ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1166.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1166/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalovaným 1) M. O., 2) J. C., 3) A. C., o 803.743,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 122/97, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2000 č.j. 5 Cmo 605/99-151, takto:
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. A P. B., akciová společnost (procesní předchůdce žalobkyně v tomto řízení - dále též jen \"žalobkyně\") podala u soudu žalobu, kterou se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili 803.743,57 Kč s tím, že splněním jednoho za žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných a že vůči žalovaným 2) a 3) je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky jen z výtěžku prodeje \"domu čp. 266 (s příslušenstvím) se stavební parcelou č. 2614 a se zahradou č. parc. 2615 (a s porosty) v k.ú. S. zapsaného na LV č. 1151 u Katastrálního úřadu v S.\". Žalobu zdůvodnila tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 20.4.1993 č. 27/93 \"ve znění dodatků č. 1 a 2\" poskytla žalovanému 1) podnikajícímu pod obchodním jménem \"N. – O. M.\" úvěr ve výši 2.400.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky uzavřela se žalovanými 2) a 3) dne 20.4.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem; vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl podle této smlouvy povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v S. pod č.j. 081-V2-436/93 a účinky vkladu vznikly dnem 23.4.1993. Jistina z poskytnutého úvěru (poslední splátka) jí byla uhrazena dne 5.2.1997, příslušenství pohledávky, které činí 803.743,57 Kč, však žalovaní přes upomínky dosud nezaplatili.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.3.1998 č.j. 37 Cm 122/97-52 žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobkyni 803.743,57 Kč, žalobu vůči žalovaným 2) a 3) zamítl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 32.152,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů řízení 35.970,- Kč \"přímo na účet právního zástupce žalovaných\". Na základě provedených důkazů dovodil, že \"tvrzení žalobkyně ohledně uzavření úvěrové smlouvy odpovídají skutečnosti\" a že k zajištění pohledávky žalobkyně za žalovaným 1) vzniklo zástavní právo k nemovitostem žalovaných 2) a 3). Žalobě vyhověl ve vztahu k žalovanému 1) s tím, že \"o dlužné částce a o její výši není pochyb\". Vůči žalovaným 2) a 3) není žaloba důvodná, neboť \"zajišťovací funkce zástavního práva nespočívá v přímém plnění zajišťovaného dluhu zástavním dlužníkem místo osobního dlužníka, nýbrž v povinnosti zástavce strpět prodej zástavy za účelem uspokojení pohledávky věřitele vůči osobnímu dlužníku\".
K odvolání žalobkyně, kterým napadla zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze připustil změnu žaloby tak, že \"žalovaní 2) a 3) jsou povinni strpět uspokojení pohledávky žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. 27/93 z 20.4.1993 ve výši 803.743,57 Kč prodejem nemovitostí, a to rodinného domu čp. 266 s příslušenstvím se stavební parcelou č. 2614 o výměře 122 m2 a se zahradou č. parc. 2615 o výměře 421 m2 a porosty v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 1151 u Katastrálního úřadu v S.\", a usnesením ze dne 12.1.1999 č.j. 5 Cmo 448/98-77 rozsudek soudu prvního stupně \"ve vztahu k žalovaným 2) a 3)\" zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že nejsou \"pochybnosti o platnosti jak smlouvy o úvěru, tak i smlouvy zástavní\". I když se v živnostenském listu Městského úřadu v R. n. J. ze dne 6.1.1993 č.j. ŽÚ 600772/92 uvádí, že se vydává \"právnické osobě obchodního jména N. – O. M.\", žádná právnická osoba s takovým obchodním jménem nikdy nebyla zřízena a stejným živnostenským úřadem a pod stejným číslem jednacím bylo přiděleno shodné IČO žalovanému 1); jedná se tedy stále o stejného podnikatele, tj. žalovaného 1), a z uvedených smluv, i když je v nich dlužník označen nejprve rozlišujícím dodatkem a pak příjmením a jménem, nelze dovodit, že by šlo o jiného účastníka než žalovaného 1). Námitku žalovaných 2) a 3), že bezdůvodně zaniklo jiné zástavní právo, které zajišťovalo stejnou pohledávku jako zástavní právo na nemovitostech žalovaných 2) a 3), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že to žalobkyni nebrání \"domáhat se práv z uplatněného zástavního práva\". Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení vyšlo najevo (žalovaní 2) a 3) \"přišli se zcela novou námitkou\"), že na uhrazení zajišťované pohledávky bylo poskytnuto plnění podle čl. IV kupní smlouvy ze dne 12.7.1996, uzavřené mezi žalovaným 1) a manželi H., a že nebylo dosud zjištěno, zda a jaké další smlouvy byly mezi žalobkyní a žalovaným 1) uzavřeny, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení těmito otázkami zabýval s tím, že na žalovaných 2) a 3) bude, aby prokázali existenci dalších úvěrových smluv mezi žalovaným 1) a žalobkyní, a že žalobkyně má prokázat, na základě čeho a jakým způsobem započetla plnění podle čl. IV kupní smlouvy ze dne 12.7.1996 (ve výši 3.500.000,- Kč) na jednotlivé pohledávky za žalovaným 1).
Po provedení dalších důkazů a poté, co zčásti zastavil řízení pro částky, ohledně nichž vzala žalobkyně žalobu zpět, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.5.1999 č.j. 37 Cm 122/97-111 rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni \"strpět uspokojení pohledávky žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. 27/93 z 20. dubna 1993 ve výši 792.743,43 Kč prodejem nemovitostí, a to rodinného domu čp. 266 se st. parc. č. 2614 o výměře 122 m2 a se zahradou č. parc. 2615 o výměře 421 m2 spolu s porosty, vše v katastrálním území S., zapsaných na LV č. 1151 u Katastrálního úřadu v S.\", že žalovaným 2) a 3) se \"právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává\" a že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 32.152,- Kč. Z obsahu zápisu ze dne 17.4.1996 a z přílohy k tomuto zápisu, obsahující \"specifikaci výtěžku z prodeje zastavené nemovitosti domu čp. 328 s pozemky zapsanými na LV č. 1675 pro kat. území D. R. u Katastrálního úřadu v S.\", zjistil, že \"bylo bezpochybným způsobem dlužníkem určeno, který závazek bude plnit a v jakém pořadí\", a že proto nelze \"aplikovat ustanovení §330 obch. zák.\". Vzhledem k tomu, že nejsou - i přes \"zřejmé pochybení živnostenského úřadu při vydávání živnostenských listů žalovanému 1) - pochybnosti o platnosti smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy, je žaloba vůči žalovaným 2) a 3) důvodná.
K odvolání žalovaných 2) a 3) a poté, co připustil žalobkyní navrženou změnu žaloby a co dovodil, že účastníkem řízení se na místě I. A P. B., akciové společnosti, stala Č. o. b., a.s., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.7.2000 č.j. 5 Cmo 605/99-151 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným 2) a 3) uložil, aby spolu se žalovaným 1), kterému \"tato povinnost byla uložena pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně\", zaplatili žalobkyni 762.743,57 Kč s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se vůči žalovaným 2) a 3) jen z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"rodinného domu čp. 266 s příslušenstvím se stavební parcelou č. 2614 o výměře 122 m2 a se zahradou č. parc. 2615 o výměře 421 m2 a porosty v katastrálním území S., psaných na listu vlastnictví č. 1151 u Katastrálního úřadu v S.\", a s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných; současně rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 32.152,- Kč, a to \"společně a nerozdílně se žalovaným 1), kterému byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem\", že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že \"dovolání se nepřipouští\". Ve věci samé odvolací soud zopakoval důkaz zápisem ze dne 17.4.1996 a listinou ze dne 25.3.1999 obsahující \"specifikaci výtěžku z prodeje zastavené nemovitosti domu čp. 328 s pozemky zapsanými na LV č. 1675 pro kat. území D. R. u Katastrálního úřadu v S.\" a dovodil, že - i když listina ze dne 25.3.1999 není přílohou zápisu ze dne 17.4.1996 - nelze \"aplikovat ustanovení §330 obch. zák.\", neboť ze zápisu ze dne 17.4.1996 vyplývá jednoznačný závěr, že plnění bylo určeno jen na jistinu a nikoliv na příslušenství poskytnutých úvěrů; zajištěná pohledávka proto nemohla být zcela uhrazena. Ustanovení §330 obch. zák. má dispozitivní povahu; dohodla-li se žalobkyně se žalovaným 1), jak bude poskytnuté plnění \"započteno\", byl tím vyloučen postup podle tohoto ustanovení. Dohoda obsažená v zápisu ze dne 16.4.1996 nemůže být v rozporu s ustanovením §151c obč. zák., neboť zde nešlo o prodej zástavy z podnětu žalobkyně, ale o to, že žalovaný 1) prodával svou nemovitost, zatíženou i zástavním právem ve prospěch žalobkyně, a tento prodej a jeho podmínky projednal se zástavním věřitelem; uvedená dohoda nemůže být v rozporu se zákonem i proto, že šlo \"o zcela odlišné zástavní právo a záleží na žalobkyni, ze kterého se při existenci více zástavních práv uspokojí\". Zástavní smlouva ze dne 20.4.1993 není neplatná ani ve smyslu ustanovení §49a obč. zák. Žalobkyně nemohla uvést žalované 2) a 3) v omyl \"v tom smyslu, že zástavní smlouva je uzavřena k zajištění úvěru právnické osoby\", neboť v zástavní smlouvě se neuvádí nic o tom, že by dlužník byl právnickou osobou, a navíc bylo \"v jejich zájmu, aby si osobu dlužníka před poskytnutím zajištění prověřili\". Protože není důvodná ani námitka, že žalovaní 2) a 3) žalobkyni nic nedluží, neboť právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vůči zástavnímu dlužníku v řízení před soudem lze uplatnit pouze jako právo na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky (včetně příslušenství) s tím, že uspokojení se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, je žaloba (v její změněné podobě) důvodná. Návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven názor, že na možnosti zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vůči zástavnímu dlužníku uvedeným způsobem se nic nezměnilo ani po vydání zákona č. 165/1998 Sb., jde-li o nároky, které vznikly před účinností tohoto zákona.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání. Namítají v první řadě, že nemá oporu v provedených důkazech závěr odvolacího soudu, podle kterého plnění z prodeje nemovitostí žalovaného 1) v D. R. bylo použito jen na jistinu zajištěné pohledávky. Ze žádného důkazu totiž nevyplývá, jakým způsobem byla \"platba započtena\". Ze zápisu ze dne 17.4.1996 lze pouze dovodit, že měla být \"použita na jistinu\", a ze \"specifikace\" ze dne 25.3.1999 vyplývá jen to, na jaké účty byla zaslaná částka \"započtena\". Protože nebyly provedeny další důkazy (a to ani důkazy, které navrhovali dovolatelé), zůstalo tvrzení žalobkyně v tomto směru neprokázané. Dovolatelé rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že dohoda obsažená v zápise ze dne 17.4.1996 není v rozporu s ustanovením §151c obč. zák. Předmětem jednání ze dne 17.4.1996 bylo zrušení zástavních práv k nemovitostem a bylo dohodnuto, že nemovitosti budou prodány za odsouhlasenou cenu a že tímto způsobem dojde \"k uspokojení zástavních práv\". Vzhledem k tomu, že zástavní věřitelé mohou realizovat svá zástavní práva i mimosoudní dohodou s dlužníkem, musí ustanovení §151c obč. zák. platit i pro realizaci zástavního práva dohodou a nejen tehdy, domáhá-li se zástavní věřitel uspokojení ze zástavy soudní cestou podle ustanovení §151f obč. zák. Dovolatelé dále namítají, že živnostenský úřad se nedopustil žádného pochybení, neboť \"živnostenský list na právnickou osobu nevydal\". Došlo však k tomu, že na základě \"falešného živnostenského listu na neexistující subjekt\" byla uzavřena úvěrová smlouva, kterou podepsal jako dlužník žalovaný 1), vydávající se za zástupce \"neexistujícího subjektu\"; taková smlouva nemůže být platná. Žalobkyně si tedy \"ve spolupráci se žalovaným 1)\" zajistila živnostenský list na neexistující právnickou osobu, žalované 2) a 3) ujistila, že žalovaný 1) založil právnickou osobu, a žalovaní 2) a 3) uzavřeli zástavní smlouvu v dobré víře, že se \"zaručují právnické osobě\". Takovéto jednání žalobkyně, které uvedlo žalované 2) a 3) v omyl, je důvodem pro neplatnost smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák. Skutečnost, že si žalovaní 2) a 3) sami neprověřili doklady, které jim žalobkyně předložila, nevylučuje, že se jednalo o lest. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že její pohledávka a zástavní právo ji zajišťující byly za řízení prokázány. Tvrzení dovolatelů, že by je uvedla při uzavření zástavní smlouvy v omyl, striktně odmítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že žalobkyně v odvolacím řízení změnila (se souhlasem soudu) žalobu; aniž by změnila její obsahovou stránku, žalobkyně se domáhala po žalovaných 2) a 3) uspokojení své pohledávky ze zástavy tak, že místo požadavku, aby žalovaní 2) a 3) \"strpěli uspokojení pohledávky žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. 27/93 z 20.4.1993 ve výši 803.743,57 Kč prodejem nemovitostí, a to rodinného domu čp. 266 s příslušenstvím se stavební parcelou č. 2614 o výměře 122 m2 a se zahradou č. parc. 2615 o výměře 421 m2 a porosty v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 1151 u Katastrálního úřadu v S.\", navrhovala, aby žalovaným 2) a 3) bylo uloženo zaplatit jí spolu se žalovaným 1), kterému \"tato povinnost byla uložena pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně\", částku 762.743,57 Kč s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se vůči žalovaným 2) a 3) jen z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"rodinného domu čp. 266 s příslušenstvím se stavební parcelou č. 2614 o výměře 122 m2 a se zahradou č. parc. 2615 o výměře 421 m2 a porosty v katastrálním území S., psaných na listu vlastnictví č. 1151 u Katastrálního úřadu v S.\", a s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných. Při posouzení důvodnosti požadovaného nároku dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně v tom, že žalobkyně má právo na uspokojení své pohledávky za žalovaným 1), zajištěné zástavním právem, které bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) dne 20.4.1993, ze zástavy; oba soudy tedy vyhověly žalobě proti žalovaným 2) a 3) ze stejných meritorních důvodů. Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům (dovolatelé napadají tyto shodné závěry soudů obou stupňů), je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Protože rozsudek odvolacího soudu není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím (§238 odst.1 písm.a) o.s.ř.), protože odvolací soud nevyslovil ve výroku napadeného rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelé netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., může být v této věci dovolání přípustné pouze podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. nebo z hlediska ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného ve vztahu k žalovaným 2) a 3) v rozsudku ze dne 16.3.1998 č.j. 37 Cm 122/97-52 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 12.1.1999 č.j. 5 Cmo 448/98-77 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně o věci určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že žalovaní 2) a 3) v odvolacím řízení \"přišli se zcela novou námitkou\" a že proto bylo potřebné provést ke zjištění skutkového stavu věci další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho novém rozsudku ze dne 26.5.1999 č.j. 37 Cm 122/97-111, že žalobkyně má právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy, jejímiž vlastníky jsou žalovaní 2) a 3), nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy není podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popřípadě že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaní 2) a 3) v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňují vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. také dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. Oproti skutkovým zjištěním soudů totiž dovolatelé dovozují, že nemá oporu v provedených důkazech jejich skutkový závěr, podle kterého plnění z prodeje nemovitostí žalovaného 1) v D. R. bylo použito jen na jistinu zajištěné pohledávky, že smlouvu o úvěru ze dne 20.4.1993 uzavřel jako dlužník \"neexistující subjekt\" a že žalovaní 2) a 3) byli při uzavření zástavní smlouvy ze dne 20.4.1993 uvedeni žalobkyní v omyl. Tím, že dovolatelé dospívají k odlišným skutkovým závěrům, na nichž budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska právního posouzení věci žalovaní 2) a 3) nastolují v dovolání otázku, zda dohoda obsažená v zápise ze dne 17.4.1996 není v rozporu s ustanovením §151c obč. zák., neboť uvedené ustanovení platí nejen při uspokojení zástavního věřitele ze zástavy \"soudní cestou\", ale i při realizaci zástavního práva mimosoudní dohodou zástavního věřitele a dlužníka.
Podle ustanovení §151c odst.1 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2000) vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojí se přednostně zástavní právo svým vznikem nejstarší, pokud zákon nestanoví něco jiného. Podle ustanovení §151c odst.2 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2000) doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení ze zástavy i v případě, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné.
Ustanovení §151c obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2000) upravuje - jak vyplývá z jeho znění - postup při uspokojení pohledávek zajištěných zástavním právem v případě, že na stejné zástavě vázne více zástavních práv. O takovýto případ v projednávané věci nešlo; dohoda obsažená v zápise ze dne 17.4.1996 neřešila a ani nemohla řešit více zástavních práv váznoucích na nemovitostech, které žalovaní 2) a 3) dali do zástavy ve prospěch pohledávky žalobkyně za žalovaným 1), ale další zástavní právo, které tuto pohledávku zajišťovalo. Ve vztahu k nároku žalobkyně na uspokojení její pohledávky ze zástavy, jejímiž vlastníky jsou žalovaní 2) a 3), nemá proto dovolateli nastolená právní otázka žádný význam.
Je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí (a tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy pohledávku žalobkyně za žalovaným 1) zajišťovalo nejen zástavní právo váznoucí na nemovitostech žalovaných 2) a 3), ale i zástavní právo na nemovitostech žalovaného 1) nacházejících se v obci R. n. J.), je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky anebo její části z kterékoliv zástavy (srov. §151f odst.2 obč. zák. ve znění účinném do 31.8.1998). Žalobkyně proto má právo na uspokojení své pohledávky za žalovaným 1) ze zástavy, kterou jí dali ve prospěch této pohledávky žalovaní 2) a 3), bez ohledu na to, jak naložila s jiným zástavním právem, zajišťujícím tutéž pohledávku.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaných 2) a 3) proti tomuto rozsudku proto není přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Protože dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) a §239 odst.2 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky jejich dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní 2) a 3) s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v. r.
předseda senátu