ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1203.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1203/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně P. M. , zastoupené Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Ó. Lysohorského č. 702, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Ostravě, Lihovarská č. 1335/9, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 18 C 128/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2012 č.j. 8 Co 454/2009-360, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radima Kubici, advokáta se sídlem ve Frýdku - Místku, Ó. Lysohorského č. 702.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 2.6.2004 domáhala určení, že "žila se zůstavitelem Z. R., zemřelým dne 14.12.2003, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a je tedy dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve třetí dědické skupině ve smyslu ustanovení §474 odst. 1 občanského zákoníku" (správně ve smyslu ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobu odůvodnila zejména tím, že se Z. R. žila od června 2002 "ve společné domácnosti", neboť společně "vařili, prali, uklízeli, přispívali finančními prostředky na vedení společné domácnosti a uhrazovali tak náklady na své potřeby", a že "od června 2002 trávila se Z. R. všechen volný čas a každý den, tedy mimo svou práci, avšak na noc se vracela do svého bytu s ohledem na skutečnost, že u Z. R. nebylo dostatek místa k přespání", a "od srpna 2003 bydlela u Z. R. trvale". K podání žaloby "byla vyzvána" usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.4.2004 č.j. 46 D 39/2004-53.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 7.9.2005 č.j. 18 C 128/2004-76 zamítl žalobu o určení, že žalobkyně "žila se zůstavitelem Z. R., zemřelým dne 14.12.2003, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost", a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku" na náhradě nákladů řízení částku, jejíž "výše bude uvedena v samostatném usnesení". Z provedeného dokazování zjistil, že manželství žalobkyně a J. M. bylo pravomocně rozvedeno dne 26.11.2003, že žalobkyně začala zůstavitele navštěvovat dvakrát až třikrát týdně od podzimu roku 2001, od června 2002 u něj občas přespala a koncem srpna 2003 si k němu "přestěhovala pračku, ledničku, mikrovlnou troubu a matraci", že svědci vídali žalobkyni v domě zůstavitele od léta 2002 nepravidelně a v tomto období také žalobkyně se zůstavitelem nakupovala v obchodě jednoho ze svědků, že svědkyně B., která, přestože chodila k domu zůstavitele často za účelem krmení koček, poprvé viděla žalobkyni u domu koncem dubna 2003, že do října 2003 bydleli v poschodí domku zůstavitele manželé K. a následně zůstavitel informoval svou sestřenici Z. S. o tom, že žalobkyně u něj bude bydlet v podnájmu, a že od března 2004 žalobkyně začala udržovat důvěrnou známost s P. T. Poté, co soud prvního stupně dovodil, že bydlení žalobkyně u zůstavitele v předmětné době "nemělo trvalý charakter" a že žalobkyně se zůstavitelem "nevedla společnou domácnost", uzavřel, že žalobkyně nežila se zůstavitelem Z. R., zemřelým dne 14.12.2003, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu nepečovala o společnou domácnost. Okresní soud ve Frýdku - Místku poté usnesením ze dne 15.12.2005 č.j. 18 C 128/2004-107 rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku" na náhradě nákladů řízení 1.864,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2006 č.j. 8 Co 38/2006-120 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou významné pro určení, zda žalobkyně je dědicem po zůstaviteli (například to, že žalobkyně žila se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti), představují posouzení předběžné otázky, která se zobrazí jen v důvodech rozhodnutí, a že žalobkyně "touto částí žaloby nesplnila povinnost" jí uloženou usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.4.2004 č.j. 46 D 39/2004-53, a proto musela být žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Okresní soud ve Frýdku - Místku poté "doplňujícím rozsudkem" ze dne 28.6.2006 č.j. 18 C 128/2004-132 zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je "dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve třetí dědické skupině", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů doplňujícího řízení. Vydání doplňujícího rozsudku ve smyslu §166 občanského soudního řádu soud prvního stupně odůvodnil tím, že rozsudkem ze dne 7.9.2005 č.j. 18 C 128/2004-76 již bylo rozhodnuto o žalobě o určení, že žalobkyně žila se zůstavitelem Z. R., zemřelým dne 14.12.2003, ve společné domácnosti nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a že o "druhé části žaloby dosud nebylo rozhodnuto". Na základě provedených důkazů soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobkyně neprokázala, že žila se zůstavitelem ve "společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost", když bydlení žalobkyně u zůstavitele "nemělo trvalý charakter" a "pravidelně neuhrazovali běžné potřeby ze společných prostředků".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.1.2008 č.j. 21 Cdo 1502/2007-158 zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 26.4.2006 č.j. 8 Co 38/2006-120 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že žaloba podaná podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu není určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale žalobou o určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, dovolací soud uzavřel, že žalobkyně, která se žalobou domáhala určení svého dědického práva po zůstaviteli (žalobním petitem požadovala určení, že je "dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve třetí dědické skupině ve smyslu §474 odst. 1 občanského zákoníku"), splnila povinnost, která jí byla uložena usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.4.2004 č.j. 46 D 39/2004-53, a že proto její žaloba mohla být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 6.8.2008 č.j. 8 Co 246/2008-173 "k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7.9.2005 č.j. 18 C 128/2004-76" zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co - vázán právním názorem dovolacího soudu - dovodil, že "žaloba tak, jak byla podána žalobkyní, je přípustná a pojatelná podle ustanovení §175k o.s.ř., a pokud tudíž žalobkyně v petitu žaloby uvedla, že žila se zůstavitelem Z. R., zemřelým dne 14.12.2003, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, jednalo se pouze o důvody, které měly vést k určení, že je dědičkou po zůstaviteli", dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně "není postaveno na řádně zjištěném skutkovém stavu".
Okresní soud ve Frýdku - Místku nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 4.3.2009 připustil změnu žaloby tak, že "se určuje, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve 3. dědické skupině" a poté rozsudkem ze dne 12.3.2009 č.j. 18 C 128/2004-209 určil, že "žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve třetí dědické skupině", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 29.750,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Kubici a České republice "na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku" 1.864,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně začala navštěvovat Z. R. od července 2001, od června 2002 u něho "občas přespala", od druhé poloviny roku 2002 "pomáhala zůstaviteli s pracemi okolo domku, zemědělskými pracemi na jeho pozemcích, praním, věšením prádla, úklidem jeho domácnosti", že se stalo, že společně nakupovali, zůstavitel předal žalobkyni peníze na zakoupení jídla, zaplacení složenek", "každý z výplaty odkládali 1.500,- Kč na potraviny" a žalobkyně "platila za vodu a inkaso", a uzavřel, že žalobkyně prokázala, že "žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost", a proto je zůstavitelovou dědičkou ze zákona.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6.11.2009 č.j. 8 Co 454/2009-244 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že "státu" se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o žalobě o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve třetí dědické skupině, "brání překážka věci pravomocně rozhodnuté", neboť o stejném předmětu řízení a mezi týmiž účastníky řízení již bylo pravomocně rozhodnuto "doplňujícím rozsudkem" Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28.6.2006 č.j. 18 C 128/2004-132, který nabyl právní moci 18.8.2006.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 21.6.2012 č.j. 21 Cdo 2309/2010-320 zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 6.11.2009 č.j. 8 Co 454/2009-244 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že výrok "doplňujícího rozsudku" Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28.6.2006 č.j. 18 C 128/2004-132 o tom, zda je žalobkyně "dědičkou po zůstaviteli Z. R. ze zákona ve třetí dědické skupině", je - podle svého obsahu a smyslu - závislý na výroku o tom, zda žalobkyně "žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost", obsaženém v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 7.9.2005 č.j. 18 C 128/2004-76, a že tedy v důsledku včasného a přípustného odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 7.9.2005 č.j. 18 C 128/2004-76 nemohl "doplňující rozsudek" soudu prvního stupně ze dne 28.6.2006 č.j. 18 C 128/2004-132 nabýt samostatně právní moci a představovat tak překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 26.9.2012 č.j. 8 Co 454/2009-360 "k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12.3.2009 č.j. 18 C 128/2004-209" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou po Z. R., a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi, a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že České republice "se náhrada nákladů řízení nepřiznává"; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.900,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Kubici. Odvolací soud - poté, co "nová" tvrzení žalované obsažená v jejím odvolání a "nově" navržený důkaz výslechem svědků manželů K. označil s ohledem na "princip neúplné apelace" za nepřípustná - dovodil, že soud prvního stupně učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění a správný závěr o skutkovém stavu, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že "žalobkyně a zůstavitel tvořili ve smyslu ustanovení §115 občanského zákoníku společnou domácnost", a uzavřel, že "na tom nemění nic ani ta skutečnost, že po část měsíce, a to zhruba 15 dnů, žalobkyně přespávala v bytě, v němž naposledy bydlela s manželem, s nímž se rozvedla v listopadu 2003", neboť soužití ve společné domácnosti "nebrání, přespává-li její člen i v jiném bytě".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k rozsáhlému doplnění odvolání (které učinila poté, co Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 6.11.2009 č.j. 8 Co 454/2009-244) a že své rozhodnutí "koncipoval tak, jako by žádného doplnění odvolání nebylo". Dovolatelka má za to, že, ačkoliv v této věci bylo podstatné právní posouzení, zda se "jednalo o žití ve společné domácnosti, pokud žalobkyně tuto společnou domácnost přibližně na polovinu dní v měsíci opouštěla", odvolací soud neprovedl "kvalitativní test" důvodu opouštění společné domácnosti žalobkyní, přestože se soud v této souvislosti musí zabývat také tím, jak vážné příčiny opuštění mělo, a že, kdyby tento test provedl, musel by dospět k tomu, že "příčina opuštění společné domácnosti nebyla objektivní a závažná", když zůstaviteli na žalobkyni "minimálně do srpna 2003 nijak zvlášť nezáleželo" a jednoduše ji "každou noc doma až do srpna 2003 nechtěl". Žalovaná současně dovozuje, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku, když žalobkyně nesplnila zákonnou podmínku spolužití ve společné domácnosti a v důsledku toho ani nemohla naplnit podmínku péče o společnou domácnost z důvodu spolužití ve společné domácnosti. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání "jako nedůvodné zamítl". Uvedla, že žalovaná "nepředkládá žádné nové skutečnosti ani tvrzení" a že soudy všech stupňů se v minulosti vypořádaly se všemi námitkami, které mohly být uplatněny a uplatněny byly, a se všemi provedenými důkazy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl v rozsudku ze dne 12.3.2009 č.j. 18 C 128/2004-209 ve věci samé jinak než v dřívějších rozsudcích, které odvolací soud zrušil, proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu; takovým závazným právním názorem odvolacího soudu totiž nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění, aniž by odvolací soud zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, jak tomu bylo i v projednávané případě v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.8.2008 č.j. 8 Co 246/2008-173. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil "soužití ve společné domácnosti", když neprovedl "kvalitativní test" důvodu opouštění společné domácnosti, tedy že chybně posoudil otázku, zda opouštění společné domácnosti ze strany žalobkyně "přibližně na polovinu dní v měsíci" mělo "závažnou objektivní příčinu", jestliže žalobkyně uvedla, že důvodem opouštění bylo, že "zůstavitel v noci chrápal, matrace byla tvrdá a v ložnici zůstavitele nebylo místo pro další postel".
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2004 - dále jen "obč.zák.").
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 obč. zák.).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení §115 a 475 odst. 1 obč. zák. rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněný pod č. 3 v časopise Ad Notam, roč. 2011, a pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013) - soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen takové skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. Soužití žalobkyně se zůstavitelem odpovídá požadavkům na vedení společné domácnosti za situace, kdy soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke skutkovému zjištění, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že žalobkyně od června 2002 pomáhala zůstaviteli s pracemi okolo domu, zemědělskými pracemi na jeho pozemcích, prala a věšela prádlo, uklízela domácnost, se zůstavitelem společně nakupovali, a zejména od druhé poloviny roku 2002 oba přispívali k úhradě a obstarávání společných potřeb v domácnosti a že žalobkyně u zůstavitele přespávala a toto soužití trvalo až do smrti zůstavitele. Dovolací soud tedy považuje za správný názor odvolacího soudu, že žalobkyně se zůstavitelem tvořili ve smyslu §115 obč. zák. společnou domácnost.
Závěru o tom, že žalobkyně se zůstavitelem tvořili společnou domácnost, nebrání ani zjištění, že v období od června 2002 do srpna 2003 žalobkyně spala u zůstavitele "polovinu nocí v měsíci", a to z důvodu, že "zůstavitel v noci chrápal, matrace byla tvrdá a v ložnici zůstavitele nebylo místo pro další postel". S názorem odvolacího soudu, že soužití ve společné domácnosti nebrání, přespává-li její člen i v jiném bytě, dovolací soud souhlasí, neboť soužití ve společné domácnosti nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně se zůstavitelem vytvořili takové společenství, které se neomezovalo jen na "občasné návštěvy" nebo na "příležitostnou výpomoc", ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.
Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jejím tvrzením a důkazním návrhům, které uvedla v "doplnění svého odvolání", provedeném poté, co dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 6.11.2009 č.j. 8 Co 454/2009-244. Nebere přitom náležitě v úvahu, že tato nová tvrzení a nové důkazy uplatnila v rozporu s ustanovením §205a odst.1 občanského soudního řádu a že odvolací soud proto k nim při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédl v souladu se zákonem.
Žalovaná rovněž oproti odvolacímu soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že zůstaviteli na žalobkyni minimálně do srpna 2003 nijak zvlášť nezáleželo a že zůstavitel žalobkyni jednoduše každou noc doma až do srpna 2003 nechtěl), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a je proto povinna nahradit náklady, které žalobkyni vznikly v dovolacím řízení.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Radim Kubica osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 850,50 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.900,50 Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta Mgr. Radima Kubici, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu