1997 (č.l. 6) a zrušovací usnesení krajského soudu ze dne 26. srpna 1997 (č.l. 13), vada řízení spočívající v nedoručení těchto rozhodnutí (viz. písemné pokyny soudce na č.l. 7, 15 versa) pozbyla své relevance vydáním usnesením okresního soudu ze dne 15. října 1997, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí opětovně zamítnut, a jehož doručení dovolatel nezpochybňuje. Stejnopis odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo třeba doručovat proto, že napadeným rozhodnutím nebyl rozsudek, nýbrž usnesení (ustanovení §210 odst. 1 o.s.ř. a contr. - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 1569/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod poř. č. 156). Neukládá-li občanský soudní řád povinnost doručování stejnopisů odvolání proti usnesení, tím méně pak lze vadu řízení spatřovat v nedostatku výzvy k podání vyjádření k odvolání (takovouto povinnost ostatně soud nemá ani v případě, že jde o odvolání proti rozsudku /jehož stejnopis je povinen doručit protistraně/).
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm a/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm f/ o.s.ř.) však nelze úspěšně vztáhnout ani k okolnosti, že výkon rozhodnutí byl nařízen (přímo) odvolacím soudem formou změny usnesení soudu prvního stupně, tedy rozhodnutím, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek.
Ve smyslu již ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4 a 6, ročník 1998, pod poř. č. 27 a 49) totiž jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm f) o.s.ř. pouze tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoli tedy při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Spatřuje-li tudíž dovolatel vadu řízení v soudním rozhodnutí, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm f) o.s.ř., vztahující se k nesprávnému postupu soudu „v průběhu řízení\".
Již z tohoto důvodu - kromě jiného (zejména proto, že podle §254 odst. 1 věty první o.s.ř se i v exekučním řízení použije ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř., připouštějící v odvolacím řízení změnu rozhodnutí soudu prvního stupně) - tedy řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm f) o.s.ř. ani v tomto směru netrpí.
Protože se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí uplatněnými dovolacími důvody zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (ustanovení §243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem, odst. 5 o.s.ř. usnesením zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele; oprávněné, která by podle těchto ustanovení měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková