ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1224.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1224/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. J. D., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce H. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 125/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2004 č.j. 14 Co 376/2004-114, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31.5.2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce \"jako vedoucí zaměstnanec\" dne 30.5.2001 odmítl převzít od výkonného manažera Mgr. J. D. \"interní sdělení\", jehož předmětem bylo vytknutí nedostatků v práci a uložení úkolů k jejich nápravě; jednalo se \"především o skutečnost, že při přijímání objednávek překročil ubytovací kapacitu hotelu P. P. \", čímž \"hrubě poškodil zájmy organizace u jejích klientů\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou nejasné a že pracovní kázeň v souvislosti s \"překročením ubytovací kapacity hotelu P. P. \" neporušil.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.1.2002 č.j. 27 C 125/2001-26 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný H. a.s. není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť na jeho majetek byl prohlášen konkurs (účinky konkursu nastaly dnem 7.3.2000) a na správkyni konkursní podstaty přešel také výkon práv a povinností zaměstnavatele.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že za žalovaného považoval H. a.s., ačkoliv v žalobě došlo v označení žalovaného k \"formálnímu pochybení\", takže \"nebylo zřejmé, zda je žalován úpadce nebo správkyně jeho konkursní podstaty\", a uložil mu, aby v dalším řízení postupem podle ustanovení §43 odst.1 občanského soudního řádu tuto nejasnost odstranil.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 11.12.2002 č.j. 27 C 125/2001-45 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14.875,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť \"žalobci vytýkané jednání - odmítnutí interního sdělení, byť obsahovalo výtku nedostatků a uložené úkony k nápravě,\" nepředstavuje porušení pracovní kázně \"takové intenzity, aby mohlo odůvodnit tak výjimečné opatření jako je okamžité zrušení pracovního poměru\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.5.2003 č.j. 16 Co 297/2003-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nepovažoval názor soudu prvního stupně \"v jeho obecné formě\" za správný, neboť \"lze si snadno představit situace, kdy odmítnutí převzetí interního sdělení (zaměstnancem), jehož součástí budou i uložené úkoly k nápravě vytčených nedostatků, bude nezbytné považovat (pro rozsah hrozící či vzniklé škody apod.) za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\". Uložil soudu prvního stupně, aby zkoumal, zda \"byly či nebyly naplněny s ohledem na všechny okolnosti dané věci zákonné předpoklady zakotvené v ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce\".
Po provedení dalších důkazů Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.600,- Kč k rukám advokátky. Dospěl k závěru, že \"jediný\" důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, spočívající v \"odmítnutí převzetí interní směrnice\", nepředstavuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, neboť žalobce ji odmítl převzít \"bez použití jakýchkoliv vulgárních výrazů, vyhrožování či fyzického násilí s odůvodněním, že s obsahem nesouhlasí\", nebyla \"ohrožena prosperita hotelu\", a jednání žalobce \"nemělo vliv na průběh konkursního řízení\", nedošlo ke vzniku škody a ani ke \"ztrátě stálých klientů\". Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobcovo odmítnutí převzetí interního sdělení pro nesouhlas s jeho obsahem nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a že je proto okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci z tohoto důvodu neplatné. Ke tvrzení žalované o tom, že smlouvou o prodeji části podniku ze dne 12.6.2001 byl prodán odštěpný závod úpadce H. P. P., v němž žalobce pracoval, společnosti F. C. s.r.o., na kterou proto přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu účastníků, odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že jde o novou skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, a že \"nespadá pod žádnou z výjimek uvedených v ust. §205a odst.1 písm.a) až e) občanského soudního řádu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že smlouvou o prodeji části podniku (uzavřenou ve smyslu ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) ze dne 12.6.2001 byl prodán odštěpný závod úpadce H. P. P. společnosti F. C. s.r.o. a že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů účastníků přešla ze žalované na tuto společnost, neboť žalobce v tomto odštěpném závodě pracoval. Žalovaná proto není ve sporu pasivně věcně legitimována a odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval \"faktem, že žaloba byla podána v době, kdy žalovaná již nebyla pasivně legitimována\". Smlouvu o prodeji části podniku žalovaná \"nemohla při předchozím jednání doložit\", neboť ji \"neměla k dispozici, protože tato smlouva byla předmětem šetření kontrolních orgánů\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 17.12.2004 (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 rozhodl o nároku žalobce na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16.1.2002 č.j. 27 C 125/2001-26, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že ve věci rozhodl, aniž by postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. odstranil nejasnost žaloby v tom, zda \"je žalován úpadce nebo správkyně jeho konkursní podstaty\". Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 o tom, že žalobce \"odmítnutím převzetí interní směrnice\" neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 je neplatným právním úkonem, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci třeba řešit otázku, zda jsou způsobilým odvolacím důvodem (z pohledu ustanovení §205a odst.1 o.s.ř.) skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, protože je účastník nemohl (podle svého názoru) použít za řízení před soudem prvního stupně. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
V posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení §120 odst.2 o.s.ř. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou proto u odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy (srov. §205a odst.1 o.s.ř.), jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst.1 o.s.ř.;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst.1 o.s.ř. (srov. §211a o.s.ř.).
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. nebo §211a o.s.ř. (srov. §213 odst.3 o.s.ř.).
Skutečnost, že žalovaná smlouvou o prodeji části podniku, uzavřenou ve smyslu ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dne 12.6.2001, prodala odštěpný závod úpadce H. P. P., v němž do okamžitého zrušení pracovního poměru pracoval žalobce, společnosti F. C. s.r.o., žalovaná v řízení před soudy poprvé uplatnila - jak vyplývá z obsahu spisu - v podání ze dne 29.11.2004 (doručeným odvolacímu soudu dne 1.12.2004), tedy za odvolacího řízení.
Protože uvedená skutečnost nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, mohl by k ní odvolací soud při zjišťování skutkového stavu přihlédnout podle ustanovení §213 odst.3 o.s.ř., jen jestliže to umožňuje některá z výjimek ze systému tzv. neúplné apelace, uvedená v ustanoveních §205a odst.1 písm.a) až e) o.s.ř. Z povahy ustanovení §205a odst.1 písm.a), b) a c) o.s.ř. vyplývá, že předpoklady v nich stanovené se ve vztahu ke skutečnosti nově uvedené žalovanou nemohou uplatnit, výjimka podle ustanovení §205a odst.1 písm.d) není dána, neboť soud prvního stupně poskytl účastníkům (podle obsahu spisu, který nebyl zpochybněn) poučení ve smyslu ustanovení §119a odst.1 o.s.ř. a nemůže být naplněno - jak správně uvedl odvolací soud - ani ustanovení §205a odst.1 písm.e) o.s.ř., neboť nově uvedená skutečnost vznikla nejen před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale už v době před zahájením řízení. Závěr odvolacího soudu o tom, že k této skutečnosti nemohlo být při zjišťování skutkového stavu a tedy i při rozhodování věci přihlédnuto, je tedy v souladu se zákonem.
Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani tvrzení dovolatelky o tom, že tuto skutečnost nemohla dříve použít (\"doložit\"), neboť \"uvedenou smlouvu neměla k dispozici, protože tato smlouva byla předmětem šetření kontrolních orgánů\".
Bez ohledu na to, že tvrzení o uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.6.2002 mohla žalovaná uvést kdykoliv za řízení před soudem prvního stupně, i kdyby ji opravdu \"neměla k dispozici\", je zde především rozhodující to, že žádná z výjimek uvedených v ustanovení §205a odst.1 o.s.ř., které umožňují odvolacímu soudu, aby při zjišťování skutkového stavu přihlédl k novým skutečnostem nebo důkazům, nespočívá v tom, že by skutečnost nebo důkaz účastník nemohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně bez své viny. I kdyby žalovaná nemohla skutečnost nebo důkaz uplatnit v řízení před soudem prvního stupně bez své viny (\"neměla ji k dispozici\"), nemůže to mít za následek, že by se mohly při rozhodování odvolacího soudu uplatnit; skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně, představují důvod žaloby na obnovu řízení podle ustanovení §228 odst.1 písm.a) o.s.ř. Má-li žalovaná opravdu za to, že uvedenou skutečnost nemohla \"doložit\" v průběhu řízení před soudem bez své viny, může ji - neuplynula-li jí dosud lhůta podle ustanovení §233 odst.1 o.s.ř. - uplatnit jako důvod žaloby na obnovu řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu