ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1076.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1076/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. R. , zastoupené Mgr. Milanem Jašurkem, advokátem se sídlem v Klecanech, U Louže č. 665, proti žalovanému H. C., zastoupenému JUDr. Františkem Vojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nová cesta č. 2063/38, o náhradu mzdy a o náhradu škody na věcech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 14/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012 č.j. 62 Co 66/2012-56, takto:
Usnesení Městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. ledna 2012 č.j. 38 C 14/2011-46 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podáním doručeným soudu dne 17.2.2011 nadepsaným „žaloba o upuštění od diskriminace mobidingu“ domáhala, aby jí bylo umožněno pro žalovaného pracovat s přihlédnutím na pracovní omezení po úrazu, případně, pokud pro ni nemá žalovaný práci, aby byl ukončen její pracovní poměr a žalobkyni byl následně vydán zápočtový list, aby žalovaný zaplatil dluh na pojistném u VZP a ČSSZ, aby žalobkyni proplatil dovolenou za pět a půl dne, vrátil nebo proplatil oblečení v hodnotě 1.900,- Kč a aby žalobkyni odškodnil za diskriminaci, psychické týrání a citovou újmu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.6.2011 č.j. 38 C 14/2011-20 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad žaloby tím, že řádně vylíčí skutkový děj a zcela přesně vymezí, čeho se domáhá (tzv. žalobní petit), a současně byla upozorněna, že soud žalobu odmítne, nebudou-li vady v určené 15-ti denní lhůtě odstraněny.
V podání ze dne 12.7.2011 žalobkyně požadovala, aby jí byla proplacena dovolená za 5 a půl dne ve výši 2750,- Kč, vráceno oblečení, které bylo uloženo v šatně, kalhoty černé, 3x triko, svetr, boty na přezutí, vše v hodnotě 1.900,- Kč, aby byla proplacena mzda „za to, že mě zaměstnavatel odmítl pustit do zaměstnání a odmítl se mnou komunikovat“ ve výši 540.000,- Kč a „odškodnění za diskriminaci, psychické týrání a zaviněnou citovou újmu pro nepříznivý zdravotní stav žalobkyně po úrazu 150.000,- Kč“.
Poté, co k žádosti žalobkyně jí byl ustanoven zástupcem advokát Mgr. Milan Jašurek, byla usnesením ze dne 22.11.2011 znovu vyzvána, aby ve lhůtě 20 dnů přehledně a srozumitelně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovozuje své nároky, aby zcela přesně uvedla, čeho se po žalovaném domáhá (žalobní petit) a označila důkazy ke každému z uplatněných nároků s tím, že nedoplní-li žalobu požadovaným způsobem, soud ji odmítne.
Žalobkyně na to podáním ze dne 15.12.2011 (učiněným prostřednictvím ustanoveného advokáta) doplnila žalobu vylíčením skutečností, které považuje za podstatné a domáhala se, aby žalovanému byla uložena povinnost „uhradit žalobkyni náhradu mzdy za dobu od 19.2.2008 do doby, kdy začne žalobkyni přidělovat práci v souladu s pracovní smlouvou resp. v souladu s pracovním omezením plynoucím z částečné invalidity žalobkyně způsobené úrazem, nebo do doby, kdy dojde k platnému rozvázání pracovního poměru, a to ve výši stanovené na základě posudku znalce za tím účelem jmenovaným soudem, společně s úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení s výplatou každé jednotlivé mzdy až do zaplacení“, aby žalovanému byla uložena povinnost „uhradit žalobkyni na náhradě škody na věcech, které žalobkyně odložila při plnění pracovních úkolů na místě k tomu určeném, částku ve výši stanovené znaleckým posudkem znalce za tím účelem jmenovaného soudem“, a aby žalovanému byla uložena povinnost „uhradit žalobkyni náhradu psychické újmy ve výši 150.000,- Kč“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3.1.2012 č.j. 38 C 14/2011-46 žalobu „v části, v níž se žalobkyně domáhá 1) náhrady mzdy ze dobu od 19.2.2008 do doby, kdy začne žalovaný žalobkyni přidělovat práci nebo kdy dojde k platnému rozvázání pracovního poměru a 2) náhrady škody na věcech, které žalobkyně odložila při plnění pracovních úkolů na místě k tomu určeném“, odmítl. Dovodil, že i přes poučení, jakým způsobem je třeba žalobu doplnit, zůstává žaloba v žalobním petitu uvedeném pod body 1) a 2) nadále neurčitá a neúplná, neboť „žalobní petit pod bodem 1) je neurčitý v tom, že přesně a jednoznačně nevymezuje období, za které se domáhá náhrady mzdy a petit pod bodem 2) je neúplný v tom, že neobsahuje uvedení peněžité částky, kterou má žalovaný žalobkyni zaplatit“. Žaloba tedy „nemůže být předmětem věcného projednání a soud ji proto podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.2.2012 č.j. 62 Co 66/2012-56 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně byla náležitě poučena, jakým způsobem je třeba žalobu doplnit, a i druhá výzva „obsahuje přesné, náležité a návodné poučení o tom, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit“. Podání ze dne 15.12.2011 „sice obsahuje poměrně podrobné vylíčení všech skutkových okolností žaloby a označení důkazů, nicméně žalobní petit je, pokud jde o náhradu mzdy a náhradu škody na věcech, nadále neurčitý a nevykonatelný“, což ředstavuje vadu, která brání dalšímu postupu v řízení. Pro zaslání další, opakované výzvy k doplnění žaloby - jak měl podle názoru žalobkyně soud prvního stupně postupovat - chybí zákonný podklad, neboť „z ustanovení §43 o.s.ř. jednoznačně vyplývá, že výzvu k odstranění vad zašle soud účastníkům řízení pouze jedenkrát“.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poukázala na skutečnost, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nevzaly při svém rozhodování v úvahu podání žalobkyně ze dne 12.7.2011, kterým doplnila žalobu, jak k tomu byla vyzvána usnesením soudu prvního stupně ze dne 14.6.2011, a v důsledku tohoto opomenutí došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Postup soudů, kdy byla žalovaná znovu vyzvána k doplnění žaloby, aniž by soudy reagovaly na podání, jímž doplnila žalobu po doručení první výzvy, považuje žalobkyně za „šikanózní“. Vyslovila nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, že soud je povinen zaslat výzvu k odstranění vad podání ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. pouze jedenkrát, neboť „soud je za určitých okolností oprávněn (případně i povinen) žalobce znovu vyzvat k doplnění žaloby“. Druhé doplňující podání žalobkyně bylo ovlivněno tím, že se již „obávala formulovat své požadavky způsobem podobným podání (doplnění žaloby) ze dne 12.7.2011“, jelikož jí nebylo jasné, „v čem soud spatřuje nedostatky žalobního návrhu z podání ze dne 12.7.2011“. Žalobkyně spatřuje vadu řízení rovněž v tom, že nebyla poučena o možnosti vyjádřit se po změně soudce k osobě nového soudce, neboť nelze vyloučit přátelský vztah žalovaného s konkrétní osobou soudce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě bylo dovolání podáno v zákonné lhůtě.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§240 odst. 1 o.s.ř.). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§240 odst. 3 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, jsou obsaženy v ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., podle něhož dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a a 75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§78d). Ustanovení §237 odst. 1 a 3 platí obdobně.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému nemeritornímu usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Uvádí-li odvolací soud v závěru svého usnesení, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné, jde o poučení nesprávné. Jestliže tedy žalobkyně podala proti tomuto usnesení, které jí bylo doručeno dne 21.3.2012, dovolání dne 25.6.2012, stalo se tak včas, ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 3 věty druhé i.f. o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. [za obdobného použití §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu spisu v posuzovaném případě vyplývá, že žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 17.2.2011 doplněnou na základě usnesení ze dne 14.6.2011 č.j. 38 C 14/2011 podáním ze dne 12.7.2011, aby jí žalovaný zaplatil náhradu mzdy za pět a půl dne ve výši 2750,- Kč, aby jí bylo „vráceno oblečení, které bylo uloženo v šatně, kalhoty černé, 3x triko svetr, boty na přezutí, vše v hodnotě 1.900,- Kč“, aby žalovaný zaplatil 540.000,- Kč, neboť jí odmítá přidělovat práci, a za „odškodnění za diskriminaci, psychické týrání a zaviněnou citovou újmu pro nepříznivý zdravotní stav žalobkyně po úrazu“ požadovala 150.000,- Kč. Za tohoto stavu soud prvního stupně vyzval žalobkyni opětovně usnesením ze dne 22.11.2011 č.j. 38 C 14/2011-37, aby „přehledně a srozumitelně“ vylíčila všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovozuje své nároky, aby podala „zcela přesné vymezení toho, čeho se na žalovaném domáhá (žalobní petit)“ a aby označila konkrétní důkazy zvlášť ke každému žalobou uplatněnému nároku.
Vzhledem k tomu bylo pro posouzení věci především významné, za jakých předpokladů lze přistoupit k výzvě k odstranění vad žaloby a jaké jsou obsahové náležitosti takové výzvy. Protože uvedenou právní otázku vyřešil odvolací soud jinak, než jak je řešena v judikatuře dovolacího soudu, a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř., mimo jiné, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Žalobce je povinen k žalobě připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§79 odst. 2 o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci ze žaloby ze dne 17.2.2011 doplněné na základě usnesení ze dne 14.6.2011 č.j. 38 C 14/2011 podáním ze dne 12.7.2011, jednoznačně vyplývá, že žalobkyně se domáhá, aby jí žalovaný zaplatil náhradu mzdy za pět a půl dne ve výši 2750,- Kč, aby jí bylo vráceno nebo proplaceno oblečení, které bylo uloženo v šatně, kalhoty černé, 3x triko svetr, boty na přezutí, vše v hodnotě 1.900,- Kč, aby jí žalovaný zaplatil 540.000,- Kč, neboť jí odmítá přidělovat práci, a za „odškodnění za diskriminaci, psychické týrání a zaviněnou citovou újmu pro nepříznivý zdravotní stav žalobkyně po úrazu“ požadovala 150.000,- Kč (posledně uvedený nárok byl usnesením ze dne 29.11.2012 č.j. 38 C 14/2011-114 vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí).
Se soudy lze souhlasit v tom, že žalobkyně neuvedla v žalobě ze dne 17.2.2011 a ani v podání, kterým žalobu dne 12.7.2011 doplnila, tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení věci. Nedostatek všech potřebných tvrzení však představuje - jak uvedeno již výše - vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř., jen jestliže brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Tak kupříkladu přicházelo v úvahu doplnit žalobní tvrzení o údaj, za které období se žalobkyně domáhá proplacení náhrady mzdy za dovolenou, za které období od 19.2.2008 požaduje náhradu mzdy proto, že jí žalovaný nepřiděloval práci apod., jestliže by tyto údaje byly potřebné k individualizaci uplatněných nároků a nebylo je možné doplnit v rámci přípravy jednání nebo při jednání soudu prvního stupně samotném. Uvedeným způsobem však soud prvního stupně nepostupoval.
V usnesení ze dne 22.11.2011 č.j. 38 C 14/2011-37 byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila žalobu o „přehledné a srozumitelné vylíčení všech rozhodných skutečností, z nichž žalobkyně dovozuje své nároky proti žalovanému“. Obecná formulace takové výzvy však nevede žalobce k náležitému individuálně potřebnému doplnění žalobních tvrzení, protože – jak dovolatelka uvádí – „prostě nebylo jasné, v čem soud spatřuje nedostatky žalobního návrhu ze dne 12.7.2011“. Dovolací soud již v minulosti zdůraznil, že, obsahuje-li žaloba určitá, byť z hlediska své projednatelnosti nedostatečná skutková tvrzení, pak výzva formulovaná jen tak, aby žalobce doplnil žalobu tím, že uvede skutková tvrzení, o která opírá svůj nárok, není řádnou výzvou ve smyslu §43 odst. 1 o.s. ř.; neobsahuje totiž řádné poučení žalobce o tom, v čem spočívá vadnost stávajících (v žalobě obsažených) tvrzení (srov. usnesení ze dne 20.5.2003 sp. zn. 29 Odo 186/2002). Odmítnutí žaloby proto nelze spojovat s vadou žaloby (byť objektivně existující), na kterou soud neupozornil nebo ve vztahu ke které nepodal konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.1997 sp. zn. 2 Cdon 308/96).
V usnesení ze dne 22.11.2011 č.j. 38 C 14/2011- 37 byla žalobkyně rovněž vyzvána, aby doplnila žalobu o „zcela přesné vymezení toho, čeho se na žalovaném domáhá (žalobní petit); v případě, že se domáhá zaplacení peněžitých částek, nechť uvede nejen jejich přesnou výši, ale též specifikaci jejich výpočtu“. Jak je již výše uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002), požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požadavek vznesený na žalobkyni proto přesahuje hlediska, která ohledně náležitosti žaloby staví před žalobce zákon, nepřihlížeje ostatně k tomu, že žalobkyně v podání ze dne 12.7.2011uvedla, jaké částky a z jakého důvodu po žalovaném (eventuelně) požaduje.
Konečně v usnesení ze dne 22.11.2011 č.j. 38 C 14/2011- 37 byla žalobkyně soudem prvního stupně vyzvána, aby doplnila žalobu o označení konkrétních důkazů, a to zvláště ke každému žalobou uplatněnému nároku tak, aby bylo patrné, jaká konkrétní tvrzená skutečnost má být označeným důkazem prokázána“. I když je žalobkyně povinna v žalobě označit důkazy, jichž se dovolává, nejde o vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.; žalobkyně může označit potřebné důkazy - jak uvedeno již výše - také v rámci přípravy jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně, a proto nedostatek žaloby v uvedeném směru nebrání pokračování v řízení. Nepřipojí-li žalobkyně k žalobě listinné důkazy, jichž se dovolává, nejedná se o vadu žaloby; žalobkyně tím sice poruší svou procesní povinnost, uloženou jí ustanovením §79 odst. 2 o.s.ř., jejíž splnění může soud vynucovat i pomocí pořádkových opatření, nesplnění této povinnosti však nemůže být důvodem k odmítnutí žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 22.11.2011 č.j. 38 C 14/2011- 37 vyzvána k doplnění žaloby o takové údaje (tvrzení a označení důkazů), jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení. Požadoval-li soud doplnění potřebných tvrzení a označení důkazů již v tomto stadiu řízení, nebylo v souladu se zákonem, jestliže s tím spojoval odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. Jestliže potom žalobkyně na základě této výzvy, která je v rozporu se zákonem a která proto nemůže mít zamýšlené procesní účinky, doplňovala žalobu podáním ze dne 15.12 2011, je důsledkem takto vadného postupu soudů skutečnost, že k tomuto podání nelze v dalším řízení přihlížet.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. ledna 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu