ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1190.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1190/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. H. R., zastoupené JUDr. J. J., proti žalovanému městu S., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 295/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 5 Co 2401/2004-308, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 10. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobkyně dne 25. 9. 2003, bez souhlasu zaměstnavatele (žalovaného), nebyla přítomna na svém pracovišti a její „absence“ byla zaměstnavatelem hodnocena jako neomluvená. Oproti tvrzení žalobkyně ji zaměstnavatel v tento den na pracovní cestu mimo sjednané místo výkonu práce nevyslal ani jí žádnou takovou pracovní cestu neschválil. Dále žalobkyně dne 9. 10. 2003 v 8.45 hod. nebyla bez vědomí a předchozího souhlasu žalovaného přítomna na pracovišti, dne 13. 10. 2003 žalovaný zjistil, že si žalobkyně nevede evidenci pracovní doby stanoveným způsobem, dne 15. 10. 2003 čerpala pracovní přestávku na jídlo a oddech v rozporu s Pracovním řádem ze dne 9. 1. 2001 a pro zasedání zastupitelstva města S. dne 15. 10. 2003 zpracovala „materiály č. 7/12 a č. 7/15“ v rozporu s příslušnými usneseními Rady města S. č. 1190/2003 a č. 1060/2003.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na odboru rozvoje Městského úřadu S. od 1. 9. 1992 „se zařazením na funkci“ pracovnice odboru rozvoje oddělení územního plánu a územního řízení (s účinností od 1. 1. 2003) a že se nedopustila vůči žalovanému zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Na služební cestu konanou dne 25. 9. 2003 byla s předstihem jednoho měsíce přihlášena vedoucí odboru rozvoje a 7. fóra krajů měst a obcí se také dne 25. 9. 2003 skutečně zúčastnila; o služební cestě telefonicky informovala ještě před jejím nastoupením tajemníka úřadu. Dne 9. 10. 2003 se na pozvání ředitele školy zúčastnila schůzky k problémům jejího syna, svůj pozdní příchod na pracoviště dodatečně vysvětlila a délku pracovní doby uvedeného dne dodržela. Evidenci pracovní doby vedla způsobem, který byl do té doby obvyklý, a to tak, že nástupy do práce a její ukončení si vedla ve svém kalendáři a závěrem měsíce vyplnila příslušný doklad, který sloužil pro výpočet mzdy. Vzhledem k tomu, že dne 15. 10. 2003 v dopoledních hodinách vyřizovala záležitost klienta a rozsah tohoto jednání byl poněkud větší, ve snaze vyřídit tuto žádost komplexně a bez přerušení, přestávku na jídlo a oddech byla nucena vykonat v jiném čase, než je uvedeno v pracovním řádu. Usnesení rady města č. 1190/2003 a č. 1060/2003 jako jednoznačná doporučení pro zasedání zastupitelstva města S. předkládá zastupitelstvu města rada, nikoliv řadový pracovník městského úřadu ve S., a, i když zpracovávala podklady, předala je s předstihem 14 dnů před jednáním zastupitelstva tajemníkovi úřadu, který měl dost času k prostudování obsahu předkládaných dokumentů.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, č.j. 7 C 295/2003-272, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.871,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalovaného. Dospěl k závěru, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že dne 25. 9. 2003 společně s Ing. arch. M. S. vykonala cestu do P., kde se zúčastnila 7. fóra krajů měst a obcí. Tato cesta nebyla cestou služební, neboť k ní nebyl dán souhlas tajemníka městského úřadu. Žalobkyně tak porušila ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť uvedeného dne řádným způsobem neplnila své pracovní povinnosti. Své povinnosti porušila také tím, že dne 9. 10. 2003 byla v dopoledních hodinách mimo své pracoviště, tím, že řádným způsobem „nepředložila doklady o své pracovní době a fakticky tak nevedla evidenci pracovní doby“, tím, že dne 15. 10. 2003 čerpala přestávku na jídlo a oddech v délce delší, než je stanovená doba 30 minut. Žalobkyně také porušila povinnost předložit na jednání zastupitelstva města S. materiály schválené při jednání rady města dne 3. 9. 2003, a to na základě usnesení č. 1060/2003; ve vztahu k usnesení rady města S. č. 1190/2003 uzavřel, že žalobkyní vypracovaný a následně i předložený materiál k jednání zastupitelstva města S. neměl faktické vady a byl projednatelný. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně uvedenými jednáními dovodil, že „jednoznačně větší význam pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně měla její neomluvená absence v zaměstnání dne 25. 9. 2003“; tím žalobkyně jednoznačně porušila své pracovní povinnosti nejvíce. Zbývající skutečnosti, jež byly uvedeny v okamžitém zrušení pracovního poměru, by samy o sobě k okamžitému zrušení pracovního poměru podklad nevytvořily. Kombinace „zvlášť závažného porušení pracovních povinností“ ze strany žalobkyně spočívající v jednodenní absenci, která je zjevně neomluvená, ve spojení s řadou dalších, méně závažných porušení pracovní kázně vytváří dostatečný podklad pro to, aby žalovaný měl právo se žalobkyní ukončit pracovní poměr ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nepopírala, že informace potřebné k napsání článku v deníku Právo dne 29. 1. 2004, ve kterém je vedení města S. nařčeno z podvodu na ministerstvu financí při budování nové základní školy v lokalitě P. ve S., měl soud I. stupně za to, že i následné jednání žalobkyně svědčí o tom, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával, případně zvolil z hlediska žalobkyně příznivější způsob rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č.j. 5 Co 2401/2004-308, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dal dne 21. 10. 2003 žalovaný žalobkyni, je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 4.000,- Kč a před odvolacím soudem 1.000,- Kč. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud I. stupně (neboť je považoval za správná a úplná) dospěl k závěru, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, neboť nesprávně aplikoval ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce na skutkový stav, který nelze pod uvedené ustanovení podřadit. Vysvětlil dále, jak zákoník práce nakládá s různými stupni intenzity porušení pracovní kázně; uvedl, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně soud může přihlédnout k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k míře zavinění zaměstnance ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, i k tomu, zda svým jednání zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu. To, že žalobkyně dne 25. 9. 2003 vykonala společně s Ing. arch. S. cestu na seminář do P. bez písemného souhlasu zaměstnavatele, nepovažoval za porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity, neboť v řízení bylo prokázáno, že se jednalo o skutečnou (nikoliv třeba jen fingovanou) pracovní cestu za účelem vzdělávání a navíc uskutečněnou na doporučení nadřízené zaměstnankyně Ing. P. K. a že žalobkyně absolvovala seminář s vědomím, že je „tímto povolen“; nešlo tedy „o úmyslné porušení pracovní kázně“. Stejně tak považoval pouze za nedbalost žalobkyně (ve vztahu k povinnosti dodržovat pokyn žalovaného vést evidenci přítomnosti pravidelně a zejména průběžně po celý měsíc) skutečnost, že žalobkyně neměla příslušný formulář o evidenci pracovní doby řádně vyplněn; i když šlo o porušení pracovní kázně – nerespektování pokynů nadřízeného - dosahuje toto jednání žalobkyně intenzity maximálně stupně méně závažného porušení pracovní kázně. To, že se žalobkyně dne 9. 10. 2003 dostavila na pracoviště skutečně až v 8.45 hod., a to bez předchozího souhlasu a vědomí zaměstnavatele, nemohlo, s ohledem na poměrně krátkou dobu, dosáhnout intenzity porušení pracovní kázně, jež by opravňovala žalovaného k okamžitému zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Nelze-li dále vyloučit, že dobu přestávky na jídlo a oddech dne 15. 10. 2003 překročila žalobkyně jen o málo, nelze také dospět k závěru, že porušila svou pracovní povinnost zvlášť závažným způsobem, a tím méně toto jednání hodnotit jako hrubé porušení pracovní kázně. Tvrzené nerespektování usnesení rady města S. při vypracování materiálu pro zasedání zastupitelstva města S. žalobkyní nepovažuje odvolací soud za porušení pracovní kázně vůbec. Z provedeného dokazování totiž nevyplynulo, že by žalobkyně svým jednáním závažným způsobem narušila důvěryhodnost územního samosprávního celku, jak má na mysli ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zák. č. 312/2002 Sb., ani, že by nepracovala svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, jak má na mysli ustanovení §16 odst. 2 písm. a) téhož zákona; předložení variantního řešením podkladů pro zastupitelstvo jako porušení pracovní kázně nehodnotil ani okresní soud. Přes několikeré porušení pracovní kázně žalobkyní, přičemž žádné z nich nedosáhlo intenzity zvlášť závažného pracovní kázně, nedosáhlo její jednání ani v kombinaci takové intenzity, jak má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně přihlédl odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k osobě žalobkyně, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k tomu, že odbornou úroveň a způsobilost k výkonu zaměstnání žalobkyně nezpochybnil ani žalovaný, že žalovaná byla hodnocena v minulosti jako nejlepší pracovnice a že i protokoly o kontrole dokreslují, že na Městském úřadu ve S. pracovala bez zásadních pochybení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že je nepravdivé tvrzení odvolacího soudu, že převzal skutková zjištění soudu I. stupně a považuje je za správná. Odvolací soud zcela pomíjí „aspekt otevírání I. ve S. a porady Městského úřadu ve S.“, nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně a svědkyně Stropnické o tom, že žalobkyně přihlášku odeslala prostřednictvím personálního oddělení, a že žalobkyně den před touto cestou osobně jednala s tajemníkem žalovaného a nepovažovala za nutné požádat ho o souhlas s uvedenou cestou. Kdyby měl být akceptován názor odvolacího soudu, pak si „každý pracovník na městském úřadu bude vybírat různá školení podle své úvahy, aniž by musel respektovat nějaké směrnice městského úřadu“. Navíc odvolací soud „benevolentně schvaluje nekázeň žalobkyně“, která byla navíc úmyslná a záměrná, přičemž zlehčuje význam příkazu k pracovní cestě. Při neformálním pojetí odvolacího soudu by „zaměstnanci mohli v dnešní době cestovat po celé Evropě na různé kongresy a vzdělávací akce bez vědomí zaměstnavatele, čímž by vznikal nárok na úhradu cestovních výloh včetně letenek a podobně, neřku-li, jaké problémy by vznikaly v případě pracovního úrazu“. Odvolací soud se „rovněž povrchně nebo vůbec“ nezabýval dalšími porušeními pracovní kázně. Dovolatel dále rozebírá porušení pracovní kázně, jež byla žalobkyní v okamžitém pracovního poměru ze dne 21. 10. 2003 vytknuta, a provádí jejich hodnocení. Podle dovolatele odvolací soud popírá zásady volného hodnocení důkazů soudem tím, že neprováděl důkazy bezprostředně, a obrací naruby principy spravedlivého procesu, „bagatelizuje další skutky“, přičemž je nehodnotí důsledně jako skutky, které, byť menší intenzity, ve svém souhrnu dodávají prvnímu porušení pracovní kázně povahu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Celou věc posouvá do roviny odborné a tvrdí, že žalobkyně byla dříve vyhodnocena jako nejlepší pracovnice; podle jeho názoru „prostě jednou tzv. dobrý pracovník není způsobilý k porušení pracovní kázně“. Odvolací soud rovněž pomíjí, že již v roce 1999 řešila žalobkyni pro porušení pracovní kázně rada města a navrhovala ji odvolat z funkce a že 29. 7. 2003 byla žalobkyně pro porušení pracovní kázně upozorněna na možnost výpovědi. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Polemizuje s dovolacími námitkami žalovaného a dovozuje, že odvolací soud přihlédl k tomu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel přikročit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí pracovní doby, což v projednávané věci odvolací soud učinil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat, vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 21. 10. 2003, který jí byl téhož dne doručen – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zák. č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak správně uvádí odvolací soud (i soud prvního stupně), povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení
§53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházel z nich také odvolací soud.
I když žalovaný v dovolání uvedl, že kromě nesprávného právního posouzení věci [dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř] napadá i nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem [závěr odvolacího soudu o tom, zdali jednání uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.2003 představují porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jak má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce]; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel v dovolání zaměňuje posouzení toho, zda došlo k porušení pracovní kázně, se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně (argumentuje tím, že žalobkyně uskutečněním cesty do P. dne 25. 9. 2003 pracovní kázeň porušila, přitom ke stejnému závěru však dospěly soudy obou stupňů). Při zjišťování, zda soud správně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jde o to, zda relativně neurčitá hypotéza uvedená v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce byla soudem správně a úplně vymezena z širokého předem neomezeného okruhu okolností a zda takto vymezená hlediska byla také správně vyhodnocena. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí soudu ve věci spočívat na nesprávném posouzení proto, že nebylo přihlédnuto k dalším (k jiným) okolnostem, které nelze považovat za podstatné (významné); tyto okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vycházel.
V průběhu řízení – jak je zřejmé z obsahu spisu - nebyly pochybnosti o tom, že žalobkyně jednáními uvedenými v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 21. 10. 2003 pracovní kázeň porušila; s výjimkou nerespektování usnesení rady města S. při vypracování materiálu pro zasedání zastupitelstva města S., kde se odvolací soud od soudu I. stupně v posouzení, zda k porušení pracovní kázně došlo, liší. I u tohoto naposledy uvedeného jednání však odvolací soud řádně vysvětlil, proč se nemůže o porušení pracovní kázně jednat (soudem prvního stupně i zaměstnavatelem vytčený nedostatek by mohl být jen nedostatkem po odborné stránce, nikoliv porušením pracovní kázně, nebylo prokázáno, že by žalobkyně závažným způsobem narušila důvěryhodnost územního samosprávního celku ani že by nepracovala svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností). Při posuzování, zda jednáním žalobkyně, jímž porušila pracovní kázeň, došlo k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl.
Odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní vycházel z okolností, za nichž k jednání vytýkanému žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru došlo (jednalo se o skutečnou, nikoliv fingovanou cestu za účelem vzdělávání, uskutečněnou na doporučení nadřízené zaměstnankyně a žalobkyně se domnívala, že jí účast na semináři byla povolena, pozdní příchod na pracoviště dne 9. 10. 2003 představoval poměrně krátkou dobu, s vedením evidence docházky neměla žalobkyně v předchozí době žádné problémy, kontrola byla provedena v průběhu měsíce a šlo tedy o nedbalost dodržovat pokyn vést evidenci pravidelně a průběžně, nelze vyloučit, že dobu přestávky na jídlo a oddech dne 15. 10. 2003 překročila žalobkyně „jen o málo“), přihlédl k dosavadnímu postoji žalobkyně k plnění pracovních úkolů (odbornou úroveň a způsobilost k výkonu zaměstnání žalobkyně nezpochybnil ani žalovaný, žalovaná byla ohodnocena v minulosti jako nejlepší pracovnice, v důsledku čehož obdržela i nejvyšší odměnu) a k tomu, že jednotlivá porušení pracovní kázně nedosáhla intenzity zvlášť závažného porušení pracovní kázně - většinou bylo intenzity méně závažného porušení a intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně nedosáhlo její jednání ani ve vzájemné kombinace jednotlivých skutků. Dovodil-li odvolací soud, že porušení pracovní kázně nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, lze uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce považovat – vzhledem k okolnostem případu – za úplné a dostatečné.
Dovolatel ve svých námitkách také tvrdí, že odvolací soud „benevolentně schvaluje nekázeň žalobkyně, která byla navíc úmyslná a záměrná, přičemž zlehčuje význam příkazu pracovní k pracovní cestě“, že „při neformálním pojetí odvolacího soudu by zaměstnanci mohli v dnešní době cestovat po celé Evropě na různé kongresy a vzdělávací akce bez vědomí zaměstnavatele, čímž by vznikal nárok na úhradu cestovních výloh včetně letenek a podobně, neřku-li jaké problémy by vznikaly v případě pracovních úrazů“. Odhlédaje od toho, že dovolatelem tvrzené závěry nevyplývají z obsahu dokazování, je třeba uvést, že soudy obou stupňů neměly pochybnosti o tom, že žalobkyně svým jednáním pracovní kázeň porušila. Proto jakákoliv argumentace o toleranci odvolacího soudu (případně soudu prvního stupně) k porušování pracovní kázně není na místě. Dovolatel přehlíží, že samotné porušení pracovní kázně ještě neznamená, že je vždy dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Jak výše uvedeno, hypotéza ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce naopak dává prostor soudu pro to, aby v každém jednotlivém případě jen soud (nikdo jiný) posoudil, jaké intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo. Korektní není ani námitka dovolatele v tom směru, že nebylo náležitě přihlédnuto k tomu, že již v roce 1999 žalobkyni „řešila“ rada města pro porušení pracovní kázně a navrhovala ji odvolat z funkce. Tato událost, která se odehrála o 4 roky dříve, než bylo žalobkyni dáno okamžité zrušení pracovního poměru, postrádá bezprostřední časovou souvislost s jednáním, které bylo žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknuto. Snaží-li se dále dovolatel dovodit, že žalobkyně nebyla dobrou zaměstnankyní a že nerespektovala trvale předpisy platné pro výkon její práce, přehlíží, že okamžité zrušení pracovního poměru je opatřením mimořádným, ke kterému lze přistoupit jen tehdy, nelze-li zaměstnance ponechat v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty při výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Trvalo-li tedy – jak tvrdí dovolatel – porušování (byť i menší intenzity) pracovní kázně žalobkyní delší období, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že se nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť v takovém případě by o tomto jednání žalobkyně měli ostatní zaměstnanci vědomost již delší dobu a nemohlo by to jejich pracovní kázeň do uplynutí výpovědní doby ovlivnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu