ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.126.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 126/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Liberecký Energomont s.r.o. , se sídlem v Plzni, Na Roudné č. 31, IČ 26356821, proti žalovanému Ing. R. R. , zastoupenému Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská č. 7, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 346/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2007, č. j. 56 Co 248/2007-168, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11.4.2006 se žalobkyně domáhala určení, že „na nemovitostech zapsaných na LV č. 9830 pro katastrální území Liberec, obec Liberec a okres Liberec, tj. na průmyslovém objektu č.p. 149 v části obce Liberec II – Nové Město na parcele č. 5242/1, průmyslovém objektu bez č.p./č.e. na parcele č. 5242/5 v k.ú. Liberec, průmyslovém objektu bez č.p./č.e. na parcele č. 5244/1 v k.ú. Liberec, parcele č. 5242/1 (zastavená plocha a nádvoří) v k.ú. Liberec o výměře 705 m2 a parcele č. 5244/1 (zastavěná plocha a nádvoří) v k.ú. Liberec o výměře 895 m2, neexistuje zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 13,136.690,- Kč s právními účinky vkladu ke dni 15.3.2004, jehož vklad do katastru byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec pod č.j. V-2310/2004-505“. Uvedla, že „žalovaný tvrdí, že disponuje vůči ní pohledávkou ve výši 13,136.690,- Kč (pohledávka č. 1)“, a to „z titulu půjčky společníka žalobkyni“; že „tuto jím tvrzenou pohledávku žalovaný postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4.3.2004 na P. O. (pohledávka č. 2)“; že poté „žalovaný uzavřel dne 8.3.2004 smlouvu o přistoupení k závazku představovaného povinností úhrady úplaty za postoupení pohledávky vyplývající z výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávky (pohledávky č.2)“; že „tuto smlouvu uzavřel jednak na straně věřitele, tedy sám za sebe jakožto fyzická osoba, a jednak na straně přistupujícího dlužníka, tedy žalobkyně, jako její statutární orgán jejím jménem“; že „žalovaný byl v inkriminované době jedním z jednatelů žalobkyně“; že „tím vznikl žalobkyni zcela nový, ničím neodůvodněný, závazek, který zatížil její majetkovou sféru bez dalšího“; že „žalovaný tímto postupem na úkor žalobkyně zajistil svoji pohledávku za P. O. k úhradě ceny za postoupení pohledávky“; že „dne 8.3.2004 uznal žalovaný jménem žalobkyně, v postavení jednatele žalobkyně, závazek žalobkyně z výše uvedené smlouvy o přistoupení k závazku, co do důvodu i výše, tj. pohledávku č. 2, ve formě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti“; že „zástavní smlouvou ze dne 12.3.2004 žalovaný zajistil svoji pohledávku za panem P. O. zřízením zástavního práva k předmětným nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalobkyně“; že „při sepisu smlouvy o přistoupení k závazku, smlouvy o zřízení zástavního práva, jakož i při sepisu exekutorského zápisu, došlo úkonem žalovaného k podstatnému zhoršení postavení (objektivně posuzováno) žalobkyně, jejímž jménem jako jednatel jednal“; že „vznikem újmy na straně žalobkyně se zlepšilo přímou úměrou postavení žalovaného jako fyzické osoby“; že „sepisem exekutorského zápisu byla žalobkyně reálně zbavena možnosti bránit se úhradě uvedené pohledávky v nalézacím řízení“; že „žalovaný nebyl oprávněn uzavřít jménem společnosti smlouvu o zřízení zástavního práva, jakož ani smlouvu o přistoupení k závazku a předmětný exekutorský zápis“; jednání žalovaného je „absolutně neplatným právním úkonem“ podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §22 odst. 2 obč. zák.; že „absolutně neplatný právní úkon žalobkyni od počátku nemůže zavazovat a nezavazuje“; že „nebyl-li jednatel (žalovaný) oprávněn právní úkony učinit, nejedná se o jednání právnické osoby (žalobkyně) a účinky takového jednání nemohou společnost, tj. žalobkyni zavazovat“; že „žalovaný svým jednáním porušil své povinnosti v postavení jednatele, zejména povinnost jednat s péčí řádného hospodáře vyplývající z ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ust. §194 dost. 2 věty první až páté, odst. 4 až 7 a §196a obch. zák.“; že „žalobkyni vznikla újma představovaná škodou ve výši 13,1 mil Kč“; že „závazek žalobkyně splnit žalovanému dluh za pana P. O. na úhradu ceny za postoupení pohledávky nikdy platně nevznikl a stejně tak nevzniklo ani zástavní právo k nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalobkyně“; že „žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva, neboť rozsudek o takovém určení bude podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru“; že „bez takového určení by právní postavení žalobkyně zůstalo nejistým“.
Okresní soud Plzeň – město, jemuž byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12.10.2006, č.j. Ncd 479/2006-73, věc podle §12 odst. 2 o.s.ř. přikázána, rozsudkem ze dne 5.2.2007, č.j. 20 C 346/2006-105, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.538,75 Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „žalovaný jako věřitel a žalobkyně jako dlužník uzavřeli tři smlouvy o půjčce finančních prostředků“; že „první smlouva byla uzavřena dne 25.4.2003 a jejím předmětem byla částka 2,000.000,- Kč s 2,8 % úrokem ročně“; že „druhá smlouva byla uzavřena dne 20.6.2003 a jejím předmětem byla částka 10,300.000,- Kč s 2,8 % úrokem ročně“; že „třetí smlouva byla uzavřena dne 29.7.2003 a jejím předmětem byla částka 450.000,- Kč s 2,8 % úrokem ročně“; že „dne 4.3.2004 žalovaný jako postupitel uzavřel s P. O. jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byly veškeré pohledávky vyplývající ze shora uvedených smluv včetně veškerého příslušenství“; že „zúčastněné strany smlouvy si sjednaly úplatu za postoupení pohledávek v celkové výši 13,136.690,- Kč“; že „žalovaný uzavřel dne 8.3.2004 s žalobkyní smlouvu o přistoupení k závazku, přičemž tuto smlouvu uzavřel jednak na straně věřitele, tedy jako fyzická osoba, a jednak na straně přistupujícího dlužníka, tedy jako statutární orgán žalobkyně“; že „předmětem této smlouvy byla dohoda zúčastněných stran o tom, že žalobkyně splní žalovanému za P. O. závazek vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 4.3.2004“; že „dne 8.3.2004 uznal žalovaný jménem žalobkyně, v postavení jednatele žalobkyně, závazek žalobkyně ve výši 13,136.690,- Kč ve formě zápisu se svolením k vykonatelnosti sp. zn. 2 EZ 62/04“; že „dne 12.3.2004 žalovaný uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalobkyně k zajištění závazku ze smlouvy o přistoupení k závazku, tj. pohledávky ve výši 13,136.690,- Kč s příslušenstvím, a to opětovně jak na straně věřitele, tak na straně zástavce – jako jednatel žalobkyně“; že „žalovaný, který jednal jako statutární orgán žalobkyně nebyl oprávněn uzavřít jménem žalobkyně smlouvu o přistoupení k závazku a exekutorský zápis, a tudíž ani smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalobkyně“; že „jednání žalovaného je v rozporu se zájmem společnosti a v rozporu s §196a obch. zák., neboť k uzavření smluv nebyl dán souhlas valné hromady“; že předmětné smlouvy jsou „absolutně neplatné podle §39 obč. zák.“; že „žalovaný svým jednáním způsobil nepřiměřené zatížení žalobkyně, neboť jí bezdůvodně bez jakéhokoli protiplnění způsobil nový závazek ve výši 13,136.690,- Kč“; že, „i kdyby po 30.4.2004 žalobkyně uhradila původní pohledávku vůči P. O., na existenci pohledávky ve výši 13,136.690,- Kč z titulu přistoupení k závazku by tato skutečnost neměla žádný vliv“, a „pokud by P. O. pohledávku neuhradil, byl by žalovaný oprávněn částku požadovat po žalobkyni“; že „kdyby žalobkyně uhradila uvedenou částku za P. O., došlo by k zániku povinnosti druhého z dlužníků, ale jen ve vztahu k pohledávce ve výši 13,136.690,- Kč, nikoliv k pohledávce první ve výši 12,750.000,- Kč“ a že „žalobkyně by tedy plnila dvakrát“; že „kdyby žalobkyně po 30.4.2004 uhradila nejprve pohledávku druhou ve výši 13,136.690,- Kč, nedošlo by ani ke snížení ani k zániku pohledávky první“ a že „i v tomto případě by žalobkyně plnila dvakrát“; dále že „pro neplatnost předmětných smluv nemusí dojít k faktické škodě žalobkyně“; že „postačuje existence nepřiměřeného závazku společnosti bez jakéhokoli protiplnění“; že „na daný případ se vztahuje ust. §196a obch. zák.“; že „jednání, které je v rozporu s ust. §196a obch. zák., způsobuje kromě odpovědnosti za škodu neplatnost právního úkonu“; že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem byla uzavřena neplatně“ a že „zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno nesprávně“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21.8.2007, č.j. 56 Co 248/2007-168, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.793,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 28.228,- Kč k rukám jeho zástupce“. Vycházel ze závěru, že „smlouvu o postoupení pohledávky dne 4.3.2004, následně smlouvu o přistoupení k závazku ze dne 8.3.2004 a smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 12.3.2004 uzavřel žalovaný jako jednatel žalobkyně, tedy ve smyslu ust. §13 odst. 1 obch. zák. jako statutární orgán žalobkyně“; že „jednatel jako statutární orgán právnické osoby je oprávněn jednat ve všech věcech společnosti“; že „společnost je vázána i takovým jednáním jednatele, kterým došlo k překročení rozsahu jejího předmětu podnikání nebo činnosti“; že „případné omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu vůči třetím osobám je neúčinné“; že „jestliže za žalobkyni jednal žalovaný jako její statutární orgán, pak jednání žalovaného zavazuje žalobkyni jako společnost s ručením omezeným, i když je v rozporu se zájmy ostatních společníků, případně tímto jednáním byla způsobena škoda, neboť konkrétní úkony, které žalovaný za žalobkyni učinil, nepřekračují působnost jednatele jako statutárního orgánu žalobkyně“; že „rozhodnutí či souhlas valné hromady k úkonům, které žalovaný jako jednatel žalobkyně učinil, obchodní zákoník nevyžaduje“, neboť „ust. §196a obch. zák. na souzenou věc nedopadá“; dále že „společnost může platně uzavřít mimo jiné smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků osob vyjmenovaných v ust. §196a odst. 1 obch. zák. jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku, přičemž toto ustanovení se vztahuje i na ručení“; že však „v souzené věci smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 8.3.2004 ani zástavní smlouvou ze dne 12.3.2004 nebyl zajišťován závazek některé z osob vyjmenovaných v ust. §196a odst. 1 obch. zák.“, neboť „P. O. není žádnou z osob vyjmenovaných v ust. §196a odst. 1 obch. zák.“; že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 12.3.2004 uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní není smlouvou, jejímž obsahem je zajištění závazku některé z osob vyjmenovaných v ust. §196a odst. 1 obch. zák.“ a že „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 na souzenou věc nedopadá, neboť řeší jednání statutárního orgánu nikoli ve vztahu k třetím osobám“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „je namístě extenzivní výklad výčtu právních úkonů a smluv podléhajících schválení valnou hromadou dle ust. §196a obch. zák.“; že, „platí-li předmětný zákaz dle §196a odst. 3 ve spojení s odst. 5 obch. zák. pro převzetí ručení, zcela nepochybně pak uvedené ustanovení dopadá i na případ přistoupení k závazku, které vede k horším ekonomickým důsledkům, než převzetí ručení“; že „v případě ručení ručiteli vzniká zákonný regres vůči primárnímu dlužníkovi“; že „v daném případě žalovaný svým postupem eliminoval možnost jejího postupu vůči P. O., neboť v důsledku přistoupení vzniká solidární odpovědnost, která se vypořádá, není-li dohodnuto jinak (a v daném případě jinak dohodnuto nebylo) rovným dílem“; že „nejméně tak utrpí újmu ve výši 1 pohledávky, k níž na základě jednání žalovaného měla přistoupit, aniž za takové přistoupení obdržela jakékoliv, natož pak adekvátní, plnění“; že „rozsudek NS ČR R 63/99 je bez dalšího plně použitelný“, neboť „daná právní věta má právní přesah přes jednotlivá odvětví práva“; že „při sepisu smlouvy o přistoupení k závazku, smlouvy o zřízení zástavního práva, jakož i při sepisu exekutorského zápisu došlo úkonem žalovaného k podstatnému zhoršení postavení žalobkyně, jejímž jménem jako jednatel jednal“; že „vznikem újmy na straně žalobkyně se zlepšilo přímou úměrou postavení druhé strany, tj. žalovaného jako fyzické osoby“; že „pro nemožnost jednání jednatele jménem společnosti ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR postačuje, jsou-li zájmy jednatele v rozporu se zájmy společnosti“; že „není nutné, aby tento rozpor nutně působil ve směru zhoršení postavení společnosti, tj. aby vznikla společnosti jakákoli újma“; že „žalovaný svým jednáním na úkor žalobkyně zvýhodnil postavení sebe jako fyzické osoby v postavení věřitele“; že „nelze aplikovat právní institut ochrany nabytých práv ani ochrany dobré víry třetích osob, neboť na obou stranách vztahu stála tatáž fyzická osoba“; že „žalovaný nebyl oprávněn uzavřít jménem společnosti smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, jakož ani smlouvu o přistoupení k závazku a předmětný exekutorský zápis“; že „jeho jednání je absolutně neplatným právním úkonem“; že „absolutní neplatnost vyplývá z ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §22 odst. 2 obč. zák.“; že „nebyl-li jednatel (žalovaný) oprávněn právní úkony učinit, nejedná se o jednání právnické osoby (žalobkyně) a účinky takového jednání nemohou společnost zavazovat“ a že „závěr o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy uzavřené žalovaným znamená i faktickou neexistenci zástavního práva samotného“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na základě vyhlášky Krajského soudu v Plzni ze dne 15.7.2008, č.j. KSPL 54 INS 2748/2008-A-2, bylo zahájeno insolvenční řízení a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5.1.2009, čj. KSPL 54 INS 2748/2008-B-1, byl na majetek dlužníka Liberecký Energomont s.r.o. prohlášen konkurs. Insolvenční správce JUDr. Jan Špelina podáním ze dne 5.3.2010 dovolacímu soudu sdělil, že nenavrhuje pokračování v dovolacím řízení; návrh na pokračování v dovolacím řízení byl však podán žalobkyní, s níž tak dovolací soud pokračoval v dovolacím řízení (srov. §264 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení §156 odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení §156 odst.2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení §157 odst.1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak. Podle §157 odst.2 obč. zák. u nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, vzniká zástavní právo okamžikem účinnosti zástavní smlouvy.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus acquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu, nebo účinností zástavní smlouvy, zřizuje-li se zástavní právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Účastníky zástavní smlouvy jsou - jak vyplývá z vymezení jejích podstatných náležitostí a z účelu (funkce) zástavního práva podle ní zřizovaného - ten, jehož pohledávka má být zajištěna zástavním právem podle smlouvy zřízeným (zástavní věřitel), a ten, kdo poskytuje k zajištění věřitelovy pohledávky zástavu (zástavce). Osoba, která má dluh odpovídající zajišťované pohledávce (obligační dlužník), jakož i vlastník (majitel) zástavy (zástavní dlužník), nejsou účastníky zástavní smlouvy, neboť se v ní o jejich práva a povinnosti nejedná; právní účinky vůči nim má zástavní smlouva jen v případech stanovených zákonem.
Zástavní smlouva není neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má zajišťovat zástavní právo založené na této smlouvě. I když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 76, ročník 2002).
Podle §533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení §531 odst. 4 zde platí obdobně.
Jde o přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Přistoupení k závazku působí změnu závazku v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit za dlužníka jeho peněžitý dluh věřiteli, přičemž původní dlužník není účastníkem dohody, ani se nevyžaduje jeho souhlas, neboť obsah jeho závazku se nemění. Nový dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem (plně platí režim pasivní solidarity podle §511 obč. zák., včetně práva regresu mezi spoludlužníky).
Podle ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o přistoupení k závazku dne 8.3.2004), vztahujícího se podle ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. i na společnosti s ručením omezeným, společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. má zabránit osobám, jež mohou ovlivnit podmínky uzavření konkrétní smlouvy, aby z tohoto svého postavení osobně či prostřednictvím osob blízkých na úkor společnosti těžily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.5.2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 103 ročník 2003).
Jestliže osoby, které podepsaly smlouvu o půjčce (ať už jako její účastníci nebo v postavení statutárního orgánu), byly současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, není tato smlouva neplatná jen proto, že společníci neudělili souhlas k jejímu uzavření ve formě usnesení valné hromady (§196a odst. 1 obch. zák.)[srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 118, ročník 2009].
S ohledem na uvedené, i přes to, že žalovaný, jako věřitel, a žalobkyně, jako dlužník, uzavřeli „smlouvy o půjčce finančních prostředků“ dne 25.4.2003, dne 20.6.2003 a dne 29.7.2003 bez souhlasu valné hromady žalobkyně, nejsou smlouvy neplatné, neboť – jak z obsahu spisu vyplývá - všechny popsané smlouvy za žalobkyni uzavřel Ing. Václav Řehoř, který byl v předmětné době, vedle žalovaného, jediným dalším jednatelem společnosti žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16.2.2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008, v exekuční věci oprávněného Ing. Richarda Rusňáka (tj. žalovaného) proti Libereckému Energomontu s.r.o. (tj. žalobkyně), pro 13.136.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 2295/2004, vycházel ze závěru, že exekutorským zápisem ze dne 8. 3. 2004, sepsaným Mgr. D. P., exekutorským koncipientem Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora EÚ Plzeň-město, pod sp. zn. 2 EZ 62/2004, oprávněný jménem povinného učinil prohlášení o uznání závazku ve výši 13.136.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a současně dal výslovné svolení k tomu, aby tento exekutorský zápis byl podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, a to včetně nákladů za pořízení tohoto zápisu ve výši 29.340,- Kč; že podkladem pro tento exekutorský zápis byla smlouva o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004, uzavřená mezi oprávněným jako věřitelem (dlužníka P. O.) a povinným, za nějž sám oprávněný jednal jako jednatel, z níž vyplývá, že povinný se vedle původního dlužníka P. O. zavázal k úhradě úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004; že ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. se vztahuje i na smlouvu o přistoupení k závazku (§533 obč. zák.), uzavřenou v daném případě společností povinného jako dalším dlužníkem zavázaným společně a nerozdílně s původním dlužníkem P. O., a že tato smlouva je proto neplatná. Dále, že je třeba rozlišovat mezi právním vztahem, který existuje mezi P. O. jako věřitelem a povinným jako dlužníkem, založeným smlouvou o postoupení pohledávky za povinným, uzavřenou dne 4. 3. 2004 mezi oprávněným a P. O., a právním vztahem mezi oprávněným jako věřitelem a povinným, který byl založen smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004; že tato smlouva mezi oprávněným a povinným je dohodou podle §533 obč. zák., neboť se jí povinný písemně zavázal splnit za P. O. jako dlužníka vůči oprávněnému jako věřiteli jeho závazek ze smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž P. O. jako dlužník oprávněného nebyl jejím účastníkem a žádná práva vůči povinnému mu z ní neplynou; že na jejím základě vzniklo oprávněnému právo požadovat splnění úplaty (peněžitého dluhu) za převedení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky společně a nerozdílně na P. O. i povinném jako dlužnících; že právě z důvodu uzavření této smlouvy o přistoupení k závazku (dluhu) se oprávněný jako věřitel P. O. domáhá exekuce proti povinnému jako solidárně zavázanému dlužníku (§533 obč. zák.).
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008, opírajícího se o závěr o neplatnosti smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 8.3.2004, vyplývá i odpověď na otázku řešenou v posuzovaném případě, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy sporným zástavním právem, tedy že toto zástavní právo nemohlo platně vzniknout (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 76, ročník 2002).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst.3, věta první o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou námitku insolvenčního správce uvedenou v jeho podání ze dne 5.3.2010, k níž dovolací soud nemohl přihlédnout, že „vlastnictví veškerých nemovitostí, které jsou předmětem sporu, přešlo na základě kupní smlouvy ze dne 26.3.2008 z dlužníka Liberecký Energomont s.r.o. na společnost CUNARD INVESTMENT s.r.o. se sídlem v Brně, Merhautova č. 1024/155, IČ 27721167“.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu