ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.819.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 819/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 601 12 743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti povinnému P. G. , zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, pro 88.997,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 45.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 102 Nc 732/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2012, č. j. 20 Co 204/2010 - 132, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. 9. 2009, č. j. 102 Nc 732/2009 - 51, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 23. 2. 2009, č. j. 102 Nc 732/2009 - 9, (podle rozsudku pro uznání vydaného totožným soudem dne 11. 3. 2004, č. j 52 C 203/2003-57, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 88.997,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, pro smluvní pokutu ve výši 45.000,- Kč, náklady předcházejícího řízení ve výši 30.110,- Kč a pro náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím), částečně zastavil „pro část jistiny ve výši 2.044,72 Kč podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §55 zák. č. 120/2001 Sb.“ (výrok I.) a ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 203/2003, zjistil, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah vzniklý na základě uzavřené leasingové smlouvy, že vymáhanou pohledávku ve výši 88.997,- Kč s příslušenstvím tvoří 9 povinným neuhrazených měsíčních leasingových splátek po 8.880,- Kč, splatných od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999, část jedné splátky ve výši 2.760,- Kč, splatné dne 5. 3. 1998, a částka 6.317,- Kč (na základě tzv. penalizačních faktur vystavených oprávněnou, splatných dne 25. 1. 1999, dne 29. 3. 1999, dne 7. 5. 1999, dne 28. 5. 1999 a dne 18. 6. 1999, jež představuje úroky z prodlení z pozdě uhrazených leasingových splátek), a že úrok z prodlení z neuhrazených leasingových splátek a části jedné splátky byl v exekučním titulu určen od splatnosti jednotlivých splátek. Dospěl k závěru, že byl-li návrh na nařízení exekuce podán dne 11. 2. 2009 , je povinným vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky podle §408 odst. 1 obch. zák. důvodná jen ohledně části jistiny ve výši 2.044,72 Kč (představující úrok z prodlení z faktury splatné dne 5. 10. 1998), kterou oprávněná uplatnila tzv. penalizační fakturou splatnou dne 25. 1. 1999. Zbývající část vymáhané pohledávky promlčena není.
K odvolání povinného krajský soud shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. potvrdil. Jeho předchozí rozhodnutí v této věci ze dne 10. 2. 2011, č. j. 20 Co 204/2010 - 92, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně v uvedeném výroku tak, že exekuci částečně zastavil pro částku 86.952,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 2.760,- Kč od 6. 3. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 4. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 6. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 7. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 8. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 9. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 10. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 11. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 12. 1999 do zaplacení a pro „vyčíslenou“ pokutu ve výši 45.000,- Kč, bylo na základě dovolání podaného oprávněnou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2012, č. j. 20 Cdo 3938/2011 - 124, v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „jak vyplývá ze závazného právního názoru dovolacího soudu, k promlčení vymáhané pohledávky, pokud běží o jistinu a příslušenství (zde část jistiny ve výši 86.952,28 Kč, která spolu s částkou 2.044,72 Kč tvoří předmět řízení) podle §408 odst. 1 obch. zák. nedošlo, a předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ohledně této části vymáhané pohledávky splněny nejsou. Stejně tak to platí i pro přisouzené úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky z obchodního závazkového vztahu (§121 odst. 3 obchodního zákoníku)“. Promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák. k vymožení práva z titulu přisouzené smluvní pokuty, která je samostatným nárokem, neběží ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil, jelikož promlčecí doba u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. K porušení povinnosti ze strany povinného přitom došlo od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999, resp. ke dni 5. 3. 1999, a podala-li oprávnění návrh na nařízení exekuce dne 11. 2. 2009, je jednoznačné, že k promlčení v tomto rozsahu dojít nemohlo. Důvod k částečnému zastavení exekuce proto není ani v tomto rozsahu dán.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje následující otázky: 1) „Je možné přezkoumávat právní posouzení nalézacího soudu v exekučním řízení co do druhu hmotně-právního úkonu, který byl učiněn (výpověď - odstoupení) ?“, 2) „Je možné při ukončení smluvního vztahu výpovědí analogicky aplikovat ustanovení §351 odst. 1 obchodního zákoníku týkající se práv, které mají trvat i po ukončení smlouvy ?“, a 3) „Od jaké doby plyne promlčecí lhůta u práv, která v souladu s §351 odst. 1 obchodního zákoníku mají trvat i po ukončení smlouvy? Jde o práva z odstoupení od smlouvy podle §394 odst. 1 obchodního zákoníku či je nutno promlčení u těchto práv posuzovat individuálně s přihlédnutím k tomu kterému právu?“. Dovolatel především poukazuje na to, že nalézací soud „hovoří“ v odůvodnění exekučního titulu pouze o výpovědi leasingové smlouvy a nikoliv o odstoupení od této smlouvy, z čehož dovozuje, že exekuční soud je povinen z tohoto posouzení úkonu provedeného oprávněnou vycházet. Namítá, že pokud jej nalézací soud zavázal zaplatit určitou částku a „stanovil od jaké lhůty se mají počítat úroky z prodlení“, pak tím nevyjádřil, kdy nastala splatnost závazku, resp. počátek prodlení, ale pouze určil, od jaké doby má platit úroky z prodlení. Nebyla-li tedy v exekučním titulu určena splatnost jednotlivých částek, není ani možné určovat splatnost splátek od data, od nějž oprávněný požaduje úrok z prodlení. Jestliže v dané věci byl hmotněprávní vztah účastníků ukončen výpovědí, čímž zanikla veškerá práva a povinnosti, avšak podle nalézacího soudu „ještě vznikla další práva“, aniž ovšem určil kdy, a kdy nastala jejich splatnost, je podle povinného nutné určit existenci těchto práv i jejich splatnost nejpozději ke dni výpovědi smlouvy (ukončení závazkového vztahu) a podle této splatnosti pak také počítat běh promlčecí lhůty. Pro případ ukončení smluvního vztahu výpovědí však nelze použít §351 odst. 1 obch. zák., který se týká jen odstoupení od smlouvy. Z toho podle něj vyplývá, že zanikl-li „leasingový vztah“ výpovědí účinnou ke dni 3. 12. 1998 a promlčení počalo běžet dne 4. 12. 1998, pohledávka se promlčela dne 4. 12. 2008, takže exekuce by měla být zastavena. Dále dovolatel uvedl, že i kdyby se ze strany oprávněné jednalo o odstoupení od smlouvy, nesdílí závěr odvolacího soudu, podle nějž se promlčení posuzuje od splatnosti faktur, neboť ta nebyla v exekučním titulu stanovena, a je tak otázkou, kdy nastala. V tomto ohledu poukazuje na §394 odst. 1 obch. zák., který upravuje počátek promlčecí lhůty pro práva, jež mají podle své povahy nebo podle dohody stran trvat i po ukončení smlouvy. Za nesprávný proto označil názor odvolacího soudu, že počátek promlčecí lhůty se odvozuje od splatnosti jednotlivých faktur, neboť „splatnost uvedené pohledávky i běh promlčecí lhůty se odvíjí od odstoupení od smlouvy“ (které je dle povinného výpovědí). Rovněž posouzení promlčecí lhůty u smluvní pokuty je nesprávné, byť „se smluvní pokuta odvíjí od práva přetrvávajícího díky odstoupení od smlouvy a je tak i na ni nutné pohlížet jako na právo z odstoupení od smlouvy a počítat promlčecí dobu od učiněného odstoupení“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel sice v dovolání formuloval otázky, které by rozhodnutí odvolacího soudu měly činit po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), k tomuto závěru však ani na základě námitek v něm obsažených dospět nelze.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek pro uznání vydaný Městským soudem v Brně dne 11. 3. 2004, č. j 52 C 203/2003 - 57, pravomocný dnem 30. 12. 2004, kterým soud uložil odpůrci (povinnému) zaplatit navrhovateli (oprávněné) částku 88.997,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 2.760,- Kč od 6. 3. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 4. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 6. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 7. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 8. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 9. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 10. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 11. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 12. 1999 do zaplacení, „vyčíslenou“ smluvní pokutu v částce 45.000,- Kč a na nákladech řízení částku 30.110,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že městský soud posoudil právní vztah mezi účastníky podle obchodního zákoníku (jmenovitě jeho §489 a násl. a §273, pokud jde o zaplacení jistiny, §365 a §369 odst. 1 upravujících prodlení dlužníka a sjednaný úrok z prodlení a §300 ve spojení s §273 upravujících vyčíslenou smluvní pokutu a všeobecné obchodní podmínky), když dospěl k závěru, že žalovaný (povinný) nesplnil podmínky vyplývající z leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23. 9. 1998, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky leasingu a splátkový kalendář k této smlouvě.
Dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení (mimo jiné) s odkazem na jeho usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005 a další (v nichž byl přijat závěr, podle nějž bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, tj. u práva na plnění závazku podle §392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn, tedy ode dne splatnosti pohledávky) - vyslovil právní názor, že vycházel-li nalézací soud ve svém rozhodnutí při určení počátku data prodlení povinného s placením 9 měsíčních leasingových splátek a neuhrazené části jedné splátky ve výši 2.760,- Kč ze splatnosti těchto splátek uvedené ve splátkovém kalendáři, který byl mezi účastníky dohodnut a jenž je nedílnou součástí leasingové smlouvy (tj. splátek splatných v období od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999 a neuhrazené části splátky splatné dne 5. 3. 1999), počala desetiletá promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák. k jejich vymáhání běžet ode dne jejich splatnosti , a nikoliv ode dne, kdy oprávněný od leasingové smlouvy odstoupil, jak odvolací soud nesprávně dovodil, neboť exekuční soud je vázán exekučním titulem a je povinen z něj vycházet. Jestliže tedy exekučním titulem přisouzené leasingové splátky byly splatné v období od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999 a neuhrazená část jedné splátky byla splatná dne 5. 3. 1999 a podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 11. 2. 2009, je jednoznačné, že k promlčení vymáhané pohledávky podle §408 odst. 1 obch. zák. v tomto rozsahu nedošlo a že předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ohledně této části vymáhané pohledávky splněny nebyly. Stejně tak to platí i pro přisouzené úroky z prodlení (z jednotlivých leasingových splátek a neuhrazené části jedné splátky), které jsou příslušenstvím pohledávky z obchodního závazkového vztahu (§121 odst. 3 obč. zák.). Za chybný označil taktéž názor odvolacího soudu, že promlčecí doba k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 4.272,28 Kč z titulu tzv. penalizačních faktur (části jistiny), splatných dne 29. 3. 1999, dne 7. 5. 1999, dne 28. 5. 1999 a dne 18. 6. 1999, vystavených oprávněnou [tj. zbývající částky po odečtení částky 2.044,72 Kč, pro niž soud prvního stupně řízení pravomocně zastavil (6.317 Kč - 2.044,72 Kč = 4.272,28 Kč), jež představuje úroky z prodlení z pozdě uhrazených leasingových splátek], a pohledávky z titulu smluvní pokuty počala běžet ode dne, kdy oprávněná od leasingové smlouvy odstoupila (§394 a §351 odst. 1 věta první obch. zák.). U práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava (viz §393 odst. 1 obch. zák. a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud z uvedených závěrů při svém rozhodnutí o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce vycházel a proto otázky, které povinný v dovolání formuloval, ani jeho námitky, nemohou rozhodnutí odvolacího soudu činit po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. To se týká i pohledávky oprávněné vymáhané z titulu přisouzené smluvní pokuty, jestliže odvolací soud učinil skutkový závěr, že k porušení povinnosti ze strany povinného došlo od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999, resp. ke dni 5. 3. 1999.
Protože dovolání směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu