ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.935.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 935/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné P. spol. s. r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému S. C., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 32373/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č.j. 23 Co 11/2006-29, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 22. 10. 2004, č.j. 13 Nc 32373/2004-5 (jímž obvodní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 28 C 265/98, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. J. P., soudního exekutora), s odůvodněním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
V dovolání povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že exekuce byla nařízena na základě nezákonně vydaného exekučního titulu, neboť rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 28 C 265/98, soud rozhodl ve skutkově totožné věci, ve které již rozhodl svým rozsudkem ze dne 21. 10. 1981, č.j. 6 C 354/81-5. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že v rámci exekučního řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k vadám řízení, jež předcházely jeho vydání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Pokladovým rozhodnutí pro nařízení exekuce je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 1999, č.j. 28 C 265/98-19, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu – jednotky č. 1582/5 nacházející v 2. poschodí domu čp. 1582, na stavební parcele č. 2961, v hlavním městě P., katastrálním území Ch.; povinnost žalovaného S. C. byt vyklidit nebyla vázána na zajištění bytové náhrady. Jen ve vztahu k tomu rozhodnutí je proto třeba zkoumat skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Námitka, že exekuce byla nařízena na základě nezákonně vydané exekučního titulu (z důvodu, že již dříve bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 10. 1981, č.j. 6 C 354/81-5, zrušeno povinnému právo užívání uvedeného bytu a povinnost byt vyklidit vázána na přidělení náhradního bytu), je tak v exekučním řízení již bezcenná; nápravy v tomto směru se lze domáhat pouze opravnými prostředky v nalézacím řízení.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu