ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1194.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1194/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Bc. S. P. , proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 601 62 694, za účasti vedlejšího účastníka České pojišťovny a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 181/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012 č. j. 16 Co 261/2012-337, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 17.12.2007 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 21.1.1977 při výkonu služby utrpěl pracovní úraz, který byl žalovanou odškodněn a žalobci byla poskytnuta náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 639.000,- Kč, odpovídající celkem 5.325 bodům (po zvýšení základního bodového hodnocení o 50% a při hodnotě bodu 120,- Kč). Žalobci se roku 2005 zhoršil zdravotní stav pro následky pracovního úrazu, a dne 8.2.2007 mu Vojenský úřad sociálního zabezpečení přiznal plný invalidní důchod s účinností od 1.12.2006. Následkem pracovního úrazu byl žalobce vyřazen z plnohodnotného života a odkázán na pomoc své manželky a syna. S ohledem na skutečnost, že je výrazně omezen v životě osobním i pracovním, nemůže uspokojovat své potřeby životní, rodinné, sportovní a společenské, následky pracovního úrazu poznamenaly celý jeho aktivní život od 23 let věku a jeho zdravotní stav se dále zhoršuje, požádal o mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na částku 1.400.000,- Kč.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30.7.2012 č.j. 16 C 181/2008-304 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 761.000,- Kč, ohledně částky 639.000,- Kč žalobu zamítl, o náhradě nákladů řízení státu rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet okresního soudu částku 15.722,- Kč, zatímco „pro částku 18.718,- Kč“ se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává, a vyslovil, že žalovaná je povinna „zaplatit žalobci, státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení částku 16.897,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na charakter poškození zdraví žalobce jsou splněny podmínky pro další mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkovou částku 1.400.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci byla dosud vyplacena částka 639.000,- Kč, přiznal mu doplatek 761.000,- Kč, a ohledně již vyplacené částky žalobu zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2012 č.j. 16 Co 261/2012-337 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou zamítavého výroku II. ohledně částky 639.000,- Kč) zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministryni obrany České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., neboť právní vztah, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok (služební poměr vojáka z povolání), je „typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním“ (vzniká mocenským aktem služebního orgánu - rozhodnutím o povolání občana do služebního poměru podle ustanovení §5 zákona č. 221/1999 Sb.), a že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí věci vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., neboť právní poměry osob vykonávajících vojenskou činnou službu jako svoje zaměstnání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; v těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany, a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§2 odst. 2 citovaného zákona). Protože projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit [a řízení je tak postiženo vadou podle §229 odst. 1 písm. a), §212a odst. 5 o.s.ř.], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci ministryni obrany, jako nejvyšší ze služebních orgánů, do jejíž pravomoci náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání a to i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl. Co se týče samotného zvýšení ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., odvolací soud poukázal na „Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2701/2012“, že „výši odškodnění může v případech hodných mimořádného zřetele přiměřeně zvýšit služební funkcionář, který o náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhoduje“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že předmětem řízení je nárok, který služební orgán nemůže projednat podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, protože vznikl za účinnosti zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Tento zákon neobsahoval samostatná ustanovení o odpovědnosti za škodu na zdraví a odkazoval na úpravu obsaženou v zákoníku práce, s odchylkami upravenými předpisem Všeob-P-21 (práv.), a po jeho zrušení, rozkazem ministra obrany ČR č. 52/1995. Žalobce utrpěl pracovní úraz dne 21.1.1977, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplatnil 16.11.2007, tedy až 23 měsíců po skončení služebního poměru. Vzhledem k tomu, že služební poměr skončil 31.12.2005, je třeba nárok posuzovat na základě ustanovení §164 odst. 6) a 7) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podle zákona č. 76/1959 Sb., který odkazoval na úpravu odpovědnosti v zákoníku práce. Podle názoru žalované se tudíž jedná o pracovněprávní nárok, tedy nárok soukromoprávního charakteru, „u kterého je dána pravomoc služebního orgánu, aby tuto věc vyplývající z pracovněprávního vztahu projednal a rozhodl, kdy je následně dána podle ustanovení §244 občanského soudního řádu pravomoc obecných soudů, aby stejná věc byla projednána na návrh v občanském soudním řízení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 17.12.2007, vycházeje z lékařského posudku ze dne 6.11.2007, který zhoršení trvalých následků úrazu hodnotil 9400 body, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který mu vznikl v důsledku zhoršení následků služebního úrazu, který jako voják z povolání utrpěl dne 21.1.1977 při dopravní nehodě při plnění služebních úkolů. Je skutečností, že služební poměr žalobce zanikl již předtím dne 31.12.2005. S názorem, že za tohoto stavu se uplatněný nárok stal nárokem soukromoprávním, o kterém rozhodují soudy v občanském soudním řízení, však nelze souhlasit.
Odvolací soud vycházeje z ustanovení §7 odst. 1 a 3 o.s.ř. správně zdůraznil, že služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vyplývají ze služebního poměru vojáka z povolání. Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. §5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je – jak správně uvádí odvolací soud - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Protože veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku [za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby], nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že nárok vyplývající z odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi služebním úrazem, o který se v daném případě jedná, „postrádá znaky veřejnoprávního vztahu“. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení náhrady škody za ztížené společenské uplatnění procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků (srov. k tomu závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2006 sp. zn. 21 Cdo 2389/2005 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1713/2006, na kterých dovolací soud setrvává a nemá důvod se od nich jakkoli odchýlit).
Jelikož se v posuzovaném případě – jak k tomu dospívá i odvolací soud - nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §164 odst. 6 a 7 zákona č. 221/1999 Sb., na která žalovaná poukazuje, jsou přechodná ustanovení, která stanoví, která hmotněprávní ustanovení dopadají na úrazy a nemoci z povolání, které byly zjištěny před účinností tohoto zákona, popřípadě, podle jaké hmotněprávní úpravy se posuzují nároky na náhradu škody vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona. Uvedená ustanovení ale neřeší, který orgán a podle jakých procesních pravidel (v jakém řízení) hmotněprávní nároky vojáka z povolání projedná a o nich rozhodne.
Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. §2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §144 až 158. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl, či za účasti pozůstalých, že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. §152 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle §149, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §151 cit. zákona, po 1.1.2003 srov. rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).
Na rozdíl od zákona č. 76/1959 Sb., který upravoval některé služební poměry vojáků předtím, než byl s účinností od 1.12.1999 zrušen (srov. §167 zákona č. 221/1999 Sb.), obsahuje zákon č. 221/1999 Sb., vedle již zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, v Části sedmé pod marginální rubrikou „Náhrada škody“ též hmotněprávní ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi (srov. §112 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.), která komplexně vymezují zákonné předpoklady jednotlivých druhů odpovědnosti státu za škodu (včetně předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi služebním úrazem – srov. §115 odst. 1, §116, §128 zákona č. 221/1999 Sb.), podmínky zproštění se této odpovědnosti (srov. §126 zákona č. 221/1999 Sb.) i rozsah a výši poskytnuté náhrady škody (včetně výše jednotlivých nároků náhrady škody na zdraví – srov. §116 až §125 zákona č. 221/1999 Sb.). O ucelenosti a samostatnosti právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi vymezené v Části sedmé, Hlavě II. a III. zákona č. 221/1999 Sb. (a o „vůli“ zákonodárce v tomto směru) nepochybně svědčí to, že dnem 1.12.1999, kdy nabyl účinnosti zákon č. 221/1999 Sb., bylo současně zrušeno (zákonem č. 225/1999 Sb.) ustanovení §206 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že ustanovení §187 až 205c zák. práce (o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci) se vztahují též na příslušníky ozbrojených sil v činné službě.
Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá z právních poměrů vojáků z povolání po 1.12.1999, na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Na uvedeném závěru by ničeho neměnila okolnost, kdyby uplatněné nároky vznikly před datem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb. (v žalobě se vychází z toho, že ke zhoršení trvalých následků služebního úrazu došlo v období let 2005 - 2006). Pro posouzení věci z tohoto hlediska je totiž třeba na jedné straně uvažovat procesní úpravu postupu služebních orgánů v rámci řízení ve věcech vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání (jak o ní byl podán výklad výše), která doznala po 1.12.1999 podstatné změny, kde přechodná ustanovení neumožňují procesní postup podle dříve platné zrušené právní úpravy. Od této procesněprávní úpravy je třeba na druhé straně odlišovat (jak již o tom byla zmínka) hmotněprávní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi (srov. například právní názor uvedený v již odvolacím soudem uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2010 sp. zn. 21 Cdo 569/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura roč. 2010, pod č. 131).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Věcná správnost usnesení odvolacího soudu není dotčena ani tím, že věc byla odvolacím soudem postoupena ministryni (nyní ministrovi) obrany České republiky. Odvolací soud řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci ministryni (nyní ministrovi) obrany, jako nejvyššímu ze služebních orgánů, do jejichž pravomoci náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání (§2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.), jenž je podle sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 24.1.2006 č.j. 563/2005-1245 služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. srpna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu
.