ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1240.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1240/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobkyně PhDr. Z. Š., zastoupené advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 320/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2006, č. j. 16 Co 435/2006-80, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28.12.1999 se žalobkyně domáhala určení, že „dědická dohoda uzavřená dne 28.2.1994 J. M. a PhDr. Z. Š. je v bodě 1. části, podle níž poz. manželka J. M., nabývá veškerý majetek patřící do dědictví, tj. restituční nároky na zemědělský majetek podle ust. §9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. č. j. 388/91, je neplatná“. Uvedla, že „text dědické dohody schválený rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 neodpovídá vůli ani jedné z účastnic tohoto řízení, zejména pak není projevem vůle žalobkyně“; že „projev vůle žalobkyně směřoval pouze k tomu předmětu dědictví, který vyšel během dědického řízení najevo a který byl v reálné dispozici dědického řízení“; že „se domnívala, že o restitučních nárocích, které nebyly v té době ještě zcela jasné, bude rozhodnuto později a odděleně“; že „až do vydání potvrzujícího rozsudku ohledně dědické dohody Městským soudem v Praze vycházela z toho, že oprávněnými z restitučních nároků jsou společně žalovaná se žalobkyní“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.10.2003, č. j. 7 C 320/1999-43, žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žalobkyni se vůči žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dědická dohoda v části týkající se restitučních nároků dle žalobní specifikace je neplatná dle §39 obč. zák.“; že „v tomto případě napadený právní úkon není sice v přímém rozporu se zákonem, ale obchází smysl speciálního zákona“; že „neplatnost spatřuje soud i pro rozpor s dobrými mravy, když žalobkyně by se dopředu vzdávala majetkových práv, kdy hodnota majetku nebyla známa a nepochybně se jedná o majetkovou hodnotu nikoli zanedbatelnou“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ve věci zastavil; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ částku 11.150,- Kč k rukám zástupce žalované. Dospěl k závěru, že „pro řízení, v němž by měla být opakovaně přezkoumávána otázka platnosti dohody o vypořádání dědictví uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 28.2.1994, nejsou splněny základní podmínky řízení, neboť opětovnému projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31.1.2006, č. j. 30 Cdo 2953/2004-73, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.6.2004, č. j. 62 Co 141/2004-56, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „projednání žaloby, kterou se žalobkyně domáhá určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví, nebrání překážka věci již rozsouzené“; že „schválená dohoda o vypořádání dědictví nemůže být soudem zrušena postupem podle §99 odst. 3 o.s.ř.“; že „rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že dohoda o vypořádání dědictví, schválená soudem podle §39 odst. 2 not.ř. (nyní §175g odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je neplatná, by nemohlo mít vliv na účinky a vykonatelnost rozhodnutí vydaného soudem podle §39 odst. 2 not.ř. (nyní §175g odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)“.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.10.2006, č. j. 16 Co 435/2006-80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ celkem částku 14.550,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „v dané věci byl v rozhodující právní otázce dovolacím soudem zcela jasně vysloven právní názor, že pokud zákon svěřuje posouzení určité právní otázky soudu provádějícímu řízení o dědictví, nelze se úspěšně domáhat rozhodnutí o této právní otázce ve sporném řízení, neboť ani vyhovující rozhodnutí o neplatnosti dědické dohody by nemohlo mít vliv na účinnost a vykonatelnost této dohody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „nesouhlasí s právním názorem, že rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že dědická dohoda je neplatná, by nemohlo mít vliv na účinky a vykonatelnost usnesení o dědictví“; že „rozhodnutí č.j. D 69/92-48, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 schválil dědickou dohodu z 28.2.1994, představuje svévolný zásah státní moci do ústavou zaručených nepromlčitelných vlastnických a dědických práv dovolatelky“; že „v daném případě neexistuje žádná jiná možnost nápravy dědické dohody a jejich následků než právě cestou určovací žaloby na neplatnost dědické dohody, a tento postup tedy odpovídá zásadě spravedlivého procesu vyjádřené v §1 o.s.ř.“; že „vzhledem k tehdejší právní úpravě se dovolatelka proti těmto protiprávním zásahům do svých práv nemohla bránit cestou mimořádných opravných prostředků v rámci dědického řízení, neboť dovolání proti rozhodnutí Městského soudu ze dne 31.7.1995 by mohlo být přípustné jen podle tehdejšího ust. §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., avšak Městský soud je podle tohoto ustanovení nepřipustil“; že „stejně tak nebylo přípustné ve věci podat návrh na obnovu řízení, a proto dovolatelce nezbývá, než se svých práv domáhat mimo dědické řízení“; že „dovolatelce je tak v důsledku chybného pravomocného rozhodnutí soudu o schválení dědické dohody, které však v otázce platnosti či neplatnosti této dohody nezakládá překážku věci rozsouzené, z ryze formálních důvodů upírána možnost domáhat se nápravy, která by jí, nebýt rozhodnutí o schválení, nepochybně náležela, neboť absolutní neplatnost právního úkonu nelze konvalidovat a ochrana vlastnických práv, dotčených takovýmto neplatným právním úkonem, nepodléhá promlčení“; že „Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č.j. 30 Cdo 2953/2004 přejímá nesprávné a překonané právní názory, které formuloval Nejvyšší soud ČSSR v rozhodnutí sp.zn. 2 Cz 6/68 z 24.10.1968 a které jsou poplatné tehdejší právní úpravě“; že „závěr Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, že povaha věci nepřipouští použití postupu podle §99 odst. 3 o.s.ř. na dědické řízení, již dnes není opodstatněn“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po PhDr. J. M., zemřelém dne 10.12.1991, (dále též jen „zůstavitel“), byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.5.1995, č.j. D 69/92-48, určena obecná cena majetku zůstavitele, výše jeho dluhů a čistá hodnota dědictví (výrok I.); byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli (výrok II.) a bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů notáře, soudního komisaře (výrok III.). Při posouzení dědického práva vycházel soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka J. M. a dcera PhDr. Z. Š. Předmětem soudem schvalované dohody byly, mimo jiné, „restituční nároky na zemědělský majetek podle ust. §9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. č. j. 388/91“. Citované usnesení bylo v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1995, č. j. 24 Co 135/95-67.
Věc projednání dědictví po zůstaviteli je třeba i v současné době posuzovat (srov. čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, §873 obč. zák. a čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád) podle právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not.ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. čl. II bod 1 a 2 zákona č. 263/1992 Sb.).
Podle ustanovení §482 odst. 1 a 2 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u státního notářství (nyní soudu) mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo zájmu společnosti (dobrým mravům), státní notářství (nyní soud) ji schválí.
Usnesením o dědictví se dědické řízení končí (srov. 42 not.ř., nyní §175s o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele do vydání usnesení, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [srov. §39 odst. 2 not.ř., nyní §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §482 obč. zák.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna případné nároky dědiců k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně objevit po skončení dědického řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale nemusí) být upraveny též pasíva dědictví. Uzavřou-li dědici takovou dohodu, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z §470 obč. zák., jsou věřitelé zůstavitele účastníky dědického řízení (srov. §28 not.ř., nyní §175b o.s.ř.). K tomu, aby soud mohl takovou dohodu schválit, je třeba, aby s ní dohodou dotčení věřitelé vyslovili souhlas. Dohoda o vypořádání dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez pochybností vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá. Obsahuje-li dohoda závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo jeho část v penězích, musí být sjednána také lhůta k plnění; je také možné, aby bylo sjednáno zajištění tohoto závazku, například zástavním právem k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě z dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo. Jestliže soud dohodu o vypořádání dědictví neschválí, pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To samozřejmě neznamená, že by dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít novou dohodu.
Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§159a odst. 4 o.s.ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.10.1982, sp.zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751).
Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o konkrétní zákonné ustanovení (srov. např. §485 obč.zák, §18 a 48 not.ř., nyní §175k odst. 2 a 3 a §175y o.s.ř.). Možnost opětného posouzení dohody dědiců o vypořádnání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví (39 odst. 2 not.ř., nyní §175g odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) ve sporném soudním řízení ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Povaha věci přitom vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení §99 odst. 3 o.s.ř. umožňující zrušit rozsudkem usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, sp.zn. 2 Cz 6/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1969, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v současnosti).
Z výše uvedeného vyplývá, že se nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádnání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví (39 odst. 2 not.ř., nyní §175g odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Případné rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je neplatná, by totiž nemělo (nemohlo mít) vliv na závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví podle 39 odst. 2 not. ř. (nyní §175g odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu