ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1001.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1001/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce RNDr. P. H., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 737, proti žalované Městské nemocnici Hořice, příspěvkové organizaci se sídlem Hořicích, Riegrova č. 655, IČO 00190217, zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna č. 40, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 36/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2010 č.j. 25 Co 303/2010-199, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Desenské, advokátky se sídlem v Jičíně, Fortna č. 40.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.12.2010 č.j. 25 Co 303/2010-199, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29.4.2010 č.j. 10 C 36/2009-163 ve věci samé [tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce daná žalovanou žalobci dne 5.11.2008 je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázku platnosti předmětné výpovědi je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2008 (tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb.) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.7.1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, a další) patří k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Pouze v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato (srov. též za obsahově shodné dřívější právní úpravy právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů, na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, důsledně vycházely. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v souladu se zákonem dovodil, že rozhodnutí žalované, „jímž zrušila pracovní místo (vedoucího laboratoře), které do té doby zastával žalobce“, a „stávající objem jeho práce přerozdělila novým (úspornějším) způsobem“ zčásti na ostatní (stávající) zaměstnance a zčásti ji dala provádět odbornými garanty „v úvazku nepřesahujícím 0,5, čímž ušetřila mzdové prostředky“, představuje za daného skutkového stavu řádné rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce, dotýkající se celkové skladby pracovních míst na úseku laboratoře a s tím spojené „mj. i úspory mzdových prostředků“. Na uvedeném závěru nic nemění dovolatelem namítaná okolnost, že žalovaná následně (po několika měsících po provedení organizační změny) na základě požadavku Všeobecné zdravotní pojišťovny přistoupila k opětovnému obsazení pracovního místa vedoucího laboratoře zaměstnancem na plný úvazek, protože – jak správně ve svém rozsudku uvedl odvolací soud - „není rozhodující, zda-li se později ukáže, že organizační změna nepřinesla očekávaný efekt, neboť nelze zaměstnavateli přičíst k tíži, jestliže dodatečně přehodnotí organizační změnu, kterou provedl“.
Protože – jak vyplývá z uvedeného - ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu