ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1161.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1161/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) M. K. a b) R. K. , obou zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená č. 267, proti žalované Synthesia, a.s. se sídlem v Pardubicích – Semtíně, Semtín č. 103, IČO 601 08 916, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 20, o zaplacení 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 280/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. října 2013 č.j. 23 Co 278/2013-354, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému žalobci 40.000,- Kč s úroky z prodlení, mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. listopadu 2012 č.j. 25 C 280/2009-257 se ve výroku II. o zamítnutí částky 40.000,- Kč s úroky z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.826,-Kč společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Lukeše, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 20.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 14.12.2009 domáhali, aby jim žalovaná zaplatila každému 240.000,- Kč s úroky z prodlení jako jednorázové odškodnění pozůstalých. Žalobu odůvodnili tím, že jejich otec V. Š., který pracoval u žalované od 1.11.1976 jako operátor, utrpěl dne 15.12.2007 ve výrobním provozu žalované při čištění výrobních zařízení smrtelný úraz. Protože úmrtí poškozeného bylo v příčinné souvislosti s nebezpečným provozem žalované, domáhali se zaplacení jednorázové náhrady škody podle ustanovení §444 odst. 3) písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to každému ve výši 240.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaná namítala, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je komplexně upravena v zákoníku práce a není důvod aplikovat občanskoprávní instituty.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26.4.2010 č.j. 25 C 280/2009-88 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku, neboť povinnost zaměstnavatele jednorázově odškodnit pozůstalé v případě pracovního úrazu zaměstnance je upravena v ustanovení §375 a násl. zák. práce. Ustanovení §378 odst. 1 zák. práce však přiznává nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých pouze nezaopatřeným dětem, kterými však žalobci nejsou.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16.12.2010 č.j. 23 Co 391/2010-123 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že „událost, při které došlo ke škodě na zdraví otce žalobců, by mohla být posuzována podle pracovněprávních předpisů jako pracovní úraz“, a „žalobcům, jako zletilým zaopatřeným dětem nárok na jednorázové odškodnění dle §378 zák. práce nepřísluší“. Protože však nejde o případ, kdy je nárok na náhradu škody kryt dvěma odpovědnostními vztahy, neboť zletilým zaopatřeným dětem přiznává nárok na případné odškodnění pouze občanský zákoník, je třeba se v dalším řízení zabývat tím, zda provoz žalované lze považovat za provoz zvlášť nebezpečný ve smyslu §432 obč. zák., a v případě kladného závěru je třeba se vypořádat s námitkami žalované o spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.).
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 10.6.2011 č.j. 25 C 280/2009-156 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, poškozený – otec žalobců – zemřel v důsledku pracovního úrazu, „který utrpěl v sídle žalovaného, jehož provoz je zvlášť nebezpečný“, ale že si úraz způsobil výlučně svým jednáním, neboť práci neprováděl podle zadání mistra, nýbrž podle vlastního uvážení. Jestliže by poškozený dodržel zadaný pokyn, k úrazu by nedošlo. „Škodu spočívající v úrazu s následkem smrti si poškozený způsobil sám“, a pro vyplacení jednorázového odškodnění pozůstalým tak soud neshledal podmínky, „resp. žalovaný se tzv. vyvinil“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17.1.2012 č.j. 23 Co 446/2011-184 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil žalobcům, že „i z kusých zjištění soudu prvního stupně vyplývá rozpornost písemného a ústního pokynu adresovaného poškozenému a nefunkčnost míchadel, která měla být vždy při zadání úkolu použita“. Soud prvního stupně se s těmito rozpory nijak nevypořádal, nevyhodnotil je z hlediska příčin vzniku škody, a rozsudek je tedy nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl konkrétní důkazy, které budou navrženy k posouzení, zda lze provoz žalované považovat za provoz zvlášť nebezpečný, a poté nechť vyhodnotí, zda mezi vzniklou škodou a povahou provozu žalované je příčinná souvislost; v případě kladného závěru nechť nepomine, že případné spoluzavinění poškozeného je třeba považovat pouze za jednu z příčin škody vyvolané zvláštní povahou provozu.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.11.2012 č.j. 25 C 280/2009-257 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému žalobci částku 120.000,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu co do částky 120.000,- Kč pro každého žalobce zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „poškozený si úraz způsobil sám svým jednáním, když zadanou práci prováděl dle své vůle, nikoli dle zadání“. Za situace, kdy pokyn žalované v příkazní knize, který odpovídal písemným instrukcím a s nímž byl poškozený seznámen, byl v rozporu s ústním pokynem mistra poškozeného, a rovněž nebylo bezpečně prokázáno, že v kotli C 21b nebyl před prací poškozeného přítomen toluen, však nelze zavinění spatřovat jednoznačně na straně poškozeného. Protože škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ ve zvlášť nebezpečném provozu žalované, a to v důsledku utajeného varu vody a toluenu, soud dospěl k závěru, že jak poškozený, tak žalovaná odpovídají za vzniklou škodu jednou polovinou, a žalobci tak mají každý právo na jednu polovinu jednorázového odškodnění.
Odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 4.4.2013 č.j. 25 C 280/2009-295 pro opožděnost odmítl; Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21.10.2013 č.j. 23 Co 279/2013-342 toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.10.2013 č.j. 23 Co 278/2013-354 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 40.000,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 80.000,- Kč spolu s úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit každému z žalobců náklady řízení 37.306,70 Kč před soudem prvního stupně a 12.435,60 Kč před odvolacím soudem k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše a že je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích „soudní poplatek ze žaloby ve výši 12.800,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 12.800,- Kč“. Odvolací soud při posouzení věci vycházel z úvahy, že „v případě nároku žalobců není namístě konkurence právní úpravy občanského zákoníku a zákoníku práce, či podpůrné užití občanského zákoníku jako předpisu obecného“. Ač událost, při které předpisů jako pracovní úraz, tak žalobcům, jako zletilým zaopatřeným dětem, nárok na jednorázové odškodnění podle ustanovení §378 zák. práce nepřísluší. Nárok na odškodnění, jako satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, přiznává žalobcům pouze občanský zákoník v ustanovení §444 odst. 3 písm. b). Tato právní úprava je primární právní úpravou satisfakce za vzniklou újmu na osobnostních právech upravených v ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. „Podpůrným argumentem“ odůvodňujícím přiznání nároku žalobcům podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. je podle názoru odvolacího soudu „také další případný nárok dle §13 odst. 2 a 3 obč. zák. na satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, která přísluší pozůstalým v případě, že jejich odškodnění při usmrcení blízké osoby není dostatečné. Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provoz žalované je provozem zvlášť nebezpečným ve smyslu ustanovení §432 obč. zák., že okolnost, která způsobila smrt poškozeného, měla původ v tomto zvlášť nebezpečném provozu žalované, a že mezi vznikem škody na zdraví poškozeného a zvlášť nebezpečným provozem žalované je příčinná souvislost. Důvody pro úplné zproštění odpovědnosti žalované podle ustanovení §428 obč. zák. nejsou dány, neboť škoda byla způsobena událostí mající původ v provozu žalované. V souvislosti s určením míry účasti poškozeného na vzniku škody podle ustanovení §441 obč. zák. odvolací soud dovodil „po zhodnocení vzájemného poměru jednotlivých okolností na straně provozovatele a poškozeného“, že nelze pominout další skutečnosti na straně žalované, jež vedly ke vzniku škody, a proto uzavřel, že míru spoluúčasti poškozeného lze shledat pouze v rozsahu jedné třetiny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud v souvislosti s řešením otázky vzájemného vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce se při aplikaci ustanovení o jednorázovém odškodnění pozůstalých odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nárok žalobců, tj. dětí poškozeného, je nárokem pracovněprávním, neboť je odvozen od pracovního úrazu jejich otce žalobců. Okolnost, že ustanovení §378 odst. 1 zák. práce přiznává nárok na jednorázové odškodnění pouze nezaopatřeným dětem, neznamená, že žalobcům tento nárok přísluší podle občanského zákoníku. Odvolací soud zaměňuje absenci právní úpravy určité otázky v zákoníku práce (která je jinak upravena v občanském zákoníku) za absenci konkrétního nároku v určité situaci, tedy – přesněji řečeno – za rozdílný obsah dispozice (následku) při stejné hypotéze v právních normách obsažených jak v zákoníku práce, tak v občanském zákoníku. Dovolatel zdůrazňuje, že v době, kdy k pracovnímu úrazu došlo, zákoník práce vycházel z principu delegace, kdy mimo výslovně stanovené případy nebyl občanský zákoník použitelný ani subsidiárně. Připomíná zejména „po skutkové stránce velmi obdobný“ rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 a dovozuje, že uplatněný nárok na náhradu škody, kdy existuje jen jediný odpovědný subjekt, je možné posoudit pouze podle ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené části tak, že se zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobci uvedli, že není rozhodující, zda vztah mezi otcem žalobců a žalovanou byl vztahem pracovněprávním. Svůj nárok „nedovozují z toho, že smrt jejích otce nastala v důsledku úrazu, který lze posoudit jako pracovní úraz“. Jejich nárok je právem originálním, které jim vzniklo v důsledku usmrcení blízké osoby povahou zvlášť nebezpečného provozu, a které vyplývá právě z ustanovení §444 obč. zák. jako „speciální“ právní normy, jež jako jediná jejich nárok upravuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda v případě úmrtí zaměstnance následkem pracovního úrazu mohou pozůstalé, již zaopatřené děti, požadovat jednorázové odškodnění pozůstalých podle příslušných ustanovení občanskoprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že otec žalobců V. Š. byl zaměstnancem žalované od roku 1976. Dne 15.12.2007 mu mistr L. V. při rozdělení práce kromě jiného uložil, aby provedl výplach výrobního zařízení (kotle) C 21b v odboru výroba-organická chemie, ve výrobním oddělení Fosgen, budova Ry 42. Okolo 22. hod. při vyplachování uvedeného aparátu vodou byl otevřeným průlezem aparátu zasažen výronem vody a horké páry na hlavě a horní polovině těla, a těmto zraněním na místě podlehl. Žalobci požadují jednorázové odškodnění pozůstalých s odůvodněním, že úmrtí jejich otce bylo vyvoláno povahou provozu zvlášť nebezpečného, a že za škodu tím vzniklou odpovídá žalovaná jako provozovatel ve smyslu ustanovení §432 obč. zák.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci se po žalované domáhají uspokojení nároku (jednorázového odškodnění pozůstalých), který jim měl vzniknout v souvislosti s uvedeným smrtelným pracovním úrazem jejich otce V. Š. - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2007, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen „obč. zák.“).
Smyslem a účelem náhrady škody v soukromoprávních vztazích (v širším slova smyslu) je - zhruba řečeno - napravení újmy, která nastala v důsledku škodní události, ať se již jedná o napravení materielní újmy prostým vyrovnáním zmenšení majetku na dřívější úroveň nebo o nápravu situace, kdy majetek poškozeného nevzrostl tak, jak by bylo možné očekávat při běžném chodu věcí, anebo, v případě poškození zdraví či ztráty blízké osoby, může jít o odškodnění psychické újmy, citového traumatu vzniklého zásahem do osobního a rodinného života. Jedním z nároků, které za stanovených podmínek náleží v případě úmrtí osoby blízké, je nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých. Tento nárok přísluší ve výši 240 000,- Kč kromě jiných též dětem zemřelého; zatímco na základě ustanovení §444 odst. 3 písm. b) obč. zák. svědčí věcná legitimace každému dítěti bez dalšího upřesnění, tak podle ustanovení §378 odst. 1 zák. práce náleží jednorázové odškodnění pozůstalých toliko nezaopatřeným dětem.
V posuzovaném případě není sporu o tom, jak též k tomuto závěru dospěl i odvolací soud, že „žalobcům, jako zletilým zaopatřeným dětem, nárok na jednorázové odškodnění dle §378 zákoníku práce nepřísluší“. S názorem, že za těchto okolností „nárok na odškodnění, jako satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, přiznává žalobcům pouze občanský zákoník v ust. §444 odst. 3 písm. b)“, však nelze vyslovit souhlas.
Oba nároky na jednorázové odškodnění pozůstalých, jak nárok na jednorázové odškodnění podle ustanovení §378 zák. práce, tak i nárok podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. mají společné to, že jejich předpokladem je vždy úmrtí blízké osoby za stanovených podmínek. V prvním případě nárok vzniká, zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání [§375 odst. 1 písm. c) zák. práce], v případě druhém tento „způsob a rozsah náhrady“ (srov. marginální rubriku uvozující §442 a násl. obč. zák.) závisí na tom, zda úmrtí blízké osoby lze co do základu podřadit pod některou ze skutkových podstat odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 a násl. obč. zák., tedy v posuzovaném případě - jak uvažovali žalobci – pod ustanovení §432 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. V tomto smyslu tedy jednorázové odškodnění pozůstalých není jejich „právem originálním“, nýbrž jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu (srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR roč. 1987, pod č. 16).
„Konkurence právní úpravy občanského zákoníku a zákoníku práce“ je za těchto okolností jen zdánlivá. Odvolacím soudem zmiňovaná soudní judikatura rozhodně nepřipouští, „aby v případě, kdy je nárok na náhradu škody kryt dvěma odpovědnostními skutkovými podstatami, uplatnil poškozený subjekt nárok z té skutkové podstaty, kterou si vybere“. Uváděný rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 25.6.1979 sp. zn. 1 Cz 85/79, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982 pod č. 11, naopak řeší situaci, kdy je z téže škodní události dána odpovědnost dvou subjektů: jednak nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli a jednak nárok na náhradu škody z téže škodní události proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Právě pro tento případ se uvádí, že oba tyto nároky vedle sebe obstojí a poškozený je může uplatnit proti tomu odpovědnému subjektu, který si sám vybere.
Určitou reakcí na tento obecně přijímaný právní názor a východiskem dalších úvah byl v dovolání připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2010 sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 zabývající se situací, kdy, na rozdíl od výše uvedeného případu, pozůstalí nemají na výběr mezi více odpovědnými subjekty, a kdy jako odpovědný subjekt, vůči kterému mohou uplatnit svůj požadavek, v úvahu přichází jedině zaměstnavatel, u něhož byl zemřelý v pracovním poměru. V této věci byl zaujat názor, že v případě, že se zaměstnanec v občanském soudním řízení domáhá náhrady škody způsobené pracovním úrazem, a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů. Jestliže tedy při plnění pracovních úkolů dojde k úmrtí zaměstnance v důsledku poškození zdraví nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (tj. pracovním úrazem - §380 odst. 1 zák. práce), nepřichází v úvahu, aby poškozený pozůstalý měl při uplatnění odvozeného (akcesorického) nároku na výběr, podle kterého právního předpisu bude tento nárok posuzován, neboť právní posouzení skutkového stavu je věcí soudu, a posouzení provedené účastníkem řízení není pro soud závazné.
S názorem odvolacího soudu, že, neupravuje-li jednorázové odškodnění pozůstalých zaopatřených dětí zákoník práce, je třeba uplatněný nárok posoudit podle ustanovení §444 odst. 3 písm. b) obč. zák. „jako satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech“, dovolací soud rovněž nesouhlasí.
Odvolací soud vycházeje z úvahy, že „právní úprava nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých dle §444 odst. 3 písm. b) obč. zák. je primární úpravou satisfakce za vzniklou újmu na osobnostních právech upravených v ust. §13 odst. 2 a 3 obč. zák.“ přehlíží, že jím uváděný nález Ústavního soudu ze dne 4.5.2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 v uvedeném smyslu nevyznívá. Uvádí se v něm naopak, že nárok na náhradu kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, kterou by v budoucnu mohl poskytovat, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení §448 a §449 odst. 2 a 3 obč. zák. s ustanoveními §11 a §13 obč. zák., a že nová úprava odškodnění pozůstalým upravující v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. způsob a rozsah náhrady za tento druh imaterielní škody „neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad“. Uvádí-li se proto na závěr, že není vyloučeno, aby v případě, „pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti“, pak je zřejmé, že vyústěním těchto úvah je závěr, že nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých a nároky vyplývající z neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti nelze promiscue navzájem zaměňovat. Ustálená soudní judikatura, navazujíc na uvedené závěry, potom explicitně vyjádřila, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody podle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zák. práce jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srov. k tomu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.5.2010 sp. zn. 1 Co 2/2010 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu roč. 2011, pod č. 56).
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení (skutkový stav zjištěný oběma soudy) ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky změnil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, jímž byla každému žalobci přiznána další částka 40.000,- Kč s úroky z prodlení tak, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil [§243d písm. b), §219 o.s.ř.].
Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení přihlédl dovolací soud k tomu, že jak žalobci, tak žalovaná, měli každý jen poloviční úspěch, a proto ve smyslu ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k ustanovení §146 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla v dovolacím řízení plný úspěch, a žalobci jsou proto povinni nahradit jí náklady potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), na náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2.226,- Kč a za zaplacený soudní poplatek z dovolání 10.000 Kč.
Žalobci jsou povinni náhradu nákladů řízení v celkové výši 22.826,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu