ECLI:CZ:NS:2013:20.ND.295.2012.1
sp. zn. 20 Nd 295/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v právní věci žalobce J. H. , proti žalovanému JUDr. J. B. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 74/2004, o návrhu na vyloučení Vrchního soudu v Praze, takto:
I. Všichni soudci Vrchního soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání věci a rozhodování o námitce podjatosti soudců Krajského soudu v Hradci Králové, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 16C 74/2004.
II. Věc vedená u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16C 74/2004 se k projednání námitky podjatosti soudců tohoto krajského soudu a rozhodnutí o ní přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 31. 8. 2010 (na č. l. 310 spisu) žalobce navrhl vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16C 74/2004. Svůj návrh odůvodnil tvrzením, že s vrchním soudem vede u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 194/2008 spor, je tedy tento soud podle jeho názoru nezpůsobilý projednávat a rozhodovat jakoukoli věc, jejímž je žalobce účastníkem řízení.
Poté byla věc Vrchním soudem v Praze předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí podle ustanovení §15b občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ o. s. ř.“) k rozhodnutí o námitce podjatosti – „vyloučení Vrchního soudu v Praze“.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud České republiky zdůrazňuje, že předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti.
K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak by tomu bylo v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce apod.
Soudcův poměr k účastníkům řízení může být založen mj. i vztahem ekonomické závislosti, kdy lze mít důvodnou pochybnost, že nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.
V projednávané věci nebyly sice u jednotlivých dotčených soudců Vrchního soudu v Praze shledány žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by vznikala pochybnost o jejich nepodjatosti s ohledem na poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, na straně druhé však Nejvyšší soud musel přihlédnout k výše zmíněné skutečnosti, že žalobce vede s Vrchním soudem v Praze v jiném řízení spor (u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 194/2008), tedy v jiné žalobcově věci vrchní soud vystupuje v postavení účastníka řízení (žalovaného).
Danou problematikou se Nejvyšší soud České republiky již zabýval a při svém rozhodování dospěl k závěru, že vystupuje-li vrchní soud v jiném řízení jako žalovaný, lze mít objektivně zato, že soudci tohoto soudu by mohli být v předmětné věci podjatými a že v situaci, kdy jsou všichni soudci daného soudu vůči tomuto soudu (žalovanému) v postavení obdobném vztahu zaměstnaneckému či služebnímu, lze takovou skutečnost pokládat za důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 4 Nd 153/2001, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Nd 138/2002, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, ze dne 30. března 2010, sp. zn. 4 Nd 88/2010 a ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 4 Nd 64/2010).
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z hlediska spravedlivého procesu a z důvodu preventivního vyloučení byť i případné pochybnosti o objektivním rozhodování je vhodné, aby posuzovanou věc nerozhodoval Vrchní soud v Praze, nýbrž jiný soud téhož stupně.
Podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni, musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně.
Vzhledem k tomu, že všichni soudci Vrchního soudu v Praze byli tímto rozhodnutím vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, bylo nutno rozhodnout o delegaci nutné v souladu s ustanovením §12 odst. 1 o. s. ř. Soudem stejného stupně jako Vrchní soud v Praze je v rámci soustavy českých soudů pouze Vrchní soud v Olomouci, bylo tedy nadbytečné činit dotazy na stanoviska účastníků řízení k delegaci ve smyslu §12 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nevyšší soud České republiky rozhodl podle ustanovení §16 odst. 1 a §12 odst. 1 o. s. ř., tak, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2013
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu