ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1074.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1074/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. – p. s., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 21.246,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 186/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.ledna 2005 č.j. 21 Co 474/2004-118, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24.3.2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že se žalobce „bez omluvy nedostavoval v době od 14. března 2003 do 24.března 2003 na místo výkonu práce v obci K. u P.“, což žalovaný hodnotil jako neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání a jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě mzdy částku 21.246,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval „v pozici obchodního manažera“ na základě pracovní smlouvy ze dne 3.5.2001 a že místo výkonu práce bylo sjednáno v P. Od 20. 2. 2003 však žalovaný začal „přesouvat své aktivity do nových prostor v K.“. Žalobce uvedl, že se „účastnil stěhování kanceláří zaměstnavatele dokonce i několik dní vykonával práci v jeho provozovně, že neustále přitom očekával projednání nových pracovních podmínek a že žalovaný až dne 10. března 2003 předložil žalobci návrh změny pracovní smlouvy, který pouze měnil místo výkonu práce z dosavadního v P.“. Protože s tímto návrhem změny pracovní smlouvy nesouhlasil, „začal opět docházet na sjednané místo výkonu práce, kde se marně domáhal přidělování práce“. Za situace, kdy nedošlo ke změně pracovní smlouvy, tím, že docházel na sjednané místo výkonu práce, plnil své pracovní povinnosti řádně a okamžité zrušení pracovního poměru proto nemůže obstát.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10.8.2004 č.j. 8 C 186/2003-91 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.215,- Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo konkludentně k uzavření dohody o změně místa výkonu práce, neboť žalobce „dlouhodobě věděl o budoucí změně místa výkonu práce, nikdy však s takovouto změnou neprojevil nesouhlas, naopak jeho jednání u zaměstnavatele svědčilo o tom, že je připraven nastoupit do nového místa výkonu práce, to následně učinil a v novém místě výkonu práce práci vykonával“. Protože žalobce byl „opakovaně vyzýván k nástupu do práce, neučinil tak, nevyvinul ani jinou snahu se s žalovaným dohodnout“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „jednání vymezené v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení naplnilo intenzitu požadovanou zákoníkem práce pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, neboť po žalovaném „nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2005 č.j. 21 Co 474/2004-118 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným ze strany žalovaného ze dne 24.3.2003 je neplatné“, a ve výroku o zamítnutí žaloby o 21.246,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nevzal dostatečně v úvahu zjištěné skutkové okolnosti ve všech souvislostech. Zdůraznil, že si účastníci v pracovní smlouvě sjednali, že veškeré její změny se mohou stát výhradně písemnou formou, a že „proto je nepochybné, že to byl především žalovaný, který porušil podstatným způsobem smluvní ujednání, jestliže ještě před změnou místa výkonu práce nenabídl žalobci písemnou změnu pracovní smlouvy, jak se s ním dohodl, a pak je nutno souhlasit se žalobcem, že bez ohledu na to, že začal s prací na novém pracovišti, důvodně očekával písemnou změnu pracovní smlouvy“. Podle názoru odvolacího soudu „stěží lze dovodit jeho konkludentní souhlas se změnou místa výkonu práce, jestliže dával najevo, že očekával písemný dodatek pracovní smlouvy, a jestliže jeho pracovní působení v novém místě trvalo jen relativně krátkou dobu“. Za situace, „kdy písemný dodatek pracovní smlouvy zakotvující změnu místa výkonu práce žalobce nepodepsal a naopak se vrátil na původní pracoviště, nelze jeho nesouhlas s uvedenou změnou a jeho následný postup považovat za porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť odvolací soud „dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému právnímu posouzení věci v otázce naplnění podmínek konkludentního souhlasu účastníka pracovněprávního vztahu se změnou místa výkonu práce“. Namítal, že sankce neplatnosti při nedodržení písemné formy právního úkonu přichází ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 zák. práce pouze v případě, „stanoví-li to výslovně tento zákoník, popř. zvláštní zákon“. „Je nepochybné, že zákoník práce neplantost dohodnuté změny sjednaných pracovních podmínek při nedodržení písemné formy této změny nedovozuje“, a že platná právní úprava tedy neumožňuje účastníkům pracovněprávních vztahů v rámci smluvní volnosti sjednat jiné podmínky než stanoví zákon. Podle názoru dovolatele odvolací soud „naprosto pominul důkazy, které jednoznačně svědčí o tom, že žalobce byl po dlouhou dobu před změnou místa výkonu práce s touto změnou seznámen, sám se aktivně na stěhování žalovaného podílel“, a „je rovněž zcela nepochybné, že po dobu minimálně dvou pracovních týdnů na novém místě výkonu práce normálně plnil své pracovní povinnosti“ a po celou dobu „nedal najevo, že se změnou místa výkonu práce nesouhlasí“. Za „odvážné a ničím nepodložené“ považoval dovolatel tvrzení odvolacího soudu, že „lze stěží dovodit konkludentní souhlas se změnou místa výkonu práce, jestliže dával žalobce najevo, že očekává písemný dodatek pracovní smlouvy, jestliže jeho pracovní působení v novém místě trvalo jen relativně krátkou dobu“. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že soudní praxe dospěla k závěru, že „nejde-li o výslovné projevy vůle, lze považovat za sjednaný druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat a za sjednané místo výkonu práce ten závod v němž začal pracovat“. Vycházeje z uvedeného dovolatel vyjádřil přesvědčení, že „stejně tak jako platí tento názor pro vznik pracovního poměru, tak platí i pro změnu již sjednaných pracovních podmínek“. V daném případě žalobce, ale i všichni zaměstnanci žalovaného, bez výhrad vykonávali své pracovní povinnosti v novém místě výkonu práce, a to po dobu minimálně dvou pracovních týdnů, aniž by výkon svých pracovních povinností podmiňovali existencí písemného dodatku k pracovní smlouvě, či dokonce z tohoto důvodu své pracovní povinnosti neplnili vůbec. Z těchto důvodů dovolatel uzavřel, že byly naplněny veškeré předpoklady pro závěr, že mezi žalobcem a žalovaným „došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek tzv. konkludentním činem“. Žalovaný navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že souhlas se změnou místa výkonu práce lze dovozovat z faktického chování zaměstnance (výkonu práce v jiném než v dosavadním místě) pouze v situaci, kdy zaměstnanci jsou již známy všechny podstatné okolnosti, od nichž se odvíjí jeho rozhodnutí o souhlasu se změnou místa výkonu práce, a kdy zaměstnavatel může s ohledem na všechny okolnosti usuzovat na to, že zahájením výkonu práce zaměstnanec projevuje svou vůli akceptoval změnu pracovní smlouvy. Protože v posuzovaném případě bylo nové místo výkonu práce prakticky mimo dosah hromadné dopravy a zajištění dopravy zaměstnanců bylo řešeno až těsně před změnou pracoviště a způsob dopravy „nebyl uspokojivě dořešen ani v době, kdy žalobce již práci v K. započal vykonávat“, je odůvodněn závěr, že „neznal a ani nemohl znát všechny okolnosti, které byly rozhodné pro zvážení, zda tuto změnu místa výkonu práce může akceptovat“. Navíc za situace, kdy žalovanému bylo známo, že jeho zaměstnanci očekávají v souvislosti se změnou pracoviště sjednání písemných dodatků k pracovním smlouvám, nemohl považovat faktické zahájení výkonu práce z jejich strany za souhlas se změnou místa výkonu práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce sjednaný obsah pracovní smlouvy lze změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i její změnu.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce). Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek je dvoustranný projev vůle (srov. §240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojena změna pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek sjednaná podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce).
Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak uzavřena.
Podle ustanovení §240 odst. 2 první věty zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená.
V posuzované věci lze dovolateli přisvědčit, že „zákoník práce neplatnost dohodnuté změny sjednaných pracovních podmínek při nedodržení písemné formy této změny nedovozuje“, a že „platná právní úprava tedy neumožňuje účastníkům pracovněprávních vztahů v rámci smluvní volnosti sjednat jiné podmínky než stanoví zákon“. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí nedovozuje neplatnost dohody o změně sjednaných pracovních podmínek z důvodu nedodržení písemné formy; podstatou posouzení věci je závěr o tom, „zda po přesídlení žalovaného a změně místa výkonu práce došlo nebo nedošlo“ mezi účastníky k dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, a v tomto rámci se zabýval otázkou, jaký význam z hlediska závěru o konkludentním souhlasu žalobce se změnou místa výkonu práce má v rámci zjištěných skutkových okolností „ve všech souvislostech“ skutečnost, že žalobce „důvodně očekával písemnou změnu pracovní smlouvy“.
Závěr o tom, „zda lze dovodit konkludentní souhlas se změnou místa výkonu práce“, představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, že „lze stěží dovodit“ konkludentní souhlas žalobce se změnou sjednaných pracovních podmínek ohledně místa výkonu práce, vycházel odvolací soud z úvahy, že s ohledem na ujednání účastníků v pracovní smlouvě žalobce „bez ohledu na to, že začal s prací na novém pracovišti, důvodně očekával písemnou změnu pracovní smlouvy“, že „jeho pracovní působení v novém místě trvalo jen relativně krátkou dobu“, a že poté „písemný dodatek pracovní smlouvy zakotvující změnu místa výkonu práce nepodepsal a naopak se vrátil na původní pracoviště“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolací soud do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnost, že žalobce, který u žalovaného pracoval jako „obchodní manažer“, byl počátkem února 2003 informován na poradě vedení žalovaného, že se všichni, včetně něj, budou stěhovat do nového působiště a že dopravu zajistí zaměstnavatel dvěma osobními vozy, které „budou dány k dispozici… Ing. K. a Ing. D.“ (srov. zápis z porady ze dne 5.2.2003), že na této poradě „na přestěhování firmy nijak nereagoval“, že se stěhování v souladu s „harmonogramem K. únor - březen“ účastnil, a že „v podstatě řešil jenom otázku dojíždění, jinak s přestěhováním souhlasil“. Uvedené „souvislosti“ měly být vzaty v úvahu při posouzení, jaký význam měla skutečnost, že žalobce výslovný projev vyjadřující jeho nesouhlas se změnou místa výkonu práce, ač „se zúčastnil stěhování“ a od 3.3.2003 vykonával práci v nové provozovně, učinil až dopisem ze dne 12.3.2003, a proč vůbec byl předkládán žalobci s časovým odstupem od zahájení výkonu práce na novém pracovišti dne 11.3.2003 návrh změny pracovní smlouvy.
Z hlediska úsudku o vůli žalobce založeném na tom, co zjištěné skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, je v daném individuálním případě takovou skutkovou okolností nepochybně i neplatné ale existující ujednání účastníků, že „Sjednaný obsah pracovní smlouvy může být změněn nebo doplněn pouze po dohodě obou účastníků této pracovní smlouvy formou písemného dodatku“. Toto ujednání může mít význam v souvislosti s dalšími zjištěnými skutkovými okolnostmi vnějšího světa; samo o sobě však, bez přihlédnutí ke skutečnému jednání účastníků, nemůže být podkladem pro závěr, že žalobce ve skutečnosti nechtěl zatím - přestože práci podle pracovní smlouvy v novém působišti bez námitek vykonával - se změnou sjednaných pracovních podmínek souhlasit, neboť „neustále očekával projednání nových pracovních podmínek“. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle (vůle, kterou účastník skutečně navenek vyjádřil) totiž není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78). Skutkové zjištění o předběžné otázce, která má význam pro rozhodnutí ve věci samé , že mezi účastníky nedošlo ke změně sjednaného místa výkonu práce konkludentním jednáním účastníků, jako výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu