ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1276.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1276/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. R., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. š. V., okres K., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 181/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č. j. 23 Co 378/2007-82, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11. 4. 2006 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „podle ust. §46 odst. 1, písm. e) zákoníku práce“, protože nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce ve funkci vychovatel v domově mládeže, družině, klubu.
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její pracovní poměr u žalované vznikl na základě pracovní smlouvy dne 1. 9. 2003 a v té době splňovala předpoklady pro výkon sjednané práce. Dne 1. 1. 2005 nabyl účinnosti zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, a kdyby její pracovní poměr vznikl až po 1. 1. 2005, pak by odborné předpoklady pro výkon práce nesplňovala, protože odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost nemá. Je však toho názoru, že „v době podání výpovědi neexistoval výpovědní důvod“, protože „podle §32 písm. b) citovaného zákona“ může nejdéle po dobu 5 let ode dne účinnosti zákona nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost, aniž by požadavky na odbornou kvalifikaci splňovala. Navíc zahájila studium, kterým si odborné vzdělání doplnila.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 21 C 181/2006-61, určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 9.810,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalobkyně“. Vyšel z toho, že žalovaná dala žalobkyni výpověď „pro nesplnění předepsané odborné kvalifikace podle ustanovení §2 odst. 1 věty první a odst. 2 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb.“ v době, kdy ji skutečně žalobkyně neměla. S přihlédnutím k ustanovení §32 zákona č. 563/2004 Sb., které považoval za ustanovení „odstraňující tvrdost tohoto zákona“ pro zaměstnance, kteří ke dni účinnosti zákona (ke dni 1. 1. 2005) nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, dospěl k závěru, že žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě (do pěti let od účinnosti zákona) studium zahájila i ukončila a povinnost odborné kvalifikace tak splnila. Podle názoru soudu prvního stupně „nehraje žádnou roli ta skutečnost, že studium fakticky zahájila až poté, kdy jí byla dána výpověď žalovanou“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, č. j. 23 Co 378/2007-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení §32 zákona č. 563/2004 Sb. „nelze vykládat jako ustanovení zmírňující tvrdost zákona“. Smyslem citovaného ustanovení je podle odvolacího soudu zachovat kontinuitu a poskytnout vedoucím školských zařízení určitý čas k zajištění potřebného počtu kvalifikovaných zaměstnanců. Nejedná se o opatření, kterým by se požadavek na vzdělání pedagogických pracovníků fakticky odkládal o 5 let, během nichž by nebylo možno pracovní místo obsazené zaměstnancem bez potřebné kvalifikace obsadit kvalifikovaným zaměstnancem. Žalobkyně tak v době výpovědi z pracovního poměru předpoklady pro výkon funkce pedagogického pracovníka nesplňovala.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Podle jejího názoru má být ustanovení §32 zákona č. 563/2004 Sb. určitou ochranou stávajících pracovníků, kteří nesplňují předepsané předpoklady a mají nadále zájem o výkon pedagogické činnosti, aby si předepsané pedagogické vzdělání v zákonem dané lhůtě měli možnost doplnit. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že „pracovníky bez odborné kvalifikace lze postihnout výpovědí dle ust. §46 odst. 1 písm. e) ZP“, zvláště když pracovník má již zajištěnu možnost si předepsané vzdělání doplnit a zaměstnavatele o této skutečnosti informoval. V opačném případě nemá jistotu, že jeho snaha o doplnění vzdělání bude efektivní a bude moci nadále pedagogickou činnost vykonávat pro stávajícího zaměstnavatele. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu „byl potvrzen“, neboť nesouhlasí s tím, jak žalobkyně vykládá ustanovení §32 zákona č. 563/2004 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru ze dne 11. 4. 2006 (doručená žalobkyni dne 14. 4. 2006), podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů – srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“ a podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění do 4. 5. 2006 [do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů (zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání)] - dále též jen „zákon o pedagogických pracovnících“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst. 1 zák. práce).
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno (skutková zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobkyně byla v pracovním poměru u žalované (na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2003) se sjednaným druhem práce „vychovatel v domově mládeže, družině, klubu, číslo funkce: 331130“. Dne 1. 1. 2005 nabyl účinnosti zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, který pro funkci zastávanou žalobkyní stanovil předpoklady, které žalobkyně nesplňovala. Dopisem ze dne 11. 4. 2006 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru právě pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce. Podle „smlouvy o poskytnutí služeb“ ze dne 29. 4. 2006 uzavřené mezi žalobkyní a Agenturou S. zavázala se Agentura S. poskytnout objednavateli (žalobkyni) kurz „Pedagogického minima“ na základě projektu schváleného MŠMTV ČR č. 33558/2002/472.
Podle ustanovení §32 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle §3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona nejdéle po dobu pěti let, pokud v této době nezahájí studium, kterým potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí.
Citované ustanovení vychází z toho, že osoba, která nesplňuje předpoklad odborné kvalifikace, nemůže ode dne účinnosti zákona o pedagogických pracovnících nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost. Z tohoto pravidla stanoví výjimku, která těmto osobám umožňuje vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let, ovšem za předpokladu, že v této době (v době pěti let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících) zahájí studium, kterým potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí. I když v textu ustanovení §32 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících je výslovně použita záporná forma slova zahájit („nezahájí studium“), je zjevné, že se jedná toliko o „formulační lapsus“. Jak totiž vyplývá z důvodové zprávy k ustanovení §32 zákona o pedagogických pracovnících, „ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace, pokud ve stanovené lhůtě zahájí a úspěšně ukončí studium potřebné k získání odborné kvalifikace“. Jiný (opačný) výklad citovaného ustanovení by znamenal popření jeho obsahu a účelu. Znamenal by totiž, že uvedená výjimka (možnost vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let) by platila jen pro případ, že dotčený pedagogický pracovník potřebné studium „nezahájí“. Kdyby se však pokusil potřebné vzdělání si doplnit a studium „zahájil“, přestal by podmínku splňovat a výjimka (možnost vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let) by se na něj nevztahovala. Takový cíl ale ustanovení §32 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících zjevně nemělo. Ze stejného výkladu (že citované ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace, jestliže ve stanovené lhůtě zahájí a úspěšně ukončí studium potřebné k získání odborné kvalifikace) tohoto ustanovení [i když ve znění §32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. ode dne 5. 5. 2006] vycházely soudy obou stupňů a hlásí se k němu i dovolatelka.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. §240 odst. 1 a 3 zák. práce). Tato zásada se uplatňuje rovněž při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Zkoumání podmínek stanovených pracovněprávními předpisy pro podání platné výpovědi z pracovního poměru se proto děje podle stavu existujícího v době výpovědi z pracovního poměru a nikoli například podle stavu, který je dán v době rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají dnem, v němž byla výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení §266a zák. práce doručena druhému účastníku (popřípadě se považuje za doručenou), posuzuje soud platnost výpovědi z pracovního poměru k tomuto dni.
V projednávané věci byla výpověď z pracovního poměru (daná žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 11. 4. 2006) doručena žalobkyni dne 14. 4. 2006. Splnění podmínek pro platnou výpověď z pracovního poměru je tak třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, které panovaly ke dni 14. 4. 2006. Protože žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by již ke dni 14. 4. 2006 splňovala podmínku stanovenou v ustanovení §32 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících (namítala, že si potřebnou kvalifikaci doplnila na základě „smlouvy o poskytnutí služeb“ ze dne 29. 4. 2006 uzavřené mezi žalobkyní a Agenturou S.), správně odvolací soud uzavřel, že ke dni výpovědi nesplňovala předpoklady pro výkon funkce „vychovatel v domově mládeže, družině, klubu, číslo funkce: 331130“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu