ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1001.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1001/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. Ř. , zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského č. 939/21a, proti žalovanému AUTOHOFI, společnost s ručením omezeným se sídlem v Jablonci nad Nisou - Lukášov, Československé armády č. 71/44, IČO 49902253, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 96/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 2. října 2012, č. j. 29 Co 450/2012-92, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 9. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „v souladu s ust. §55 odst. 1/ písmeno b/ zákoníku práce ruší s okamžitou platností pracovní poměr“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že se žalobce „ode dne 1. 8. 2011 do současnosti bez jakékoliv relevantní omluvy nedostavuje do zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených absencí“. Výše uvedené jednání hodnotil žalovaný jako „zvlášť hrubé porušení povinností“ vyplývajících z právního předpisu, „zejména z ustanovení §38 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2005 jako lakýrník s místem výkonu práce v sídle žalovaného. V době sjednání pracovní smlouvy mu žalovaný sdělil, že bude pracovat zatím na pracovišti žalovaného, než bude postavena nová dílna pro lakování motorových vozidel v Lukášově. Po celou dobu pracovního poměru nebyla nová dílna postavena a žalobce po celou dobu pracoval na adrese. S postupem žalovaného, který mu dne 30. 9. 2011 doručil okamžité zrušení pracovního poměru, nesouhlasí, neboť poslední 2 roky pracoval na pracovišti sám, na příkaz žalovaného prováděl autolakýrnické práce, na pracoviště se dostavoval včas a dodržoval pracovní dobu a žalovaný mu bez jakéhokoliv vysvětlení zamezil od počátku září 2011 přístup do dílny, kde tyto práce vykonával.
Žalovaný potvrdil, že mezi účastníky byla dne 1. 6. 2005 uzavřena pracovní smlouva na druh práce lakýrník a že žalobce skutečně vykonával práce na pracovišti. Od počátku roku 2011 však žalobce přestal plnit své pracovní povinnosti, odváděl nekvalitní práci, nedodržoval pracovní dobu a pracoviště opouštěl před jejím skončením, přičemž zabezpečovací zařízení naprogramoval na pozdější dobu po jeho odchodu. Tato porušení pracovních povinností byla žalobci několikrát ústně vytýkána, naposledy dopisem ze 3. 8. 2011. Žalovaný reagoval tak, že do zaměstnání nedocházel vůbec.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 9 C 96/2011-67, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval jako lakýrník v provozovně lakovny žalovaného; od počátku pracovního poměru i v roce 2011 zde pracoval sám. U žalovaného ve vztahu k žalobci neexistoval žádný systém vykazování docházky. Bylo zavedeno pouze kódování objektu, ale kódy měli k dispozici kromě žalobce i Ing. V. H., jednatel žalovaného, a D. B. Navíc bylo odpoledne nastaveno automatické kódování, které uzavřelo provozovnu v 17,00 hodin bez ohledu na přítomnost osob. Žalobce po celou dobu pracovního poměru vykazoval vždy jen odvedenou práci a podle té byl také hodnocen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce nebyl po celý měsíc srpen 2011 v zaměstnání, „resp., které dny v zaměstnání nebyl“. Mezi stranami však nebylo sporné, že ode dne 1. 9. 2011 žalobce přestal do zaměstnání docházet. Protože nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaný vyměnil zámky u provozovny a změnil bezpečnostní kódy již od počátku září 2011, a žalobce měl povinnost dostavit se do sídla žalovaného a zde se domáhat přidělení práce, případně vše oznámit jednateli žalovaného písemně, což neučinil, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci [podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru - §38 odst. 1 písm. b) zák. práce].
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 29 Co 450/2012-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovaným dopisem ze dne 29. 9. 2011 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.440,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.720,- Kč k rukám advokáta JUDr. Štěpána Maška a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek 2.000,- Kč. Poté, co zopakoval dokazování, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce v srpnu 2011 do zaměstnání nedostavoval. Zabývaje se dále docházkou žalobce do zaměstnání v září 2011 z provedených důkazů zjistil, že k překódování v objektu lakovny došlo dne 15. 9. 2011 na základě objednávky jednatele žalovaného Ing. H. Vycházeje dále z toho, že o objektivitě svědka D. B. „lze pochybovat vzhledem ke skutečnosti, že jeho pracovní poměr i jeho postavení u žalovaného nadále trvá“, že „skutečnost, že se žalobce nemohl dostat do lakovny, kde vždy pracoval, vyplývá i z obsahu samotného okamžitého zrušení pracovního poměru, kde je vytýkáno, že se nedostavoval do L. (tam, však práci lakýrníka vykonávat nemohl, neboť tam nebyla lakovna, šlo jen o drobné opravy, a jinou práci žalobce v sídle žalovaného nevykonával)“, že „je věrohodné tvrzení žalobce, že žalovaný mu práci nepřiděloval a ani přidělovat nechtěl“, o čemž svědčí to, že „v ulici, ale ani v L. již nikdy provoz lakovny žalovaným nebyl obnoven“, a že „podle výpovědi svědka D. B. žalobce ani neobdržel v měsíci červenci 2011 souhlas s přidělením financí k nákupu barev, tj. materiálu, který k výkonu své práce, pokud by měla pokračovat, nezbytně potřeboval“, uzavřel, že „žalobce se stal pro žalovaného nadbytečným“ a že „žalovaný se snažil vytvořit situaci, z níž by se dalo dovodit, že to byl žalobce, kdo neměl o výkon práce u žalovaného zájem“. Žalovaný totiž „ještě v polovině září 2011 nepovažoval skutečnost, že žalobce nechodí do práce za závažné porušení pracovních povinností, když nabídl žalobci dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu k 30. 9. 2011, datovanou 15. 9. 2011, jejíž návrh byl žalobci doručen 23. 9. 2011. Teprve poté, co dopisem ze dne 26. 9. 2011 žalobce vyslovil nesouhlas s ukončením pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu, přistoupil žalovaný k ukončení pracovního poměru z důvodu neomluvených absencí na pracovišti.“ „V řízení vyšlo najevo, že pracovní doba žalobce nebyla nikdy v průběhu celého pracovního poměru evidována, žalobce v roce 2011 pracoval v provozovně v lakovně sám a byl odměňován za výkon, i když formálně hodinovou mzdou“. I přesto, že „nutno připustit, že žalobce netvrdil, a tudíž ani neprokazoval, že by ve vztahu k žalovanému učinil průkazné kroky k tomu, aby se domáhal práce“, odvolací soud dospěl k závěru, že, jestliže „žalobci nebyla žalovaným řádně přidělována práce podle pracovní smlouvy, nebylo ani povinností žalobce jako zaměstnance do práce docházet, a to až do doby, než by došlo k dohodě o novém pracovním zařazení nebo k prokazatelné výzvě k výkonu dosavadní práce a jejímu přidělování.“
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že v řízení bylo prokázáno, že ke změně přístupových kódů v objektu lakovny došlo až 15. 9. 2011 a stejně tak došlo i k výměně zámků až po 15. 9. 2011, žalobce tedy neměl důvod nedostavovat se do zaměstnání. Za nesprávný považuje žalovaný i právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nebyla řádně přidělována práce podle pracovní smlouvy a že pak nebylo ani povinností žalobce jako zaměstnance do práce docházet. Domnívá se, že tímto závěrem je porušeno ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, podle kterého je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Odvolací soud nevycházel ze skutkových zjištění, která měla oporu v provedeném dokazování. Zcela pominul skutková zjištění prokázaná během řízení, že přidělovat práci pro trvalou nepřítomnost žalobce nebylo možné. Za zavádějící považuje žalovaný argumentaci odvolacího soudu, že již nikdy nebyl obnoven provoz v lakovně, přitom zástupce žalovaného v řízení uvedl, že lakovnu již nezprovoznil, protože nebyl schopen vyhledat náhradu za žalobce. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také zpochybnil objektivitu svědka D. B., ale na jeho výpověď se v odůvodnění rozsudku odvolává. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako bezdůvodné odmítl, neboť odvolací soud dospěl z provedeného dokazování ke správným skutkovým i právním závěrům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 30. 9. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 12. 2011 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 466/2011 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a mění související zákony) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Z ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce vyplývá že, zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, jestliže zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [srov. §38 odst. 1 písm. a) zák. práce].
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce v tom, že „se žalobce ode dne 1. 8. 2011 do 29. 9. 2011 bez jakékoliv omluvy nedostavoval do zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených absencí“.
Tvrdí-li zaměstnavatel, že zaměstnanec (žalobce), se kterým sjednal pracovní poměr, pro něj práci nevykonal, nemá ohledně tohoto tvrzení důkazní povinnost (prokazovat lze jen to, co se stalo, nikoliv to, co se nestalo), ale nese břemeno tvrzení, že podle jím vedené evidence odpracované doby zaměstnanec v době, kdy měl podle svého tvrzení vykonat práci, nepracoval, a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy; nevede-li [v rozporu s ustanovením §96 odst. 1 písm. a) zák. práce] evidence odpracované doby, má povinnost označit k tomuto tvrzení jiné důkazy. Neunese-li zaměstnavatel v uvedeném směru břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno tomuto tvrzení odpovídající, pak musí rozhodnutí soudu vyznít v neprospěch zaměstnavatele. Kdyby ovšem zaměstnavatel unesl své břemeno tvrzení i důkazní břemeno o tom, že zaměstnanec v rozhodném období nepracoval, vyvstává tím pro zaměstnance - má-li mít ve sporu úspěch - povinnost tvrzení, že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci, a povinnost označit důkazy potřebné k jeho prokázání (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Ve vztahu k (údajným) absencím v měsíci srpnu 2011 oba soudy shodně uzavřely, že „v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce v měsíci srpnu 2011 do zaměstnání nedostavoval“.
Ve vztahu k (údajným) absencím v měsíci září 2011 mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce do zaměstnání nedocházel (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.). Z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního tak zaměstnavatel (žalovaný) splnil svoji povinnost prokázat, že se zaměstnanec (žalobce) dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
Žalobce však v řízení tvrdil, že se do práce (do zaměstnání) nedostavoval z omluvitelného důvodu, totiž proto, že žalovaný (zaměstnavatel) změnil přístupové kódy a vyměnil zámek u provozovny, kde pracoval, a že „všechno vzešlo tím, že ke konci srpna nebyla práce“. Povinnost důkazní a břemeno důkazní ve vztahu k těmto skutečnostem tíží zaměstnance (žalobce).
Skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. proto, že mu v tom brání překážka v práci ve smyslu ustanovení §208 zák. práce) má za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy“. Uvedený stav však neznamená, že by zaměstnanec po celou dobu existence takovéto překážky musel být pro zaměstnavatele trvale k dispozici tak, aby „v modelové situaci“, kdyby mu to zaměstnavatel eventuelně umožnil, mohl ihned pokračovat v práci. Takovýto názor nemá oporu v zákoníku práce ani v jiných pracovněprávních předpisech; tyto právní předpisy naopak předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. V případě, že zaměstnanec nepřestal konat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel mu přestal přidělovat práci), může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, roč. 1995, popř. závěry zaujaté v rozsudku Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 7. 1989, sp. zn. 6 Cz 13/89, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1991, pod č. 43, a v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, pod č. 76, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003).
V projednávané věci bylo proto pro posouzení, zda byl naplněn použitý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, významné (vedle otázky, zda to byl žalovaný, kdo zabránil žalobci ve výkonu práce) také vyřešení otázky, zda žalobce (zaměstnanec) poté, co mu (podle jeho tvrzení) žalovaný (zaměstnavatel) přestal přidělovat práci, vyzval žalovaného k plnění jeho povinností a deklaroval svoji připravenost práci podle pracovní smlouvy vykonávat. Za takové situace by pak - jak výše uvedeno – nebyl zaměstnanec (žalobce) povinen přidělování práce na zaměstnavateli (žalovaném) vyžadovat ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném; jeho nepřítomnost na pracovišti by tak ani nemohla být posouzena jako neomluvená absence.
Odvolací soud při posouzení nedocházení žalobce do zaměstnání v září 2011 dospěl k závěru, že „je věrohodné tvrzení žalobce, že žalovaný mu práci nepřiděloval a ani přidělovat nechtěl“, o čemž „svědčí například to, že v ulici ani v L. již nikdy provoz lakovny žalovaným nebyl obnoven“ a že „podle výpovědi svědka D. B. žalobce ani neobdržel v měsíci červenci 2011 souhlas s přidělením financí k nákupu barev, tj. materiálu, který k výkonu své práce, pokud by měla pokračovat, nezbytně potřeboval“.
Uvedený závěr odvolacího soudu představuje skutkové zjištění, které je výsledkem dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.). Protože žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud nevycházel ze skutkových zjištění, která měla oporu v provedeném dokazování, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Skutkové zjištění o tom, že „v měsíci září 2011 žalobci nebyla žalovaným řádně přidělována práce podle pracovní smlouvy (a že tedy nebylo ani povinností žalobce do práce docházet)“, odvolací soud založil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – především na výpovědi žalobce (který „v průběhu celého řízení tvrdil, že se již od počátku září 2011 nemohl do provozovny lakovny dostat, protože objekt byl uzamčen či překódován“, že „se snažil telefonicky kontaktovat vedoucího Ing. H., ale že ten mu nezvedal telefony“, a že „byl v L. začátkem září 2011 za panem B., ale ten s ním nechtěl jednat), na skutečnosti, že „žalovaným nebyl již nikdy provoz lakovny u žalovaného ani v ulici ani v L. obnoven“, a na části výpovědi svědka D. B. - jehož výpověď jinak považoval za neobjektivní - (který uvedl, že „někdy v červnu nebo v červenci 2011 po něm žalobce požadoval finanční prostředky na nákup barev, že mu sdělil, že mu nepřísluší tuto záležitost s ním řešit, ale že v minulosti v několika případech výjimečně s ním toto vyřizoval“). Odvolací soud vyvodil, že „žalobce se stal pro žalovaného nadbytečným“, že „žalovaný se snažil vytvořit situaci, z níž by se dalo dovodit, že to byl žalobce, kdo neměl o výkon práce u žalovaného zájem“, že „žalovaný ještě v polovině září 2011 nepovažoval skutečnost, že žalobce nechodí do práce, za závažné porušení pracovních povinností, když nabídl žalobci dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu k 30. 9. 2011, datovanou 15. 9. 2011, jejíž návrh byl žalobci doručen 23. 9. 2011, ale že poté, co dopisem ze dne 26. 9. 2011 žalobce vyslovil nesouhlas s ukončením pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu, žalovaný přistoupil k ukončení pracovního poměru z důvodu neomluvených absencí na pracovišti“. Při hodnocení důkazů však odvolací soud nepřihlédl zejména k výpovědi svědka D. B. (který uvedl, že „výměnu zámku provedl v provozovně na pokyn jednatele žalovaného Ing. H. až v polovině měsíce září 2011 a že ve stejné době došlo k překódování vstupu do tohoto objektu“, že „v průběhu srpna a do poloviny září 2011 do provozovny chodil 2 až 3x v týdnu, ale ani jednou zde žalobce nezastihl“, že „práci pro žalobce měl, ale protože se mu ho nepodařilo kontaktovat telefonicky a ani v provozovně, odvezl práci jinam – smluvní lakovnu využívali již v minulosti, když byl velký nápor práce“, že „s žalobcem byl v kontaktu naposledy v červenci 2011 a že neví nic o jeho řešení situace v L. v 1. polovině září“) a k celému obsahu dopisu žalovaného ze dne 20. 9. 2011, doručeného žalobci 23. 9. 2011, v němž žalovaný oznamuje žalobci, že mu posílá Dohodu o rozvázání pracovního poměru (ke dni 30. 9. 2011), neboť „existují důvody pro ukončení pracovního poměru výpovědí, kterými jsou soustavné porušování pracovní kázně spočívající v neomluvených absencích a nedodržování fondu pracovní doby“. K podstatným částem výpovědi svědka D. B. nepřihlédl, protože „o objektivitě svědka B. lze pochybovat vzhledem ke skutečnosti, že jeho pracovní poměr u žalované společnosti i jeho postavení ve firmě nadále trvá“.
Takové hodnocení důkazů však - jak výše uvedeno – neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Odvolací soud především nevysvětlil, proč nepřihlédl k podstatným částem výpovědi svědka B., neboť pouhé konstatování, že „jeho pracovní poměr u žalované společnosti i jeho postavení ve firmě nadále trvá“, pro závěr o jeho neobjektivitě (aniž by byla doložena dalšími skutečnostmi) nepostačuje. Přitom jiné části výpovědi tohoto svědka (že „někdy v červnu nebo v červenci 2011 po něm žalobce požadoval finanční prostředky na nákup barev, že mu sdělil, že mu nepřísluší tuto záležitost s ním řešit, ale že v minulosti v několika případech výjimečně s ním toto vyřizoval“) pro podporu svých skutkových a právních závěrů použil. Přehlédl dále, že v dopise ze dne 20. 9. 2011 (doručeném žalobci dne 23. 9. 2011), v němž žalovaný oznamuje žalobci, že mu posílá Dohodu o rozvázání pracovního poměru (ke dni 30. 9. 2011), žalovaný uvádí, že „existují důvody pro ukončení pracovního poměru výpovědí, kterými jsou soustavné porušování pracovní kázně spočívající v neomluvených absencích a nedodržování fondu pracovní doby“. Jeho argument, že „pracovní doba žalobce nebyla nikdy v průběhu šestiletého trvání pracovního poměru evidovaná, žalobce v roce 2011 pracoval v provozovně v autolakovně sám a byl v podstatě odměňován za výkon, i když formálně hodinovou mzdou“, postrádá vnitřní vztah k přezkoumávanému rozvazovacímu úkonu žalovaného, který byl učiněn z důvodu, že se žalobce „ode dne 1. 8. 2011 do současnosti bez jakékoliv relevantní omluvy nedostavuje do zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených absencí“. Zcela pak pominul, že v řízení především mělo být objasněno, zda vůbec a odkdy bylo žalobci znemožněno dostat se na jeho pracoviště a zda žalobce - jak rovněž výše uvedeno – vyzval žalovaného k plnění jeho povinností a deklaroval svoji připravenost práci podle pracovní smlouvy vykonávat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu