ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1174.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1174/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, proti žalovanému J. J. , o 105.161,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 139/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2012, č. j. 20 Co 624/2012-170, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil náhradu škody ve výši 105.161,- Kč spolu s úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný spolu se strojvedoucím J. K. způsobili žalobci škodu poškozením drážního vozidla a železniční dopravní cesty v celkové výši 262.902,85 Kč, když dne 30. 10. 2009 prováděli posun dvou vozů a jednoho hnacího drážního vozidla z areálu myčky drážních vozidel do železniční stanice v Hradci Králové, ale nezajistili jejich zastavení před návěstidlem při vjezdu do stanice a tím došlo k vykolejení prvního vozu. Žalovaný porušil své pracovní povinnosti tím, že jako vedoucí posunu před zahájením posunu neseznámil strojvedoucího s postupem prací, nesprávně ho informoval o tom, že posun je dovolen do stanice, i když věděl, že je dovolen jen k přejezdu, před zahájením předávání pokynů prostřednictvím radiostanic neprovedl funkční zkoušku rádiových stanic navázáním spojení v příslušné rádiové síti a při jízdě sunutého posunového dílu neoznamoval strojvedoucímu odhadem vzdálenost k místu zastavení a nezajistil zastavení posunového dílu čelem před návěstidlem. Žalovaný je odpovědný za vznik této události v rozsahu 40%, a tedy i za tím vzniklou škodu ve výši 105.161,- Kč (ve zbylém rozsahu 60% odpovídá strojvedoucí Jiří Kašpárek, který škodu žalobci již uhradil).
Žalovaný uvedl, že žádnou povinnost při posunu neporušil a že pokud by strojvedoucí, jak byl povinen, ihned zastavil posunový díl, když došlo k poruše spojení, nemuselo k nehodě vůbec dojít.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 11 C 139/2011-145, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení 1.662,- Kč. Z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný jako vedoucí posunu a svědek J. K. jako strojvedoucí dne 30. 10. 2009 posunovali lokomotivou dva vagony z areálu myčky drážních vozidel do železniční stanice v Hradci Králové, přičemž žalovaný se nacházel v prvním vagonu a strojvedoucí K. v lokomotivě, kde ovládal pohyb a rychlost posunu podle pokynů, které mu vysílačkou z prvního vagonu dával žalovaný, že před návěstidlem Se 19, které zakazovalo vjezd do železniční stanice, nedošlo k zastavení posunovaného dílu a následně došlo k vykolejení prvního posunovaného vagonu přes výkolejku. Žalovaný měl u sebe přenosnou vysílačku a strojvedoucí měl v lokomotivě pevně zabudovanou vysílačku s tím, že se jednalo o tzv. vysílačky simplexní (pokud hovořil žalovaný, slyšel ho strojvedoucí, ale sám do vysílačky hovořit v tu chvíli směrem k žalovanému nemohl a naopak); dne 30. 10. 2009 opakovaně selhal mikrofon ve vysílačce v lokomotivě a musel být vyměněn. Žalovaný před zahájením posunu vysílačkou hovořil s vedoucím myčky, který mu řekl, že je připravena posunová cesta z myčky do stanice s tím, že před stanicí u výkolejky se bude asi chvíli čekat, tento rozhovor slyšel ve své vysílačce i strojvedoucí, kterému přišel žalovaný ještě osobně říct, že se bude sunout z myčky do stanice. První pokyn k posunu dal žalovaný strojvedoucímu vysílačkou slovy „jestli mě slyšíš, tak se třetí zálohou můžeme sunout“, strojvedoucí ho slyšel, ale nepotvrdil mu to, jen fakticky zahájil posun (rozjel se). Svědek J. K. vypověděl, že si byl vědom toho, že takto zahájený posun byl povolen jen k návěstidlu Se 19, tj. před železniční stanici, nikoliv až do stanice, neboť se nevědělo, jaká bude situace u tohoto návěstidla, kde mu dá žalovaný konkrétní pokyn. Žalovaný udával strojvedoucímu pokyny k sunutí ve vozech i metrech, a to ve snižující se rychlosti („můžeš sunout na vzdálenost 5 vozů, tj. 125 m, 4 vozy, tj. 100 m, 3 vozy 75 m, 2 vozy 50 m, 1 vůz 25 m“), asi 40 metrů před návěstidlem Se 19, resp. 10 metrů před přejezdem žalovaný dal pokyn strojvedoucímu k zastavení. Soud neuvěřil výpovědi svědka J. K., který popřel, že by mu žalovaný udával vzdálenost ve vozech či metrech, ale opakovaně uvedl, že si již nepamatuje na to, jak mu byla vzdálenost žalovaným vůbec sdělována, neboť strojvedoucí se škodního děje účastnil spolu s žalovaným a má na konečném objasnění a vyšetření celé věci protichůdný zájem, než žalovaný. Když žalovaný začal udávat snižující se rychlost, nejpozději při pokynu k zastavení, strojvedoucí jej už neslyšel z důvodu selhání vysílačky („ve vysílačce ruplo a spojení se přerušilo“). Poslední slova, která strojvedoucí od žalovaného slyšel, byla „blížíme se k přejezdu“, následně se strojvedoucí zeptal žalovaného, zda „mají bílou“, na to již nedostal odpověď, a žalovaný takový dotaz již neslyšel. Strojvedoucí žádné další pokyny neslyšel, předpokládal, že mohou v posunu pokračovat i za návěstidlo Se 19, posun tedy nezastavil, následně první vůz vykolejil. Soud prvního stupně dovodil, že v době, kdy se posunový díl blížil k přejezdu (byl 10 metrů před přejezdem), kdy začal žalovaný udávat pokyny k zastavení, došlo k úplnému selhání vysílačky, a že se jedná o jedinou příčinu vzniku škody. Žalovaný se nedopustil pochybení, které by mělo bezprostřední příčinnou souvislost se vznikem škody tím, že by před zahájením posunu nesprávně informoval strojvedoucího, neboť strojvedoucí věděl, že posun až do stanice dovolen není, že posun je dán jen k výkolejce u návěstidla před stanicí a že posun do stanice závisí na konkrétním pokynu žalovaného, dále tím, že před zahájením posunu neprovedl funkční zkoušku radiových stanic, když při zahájení posunu dal strojvedoucímu pokyn k rozjezdu, ten mu ho sice nepotvrdil, ale s lokomotivou se rozjel (strojvedoucí pokyny od začátku posunu dobře slyšel), a konečně tím, že neoznamoval v průběhu posunu strojvedoucímu odhadem vzdálenost k místu zastavení a nezajistil zastavení, neboť soud vysvětlil, z jakého důvodu uvěřil výpovědi žalovaného proti výpovědi svědka J. K. Uzavřel, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo selhání radiového spojení a porušení povinnosti strojvedoucího v této situaci posun okamžitě zastavit. Nebylo tedy prokázáno, že by se žalovaný dopustil protiprávního jednání, které by mělo se vznikem škody bezprostřední příčinnou souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 20 Co 624/2012-170 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že „došlo v době těsně předcházející vykolejení vagonu k selhání vysílačky u strojvedoucího“, nepovažoval za „dostatečně podložený provedenými důkazy“; přesto ale „žalobci právo na náhradu škody nesvědčí, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný porušil své pracovní povinnosti“. Podle odvolacího soudu „nelze bezpečně a bez logických pochybností dovodit, že v rozhodujícím okamžiku selhala vysílačka strojvedoucího“, ovšem „nelze tento závěr ani vyloučit“. Tvrzený nedostatek zkoušky vysílaček „byl eliminován“ tím, že žalovaný dal prostřednictvím vysílačky strojvedoucímu pokyn k zahájení posunu, což strojvedoucí slyšel, uvedl soupravu do pohybu a poté byl ještě nějaký čas s žalovaným v kontaktu, toto pochybení nemělo proto s následujícím vykolejením žádnou souvislost. Tvrzení, že žalovaný strojvedoucímu v rozporu se skutečností oznámil, že mohou provést posun až do stanice, bylo vyvráceno samotným strojvedoucím (který uvedl, že věděl, že posun je dovolen jen před výkolejku). O skutkovém závěru soudu prvního stupně, že žalovaný udával vzdálenost k místu zastavení, měl odvolací soud určité pochybnosti, neboť „bylo vystaveno pouze na jedné ze dvou navzájem si odporujících výpovědí“, dovodil však, že, „i kdyby tento skutkový závěr nebyl správný, neznamenalo by to, že je prokázán skutkový závěr opačný“, tedy že „žalovaný dojezdovou vzdálenost strojvedoucímu neudával“, a „důkazní břemeno o porušení pracovních povinností žalovaného tíží žalobce“. Uzavřel, že „odpovědnost strojvedoucího za vykolejení je dána tím, že bylo jeho povinností v případě, kdy neslyšel žádné pokyny žalovaného, okamžitě zastavit“, ale že „žalovaného nelze za škodu činit odpovědným, neboť nebylo prokázáno, že by porušil některou ze svých povinností a že toto porušení bylo bezprostřední příčinou vzniklé škody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že odvolací soud se nezabýval okolností, že žalovaný jednal v rozporu s ustanovením bodu 38. předpisu pro obsluhu rádiových zařízení ČD Z11 a že jako nadřízený strojvedoucího měl dbát na dodržování tohoto ustanovení. Bezpečnost drážní dopravy je totiž zajišťována také drážními předpisy, k jejichž dodržování se zaměstnanci, kteří provádí drážní dopravu, písemně zaváží, a znalost těchto předpisů ověřuje dopravce zkouškou. Posun drážních vozidel (dne 30. 10. 2009) byl prováděn podle dopravních předpisů D1, D2, Ď Z11 a přílohy č. 21 – Provozní řád rádiových sítí, ale žalovaný při řízení posunu porušil všechny uvedené dopravní předpisy. Žalobce se domnívá, že svá tvrzení doložil a že z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že jeho zaměstnanci nemusí při provádění drážní dopravy dodržovat dopravní předpisy. Takový postup by však vedl k ohrožení bezpečnosti drážní dopravy, zaměstnanců dopravce i cestujících. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žádné povinnosti vyplývající z drážních předpisů neporušil, že souhlasí s žalobcem, že služební předpisy musí být při provozování drážní dopravy dodržovány, a to všemi zaměstnanci, a že pokud by služební předpisy dodržoval při uvedeném posunu i strojvedoucí, ke vzniku mimořádné události by nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud nesprávně vyložil předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný měl žalobci způsobit škodu svým jednáním dne 30. 10. 2009 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění do 31. 10. 2009, tedy do dne než nabyl účinnosti zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. §250 odst. 3 zák. práce).
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
V projednávané věci však odvolací soud z výše uvedených hledisek nevycházel. Při objasňování předpokladu vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu spočívajícího v závěru o existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a jednáním zaměstnance totiž uzavřel, že podle jeho názoru „nelze bezpečně a bez logických pochybností dovodit, že v rozhodujícím okamžiku selhala vysílačka strojvedoucího“, a že, „na druhé straně ovšem nelze tento závěr ani vyloučit“. S takovou úvahou odvolacího soudu nelze souhlasit. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3414/2010, dovolací soud připomněl, že úvaha soudu nemůže být usměrňována předem danými poučkami, které nevyplynuly z dokazování (z hodnocení důkazů), ale že je projevem vnitřního přesvědčení soudu o rozhodných skutečnostech, které není ani aktem libovůle soudu, ani jen věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Jestliže pro závěr o odpovědnosti žalovaného za vznik žalované škody bylo podle odvolacího soudu významné rovněž posouzení, zda „v rozhodujícím okamžiku selhala vysílačka strojvedoucího“, měl odvolací soud v tomto směru učinit jednoznačný vlastní závěr (případně i po doplnění dokazování) a také vysvětlit, z jakého důvodu právě případná nefunkčnost vysílačky mohla mít na odpovědnost žalovaného vliv. Jestliže ale uvedený úsudek (o funkčnosti vysílačky) považoval odvolací soud z hlediska posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu za bezvýznamný, měl to v odůvodnění rozhodnutí jasně uvést a rovněž zdůvodnit (pak ovšem není zřejmé, proč vůbec se k otázce fungování vysílačky vyjadřoval). Uvedená neujasněnost navíc kontrastuje se závěrem odvolacího soudu, že „nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil některou ze svých povinností a že toto porušení bylo bezprostřední příčinou vzniklé škody“.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo z hlediska závěru o vzniku odpovědnosti (případně jen částečné) žalovaného za vzniklou škodu nejasné – tudíž nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. srpna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu