ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1142.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1142/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované T. & I., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 112/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2000 č.j. 55 Co 636, 637/99-141, takto:
Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 30.000,- Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. srpna 1999 č.j. 16 C 112/96-122 v části, kterou bylo vyhověno žalobě o zaplacení 30.000,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 190.048,50 Kč s 3% úrokem z částky 26.894,50 Kč od 11.8.1995 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 163.154,- Kč od 2.4.1998 do zaplacení, a aby mu od 1.4.1998 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5.257,30 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že následkem práce v prašném prostředí v B.-T., byla u něj dne 14.6.1995 zjištěna nemoc z povolání – „azbestóza plic a pleury\"; odpovědnost za škodu tím vzniklou nese žalovaná, neboť v důsledku privatizace části bývalého státního podniku B.-T. na ni přešla spolu s privatizovaným majetkem též práva a závazky z pracovněprávních vztahů.
Žalovaná namítala, že v souvislosti s privatizací státního podniku B.-T. převzala od F. n. m. ČR na základě smlouvy o prodeji podniku č. 038/95 ze dne 31.12.1994 spolu s částí majetku privatizovaného podniku „pouze ty závazky, které s tímto majetkem souvisely a vznikly do dne 31.12.1994, nikoliv generelně všechny závazky státního podniku B. T.\". Protože závazek k uspokojení nároků žalobce vznikl až po 1.1.1995, odmítá žalovaná „pasivní legitimaci\" ve sporu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14.10.1998 č.j. 16 C 112/96-102 žalobu zamítl a rozhodl, že se „Českému státu\" a žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a jeho původním zaměstnavatelem (státním podnikem B.-T.) na žalovanou nepřešly, a proto žalobu „z důvodu nedostatku věcné legitimace na straně žalované\" zamítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.3.1999 č.j. 55 Co 59/99-110 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplněném dokazování odvolací soud dovodil, že „v rámci tzv. velké privatizace\" v souladu s ustanoveními §15 odst. 1 a §17 zákona č. 92/1991 Sb. a §480 obch. zák. na žalovanou přešly veškeré pracovněprávní závazky privatizované jednotky, tedy „i povinnost k uspokojení nároků žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení, byť uvedený závazek nemohl být zahrnut v závazcích privatizované jednotky při vyhlášení veřejné soutěže\". Okolnost, že žalovaná v době uzavření smlouvy o prodeji podniku o odpovědnosti právního předchůdce nevěděla (nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna až po 31.12.1994), je podle názoru odvolacího soudu „právně bez významu\".
Obvodní soud pro Prahu 2 (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 4.8.1999 č.j. 16 C 112/96-122 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 30.400,- Kč „s 3% úrokem p.a.\" z částky 24.400,- Kč od 11.8.1995 do zaplacení a z částky 6.000,- Kč od 2.7.1999 do zaplacení; ohledně částky 165.648,50 Kč „s 3% úrokem p.a\" od 11.8.1995 do zaplacení\" a pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 5.257,30 Kč od 1.4.1998 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 32.826,75 Kč. Usnesením ze dne 27.10.1999 č.j. 16 C 112/96-127 rozsudek doplnil a uložil žalobci povinnost zaplatit „českému státu na nákladech řízení\" částku 294,75 Kč a žalované částku 1.480,25 Kč. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce u státního podniku B.-T. (právního předchůdce žalované) skončil ke dni 23.7.1993, že od 24.7.1993 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod „pro obecné onemocnění, nikoli pro nemoc z povolání\" a že nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna až dne 14.6.1995. Za tohoto stavu soud prvního stupně shledal opodstatněným jen nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění a dovodil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku „nemá v dané věci oporu v hmotném právu\", protože „na straně žalobce z důvodu nemoci z povolání nemohlo dojít ke škodě, tj. ztrátě na výdělku, neboť byl již v plném invalidním důchodu\" a žádný výdělek nepobíral.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.1.2000 č.j. 55 Co 636, 637/99-141 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „doplněný usnesením téhož soudu ze dne 27. října 1999 ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno v částce 30.000,- Kč\"; „ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno v požadavku 3% úroků z částky 24.000,- Kč od 11.8.1995 do zaplacení a z částky 6.000,- Kč od 2.7.1999 do zaplacení, v částce 400,- Kč s 3% úroky od 11.8.1995 do zaplacení, ve výrocích, kterými byla žaloba zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení\" rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění důvodným pouze do výše 30.000,- Kč, další částku 400,- Kč za vystavení lékařského posudku by bylo možné přiznat podle názoru odvolacího soudu pouze jako náhradu věcné škody, „avšak až poté, co by soud prvního stupně řádně provedl listinný důkaz předložený žalobcem k prokázání výše tohoto nároku\". Dále pak soudu prvního stupně uložil, aby se ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. zabýval otázkou, „zda žalobce přestal pracovat a dále nepracuje z důvodů souvisejících s nemocí z povolání a zda po dobu, po níž uplatňuje náhradu za ztrátu na výdělku, mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu před nemocí z povolání pracovat\". K námitce žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace odvolací soud odkázal na svůj právní názor vyjádřený v usnesení ze dne 16.3.1999 č.j. 55 Co 59/99-110.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti jeho potvrzujícímu výroku) podala žalovaná dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud neprávně právně posoudil otázku „pasivní legitimace\" žalované ve sporu. Zdůraznila, že z čl. III smlouvy o prodeji podniku č. 038/95 ze dne 31.12.1994, na základě níž koupila od F. n. m. ČR část majetku privatizovaného státního podniku B.-T., „je zřejmé\", že se nemůže jednat o smlouvu o prodeji podniku podle ustanovení §476 obch. zák., ale „pouze o běžnou kupní smlouvu\", kterou na žalovanou společnost přešel majetek privatizovaného státního podniku včetně práv a závazků s tímto majetkem souvisejících, „a to v rozsahu, uvedeném v předmětné smlouvě a jejích přílohách, pokud vznikly do dne 31.12.1994, nikoliv generelně všech závazků státního podniku B. T.\". Závazek k uspokojení nároků žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení, však ve smlouvě uveden nebyl, neboť vznikl až po 1.1.1995, a žalovaná tudíž o něm „ke dni uzavření citované smlouvy nevěděla a vědět nemohla\". Podle názoru dovolatelky měl tyto nároky žalobce vypořádat státní podnik B.-T., který ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku existoval a zrušen byl až rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR č. 631/1995 ze dne 18.12.1995. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku a jemu odpovídající „část I.\" rozsudku soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
165
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.12.1994 č. 038/95, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře) upravován v ustanoveních §249 až 251b (ustanovení §251 zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (srov. např. §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obch. zák., §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, §30 odst. 2 zákona č.26/2000 Sb. o veřejných dražbách). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. §251b zák. práce). Již z tohoto hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu, byl v kupní smlouvě o prodeji části podniku, uzavřené dne 31.12.1994 mezi F. n. m. ČR a žalovanou, sjednán v rámci přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobci, neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u státního podniku B.-T. v letech 1965 až 1992 jako šamotář (bílý zedník) za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání - azbestóza plic nebo jiná onemocnění způsobená azbestovým prachem. Pracovní poměr žalobce u jmenovaného státního podniku skončil dohodou ke dni 23.7.1993 z důvodu odchodu do plného invalidního důchodu z důvodu obecného (neprofesionálního) onemocnění – chronické obstrukční choroby bronchopulmonální. Na základě schváleného privatizačního projektu byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu České republiky ze dne 21.12.1994 č. 862/1994 část majetku státního podniku B.-T. vyjmuta a převedena ke dni 1.1.1995 na F. n. m. České republiky; smlouvu o prodeji podniku (kupní smlouvou) ze dne 31.12.1994 č. 038/95 byla tato část majetku F. n. m. České republiky s účinností od 1.1.1995 prodána žalované T. & I. Dne 14.6.1995 byla Klinikou nemocí z povolání V. f. n. v P. u žalobce zjištěna nemoc z povolání – „azbestóza plic a pleury\"; od 14.6.1995 byl žalobce uznán plně invalidní pro nemoc z povolání.
Projednávanou věc je za tohoto skutkového stavu třeba posoudit podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., zákona č. 264/1992 Sb., Ústavního zákona č. 541/1992 Sb., zákona č. 544/1992 Sb., zákona č. 210/1993 Sb., zákona č. 306/1993 Sb. a zákona č. 224/1994 Sb. (tj. ve znění účinném v době uzavření smlouvy) - dále též jen „zákona č. 92/1991 Sb.\".
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. §5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. §1 odst. 1 a §2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení §250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17, větu první tohoto zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky privatizovaného podniku) skončil, a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku (jeho organizační složky) nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle §17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
Úvahu o přechodu povinností z odpovědnosti za škodu, která žalobci vznikla (teprve měla vzniknout) v důsledku nemoci z povolání nelze odvíjet úspěšně ani z ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházela podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku; protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle tohoto ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky).
166
Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nemohly na žalovanou dnem 1.1.1995 přejít práva a povinnosti upínající se k dřívějšímu pracovnímu poměru žalobce, a nemohla proto ani vzniknout povinnost žalované k náhradě případné budoucí škody podle ustanovení §190 a §196 zák. práce. Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozsudku k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném (potvrzujícím) výroku zrušil (243b odst. 1, část věty za středníkem a §243b odst. 2, věta první o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. dubna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu