ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1224.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1224/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. Pavla Klána , se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Jánský vršek č. 9, jako správce konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ a.s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 278, IČO 25684965, zastoupeného Mgr.Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Nádražní č. 58/110, proti žalovaným 1) České pojišťovně a.s . se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, a 2) Kooperativě pojišťovně, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 2.376.846,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 9/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010 č.j. 22 Co 184/2010-171, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu každá ze žalovaných zaplatila 2.376.846,- Kč spolu se 7% úrokem z prodlení ode dne následujícího po podání žaloby do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že z konkursní podstaty úpadce byly hrazeny nároky sedmi bývalých zaměstnanců úpadce z titulu náhrady škody na zdraví utrpěné při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), které přešly na úpadce z jeho právních předchůdců (Vojenských staveb, a.s. v likvidaci, Vojenských staveb, státního podniku v likvidaci a Vojenských staveb, národního podniku), že mezi právním předchůdcem úpadce (Vojenskými stavbami, národním podnikem a Vojenskými stavbami, státním podnikem v likvidaci) a právním předchůdcem žalované 1) [Českou státní pojišťovnou] byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo pojištění zaměstnanců úpadce podle vyhlášky č. 179/1982 Sb., o rozsahu a podmínkách smluvního pojištění socialistických organizací, že ke vzniku pojistných událostí došlo v období od 30.8.1984 do 25.5.1992 (v době, kdy měl právní předchůdce úpadce uzavřenu pojistnou smlouvu), a že podle §205d odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 1.1.1993 je žalovaná 1) povinna uhradit úpadci pojistné plnění, tj. částky, které z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bývalým zaměstnancům vyplácel v období od 1.1.2003 do 30.11.2005; kdyby mezi právním předchůdcem úpadce a právním předchůdcem žalované 1) nebyla uzavřena pojistná smlouva, je k zaplacení žalované částky jako pojistného plnění povinna žalovaná 2) podle ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Žalovaná 1) namítla, že by byla povinna plnit za úpadce nároky zaměstnanců na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání jen tehdy, kdyby měl její právní předchůdce uzavřenou pojistnou smlouvu s tímto předmětem pojištění ke dni 1.1.1993, taková pojistná smlouva však uzavřena nebyla.
Žalovaná 2) namítla, že k pracovním úrazům a nemocem z povolání zaměstnanců a ke vzniku nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo v projednávané věci přede dnem 1.1.1993, kdy vzniklo zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání, a že žalovaná 2) proto nemůže být podle ustanovení §1 a §2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve sporu pasivně legitimována.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.12.2009 č.j. 24 C 9/2006-150 žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení 3.361,95 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že na úpadce přešla v souvislosti s prodejem části podniku společnosti Vojenské stavby a.s. v likvidaci povinnost platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bývalým zaměstnancům J. Č., J. H., J. Ch., M. N., V. P. a Z. P. a že úpadce nebyl povinen platit náhradu J. R., jehož pracovní poměr u Vojenských staveb a.s. skončil dnem 31.12.1998 a který se proto nestal zaměstnancem úpadce. Při řešení otázky, zda některé ze žalovaných vznikla povinnost k výplatě pojistného plnění na základě zákonného pojištění odpovědnosti za škodu podle ustanovení §205d zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů), soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) by takovou povinnost měla jen tehdy, kdyby "mezi právním předchůdcem úpadce a právním předchůdcem žalované 1) byla uzavřena pojistná smlouva v souladu s ustanovením §358 odst. 1 hospodářského zákoníku, na základě níž by byl právní předchůdce úpadce - Vojenské stavby, státní podnik ke dni 31.12.1992 u žalované 1) pojištěn"; žádná taková smlouva však uzavřena nebyla. Žalované 2) by podle soudu prvního stupně vznikla povinnost k úhradě pojistného plnění podle ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., jen kdyby k pojistné události došlo až po dni 1.1.1993, v řízení bylo však prokázáno, že všem zaměstnancům vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku již před tímto datem; žalovaná 2) tedy nebyla povinna v období od 1.1.2003 do 30.11.2005 platit za úpadce nároky bývalých zaměstnanců na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.5.2010 č.j. 22 Co 184/2010-171 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a dovodil, že za řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce měl se žalovanou 1) sjednáno pojištění pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ke dni 31.12.1992, a že žalovaná 2) by byla zavázána k úhradě pojistného plnění pouze tehdy, kdyby k pojistné události, kterou je vznik nároku každého jednotlivého zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku, došlo až po 1.1.1993, což se v posuzovaném případě nestalo. Uvedený závěr odvolací soud považoval "za logický a bránící nepřípustné retroaktivitě zákonného pojištění". Námitku žalobce, v níž poukazoval na právní závěry obsažené v "rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1379/96", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se týká situace, kdy jde o další nárok na náhradu škody (na náhradu za ztížení společenského uplatnění) z původní škodné události, v předmětné věci však o žádný takový další nárok nejde.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se podle vyhlášky č. 125/1993 Sb. vztahuje i na pojistné události, k nimž došlo v době před její účinností, avšak k prvnímu uplatnění pojistného nároku došlo až v době po dni 1.1.1993 (což vyplývá z gramatického výkladu ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb.), a že k tomu, aby pojišťovně vznikla povinnost k poskytnutí plnění, musí jednak nastat škodná událost (pojistná událost) a jednak nárok na náhradu škody vyplývající z této škodné události musí být poprvé uplatněn u příslušné pojišťovny za trvání zákonného pojištění (po dni 1.1.1993 bez ohledu na dobu jejich vzniku). Podle žalobce byly tyto předpoklady splněny, neboť všechny oprávněné osoby, jimž byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku, utrpěly pracovní úrazy nebo u nich byly zjištěny nemoci z povolání v době, kdy byly zaměstnány u právního předchůdce žalobce, a "k prvnímu uplatnění těchto nároků na náhradu škody (na refundaci jednotlivých náhrad) vůči pojišťovně došlo až po 1.1.1993 (dne 28.4.2004)". Protože se v řízení nepodařilo prokázat pojistnou smlouvu, kterou měl právní předchůdce žalobce uzavřenou do 31.12.1992 se žalovanou 1), považuje žalobce za povinnou k úhradě požadovaných nároků žalovanou 2). Žalobce dále podotýká, že "smyslem a účelem zákonného pojištění byl zájem zákonodárce zajistit jednotlivým zaměstnancům, kteří utrpěli škodu na zdraví v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, že jim bude tato nahrazena", že "u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se jedná o škodní nárok, který vychází ze vzniku konkrétní škodné události, avšak jde o nárok, který je tvořen dílčími plněními, jejichž důvodnost a výše je každoročně u každé oprávněné osoby přezkoumávána, a každé z těchto dílčích plnění tak představuje samostatný nárok". Žalobce se domnívá, že, "byl-li nárok na úhradu jednotlivých dílčích plnění vzniklých poškozené osobě po 1.1.1993 poprvé zaměstnavatelem uplatněn u příslušné pojišťovny až za účinnosti zákonného pojištění, pak je taková pojišťovna povinna k úhradě všech těchto dílčích plnění až do doby, kdy na jejich poskytnutí a úhradu má poškozená osoba nárok", aniž by bylo "podstatné, že ke škodní události došlo před či po vzniku zákonného pojištění (pro vznik nároku na plnění vůči pojišťovně je nezbytné, že byl poprvé tento nárok vůči ní uplatněn po 1.1.1993)". Vzhledem k tomu, že úpadce vznikl až v roce 1998, je "povinným subjektem k úhradě popsaných náhrad za ztrátu na výdělku za období od 1.1.2003 do 30.11.2005 žalovaná 2)". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedla, že žalobce sám připouští, že se mu nepodařilo prokázat uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se žalovanou 1) v době do 31.12.1992 a že dovolání "směřuje toliko proti tomu, že nebylo jeho žalobě vyhověno ve vztahu k žalované 2)".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda je možné ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (§205d zákoníku práce - zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů) hradit (ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (uznání invalidity), který zaměstnanci vznikl v době přede dnem 1.1.1993. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle právní úpravy účinné do 31.12.1992 hradil nároky zaměstnanců na náhradu škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání zaměstnavatel (§190 odst.1 a 3 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů); v případech stanovených zákonem byl zaměstnavatel povinen sjednat smluvní pojištění odpovědnosti za škodu "vzniklou jeho zaměstnancům při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, za kterou zaměstnavatel odpovídá" (srov. například §68 zákona č. 455/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.1992). Došlo-li ke zrušení zaměstnavatele a prováděla-li se jeho likvidace, měl povinnost uspokojit nároky zaměstnanců z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání "orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát" (srov. §251 větu druhou zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.1992).
Dnem 1.1.1993 bylo zřízeno zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, podle něhož jsou - s výjimkou "organizačních složek státu" - "zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u České pojišťovny, akciová společnost [nyní žalované 1], pokud s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31.12.1992", nebo (v ostatních případech) "u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost" [nyní žalované 2)]; v "rozsahu, v jakém se na zaměstnavatele vztahuje zákonné pojištění, zaniká jeho povinnost sjednat smluvní pojištění podle zvláštních předpisů" (§205d odst.1 a 9 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Povinné smluvní pojištění, které vzniklo podle zvláštních předpisů přede dnem 1.1.1993, zaniká dnem 31.12.1992 v rozsahu, v jakém se na zaměstnavatele vztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce, pokud nezaniklo již před tímto dnem (srov. Čl. bod 7 zákona č. 231/1992 Sb.). Zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla na jiného zaměstnavatele, je povinen uspokojit nároky zaměstnanců z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, stát (srov. §251 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.1992, a Čl. III bod 8 zákona č. 231/1992 Sb.).
Zaměstnavatel má - z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání - právo, aby za něho příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. §2 odst.1 větu první vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Nárok na náhradu škody ze škodné události musí být poprvé uplatněn zaměstnavatelem u pojišťovny v době trvání zákonného pojištění, s výjimkou případů, kdy poškozený má právo na plnění přímo vůči příslušné pojišťovně; škodnou událostí se rozumí "událost, která by mohla být důvodem vzniku práva na plnění pojišťovny" (srov. §2 odst.1 větu druhou vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Pojistnou událostí je vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání; rozhoduje-li o náhradě této škody soud, platí, že pojistná událost nastala dnem, kdy rozhodnutí, podle něhož má pojišťovna poskytnout plnění, nabylo právní moci (srov. §2 odst.2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Pojistné plnění příslušná pojišťovna vyplatí přímo poškozenému. Nahradil-li zaměstnavatel poškozenému škodu nebo její část přímo, má právo, aby mu pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila poškozenému (srov. §5 odst.2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
V projednávané věci se žalobce (jako správce konkursní podstaty úpadce) domáhá, aby pojišťovna zaplatila úpadci z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání to, co úpadce zaplatil na náhradě škody přímo poškozeným zaměstnancům. Žalobcův požadavek může být - jak vyplývá z výše uvedeného - důvodný jen tehdy, vznikla-li příslušné pojišťovně povinnost nahradit za úpadce poškozenému škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Za škodnou událost se obecně považuje skutečnost, kterou byla způsobena škoda; v případě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení §205d zákoníku práce je touto skutečností událost, která by mohla být "důvodem vzniku práva na plnění pojišťovny", tedy, řečeno jinak, událost, z níž pojišťovně může vzniknout povinnost za zaměstnavatele plnit poškozenému škodu z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
Ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání má - jak vyplývá z výše uvedeného - zaměstnavatel právo, aby v případě pojistné události za něho pojišťovna nahradila poškozenému škodu, za níž zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Pro řešení výše uvedené právní otázky tedy není významné, kdy nastala škodná událost (zda před nebo po vzniku zákonného pojištění), ale kdy došlo k pojistné události, tedy kdy zaměstnavateli vzniklo právo, aby za něho pojišťovna uhradila škodu, za níž podle zákoníku práce odpovídá při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je pojišťovna povinna - bez ohledu na to, kdy došlo ke škodné události - plnit za zaměstnavatele, jen jestliže došlo k pojistné události v době trvání zákonného pojištění (po jeho vzniku a před jeho skončením). Protože pojistnou událostí je - jak se uvádí v ustanovení §2 odst.2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů - vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, popřípadě den právní moci rozhodnutí soudu, podle něhož má pojišťovna poskytnout plnění, rozhodl-li o náhradě škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání soud, má zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna uhradila škodu pouze tehdy, vznikla-li mu podle zákoníku práce povinnost k náhradě škody v době, kdy vzniklo a stále trvalo zákonné pojištění, popřípadě nabylo-li v této době právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo zaměstnavateli uloženo uhradit poškozenému škodu z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání; splnění dalších předpokladů pro vznik práva zaměstnavatele, aby za něho pojišťovna uhradila škodu z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, tím samozřejmě není dotčeno. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.7.1998 sp. zn. 3 Cdon 1379/96, které se týkají pouze toho, zda je pro povinnost pojišťovny poskytnout pojistné plnění "rozhodující, zda škodná událost nastala v době před vznikem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo z nemoci z povolání", a nezabývají se v této souvislosti právním významem skutečnosti, kdy nastala pojistná událost. S ohledem na dobu pojistné události je v projednávané věci bezvýznamná také okolnost, zda žalobce uplatnil nárok ze škodné události u pojišťovny až po 1.1.1993.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska právního posouzení věci správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - též za přihlédnutí k ustanovení Části dvanácté, hlavy třetí, bodu 2. zákona č. 30/2000 Sb. - podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu