ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.873.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 873/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného L., zastoupeného advokátem, proti povinné J. H., zastoupené advokátkou, o nařízení exekuce, pro 12.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 78/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.12.2004, č.j. 27 Co 582/2004-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil navrženého soudního exekutora.
Povinná (posléze zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., ohlásila dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., „rovněž s přihlédnutím k ustanovením §229 odst. 3 o.s.ř.“. Namítla, že vykonávané rozhodnutí není vykonatelné, neboť jí nebylo doručeno; podle jejího názoru „je zcela zřejmé“, že v nalézacím řízení (z něhož vzešel vykonávaný titul) byla ze spisu známa adresa, na níž se v rozhodné době zdržovala, pročež doručením podkladového rozhodnutí soudem ustanovenému opatrovníku jí byla odňata možnost jednat před soudem.
Podle §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekučního řádu), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Dovolání proti těmto usnesením není tedy přípustné vždy (jak se chybně domnívala povinná), nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Již z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí a o přípustnosti dovolání – bezcenné.
Ani námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nemohou vést k potřebnému závěru, že dovolání je přípustné. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.
Ohledně kritické výtky, že vykonávané rozhodnutí není vykonatelné, bylo-li doručeno soudem ustanovenému opatrovníku (§29 odst. 3 o.s.ř.) platí, že zde odvolací soud uplatnil právní názor, který je v rozhodovací činnosti soudů standardní. Soud výkonu rozhodnutí totiž posuzuje, zda titul výkonu je vykonatelný, zásadně jen ve vztahu k okolnostem, jež se spojují s doručením ustanovenému opatrovníku; ani případná vada nalézacího řízení, spočívající v tom, že podmínky pro postup podle §29 odst. 2 (nyní §29 odst. 3) o.s.ř. splněny v daném případě nebyly, do řízení o výkon rozhodnutí přenositelná není.
V usnesení ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném pod č. 62/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tento názor vyjádřil Nejvyšší soud závěrem, že „námitkou, že v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže“.
Lze-li uzavřít, že odvolací soud v dané věci uplatnil právní názory v soudní praxi nezpochybňované (správné) a naopak námitky, obsažené v dovolání, z pohledu správnosti neobstojí, nemůže být řeč o tom, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu v tom smyslu, jenž byl výše vyložen.
Z toho plyne, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání nepřicházejí v dané věci v úvahu, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
K současně podanému návrhu „na odložení vykonatelnosti“ se poznamenává dvojí; za prvé platí, že neshledá-li dovolací soud důvodnost návrhu na odklad vykonatelnosti, nevydává zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti se samotným rozhodnutím o dovolán, a za druhé, žádné z rozhodnutí uvedených v §238a odst. 1 písm. a/ až f/ o.s.ř. není tím, jež by mohlo být pojímáno jako podklad výkonu, který lze podle §266 odst. 2 o.s.ř. odložit, což je vlastní důsledek (a smysl) institutu odkladu vykonatelnosti.
Záměr, který dovolatelka zde sleduje, není tedy takto dosažitelný; v obecné rovině lze uvést, že argument nedostatku řádného doručení podkladového rozhodnutí je uplatnitelný v nalézacím řízení ve prospěch tvrzení, že (ještě) běží lhůta k opravnému prostředku. Tomu pak v exekučním řízení korespondují instrumenty odkladu provedení, resp. zastavení exekuce.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu