ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1293.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1293/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně K. P., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. D., zastoupenému advokátkou, o 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 122/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2000 č.j. 23 Co 503/99, 23 Co 504/99-156, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 42.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1.2.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7.2.1989 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení §143 zák. práce, ve které se žalovaný zavázal setrvat v pracovním poměru po ukončení studia po dobu 5 let. Protože tento závazek nedodržel (pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil dohodou ke dni 31.1.1995), vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni náklady vynaložené na zvýšení jeho kvalifikace.
Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně částky 7.000,- Kč) rozsudkem ze dne 5.3.1996 č.j. 12 C 122/95-45 řízení „co do částky 7.000,- Kč\" zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 32.757,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.2.1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 5.360,- Kč „na účet JUDr. J. C., komerčního právníka se sídlem v P., T. 21\", a rozhodl, že „co do částky 2.243,- Kč s 15% úrokem od 1.2.1995 do zaplacení\" se žaloba zamítá. Dospěl k závěru, že žalovanému, který po ukončení studia na Vysoké škole ekonomické setrval v pracovním poměru u žalobkyně pouze 3 měsíce a 26 dnů, vznikla na základě platné dohody o zvýšení kvalifikace uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně dne 7.2.1989 povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů vynaložených na zvýšení jeho kvalifikace. Protože ve smyslu ustanovení §35 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. mohou tyto náklady činit maximálně 35.000,- Kč, náleží žalobkyni po jejich poměrném krácení o odpracovanou dobu částka 32.757,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.3.1997 č.j. 20 Co 568/96-60 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku ohledně částky 32.757,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení\" zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně vyslovil, že „v ostatních výrocích zůstal rozsudek nedotčen\". Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr „o tom, která právnická osoba dohodu se žalovaným uzavírala\", je vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu nepřezkoumatelný, a že v řízení nebyla „nijak prokázána\" výše skutečně vynaložených nákladů na zvýšení kvalifikace žalovaného; uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení především zabýval tím, zda předmětná dohoda byla platně uzavřena, zda ji uzavíral existující subjekt, zda pracovník v dohodě označený byl oprávněn jménem organizace obdobné dohody uzavírat a zda žalobkyně je právním nástupcem organizace, která dohodu uzavírala.
Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně příslušenství žalované částky) rozsudkem ze dne 1.6.1998 č.j. 12 C 122/95-105 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 32.757,- Kč a na nákladech řízení 15.185,- Kč k rukám advokátky. Dovodil, že dohoda mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ze dne 7.2.1989 „byla platně a řádně uzavřena ve smyslu ust. §143 zák. práce\", i když je v dohodě jako zaměstnavatel označen „K., n.p. h. m. P. se sídlem v P., T. 21\", neboť „kolem 1.1.1989\" přešla veškerá práva a povinnosti jmenovaného národního podniku na státní podnik K. P. se sídlem v P., T. č. 21 (od 28.12.1990 přejmenovaný na K.–S. P., s.p.), ze kterého následně přešla na žalující společnost - K. P. a.s. Protože žalobkyně v řízení prokázala výši nákladů, které vynaložila ve formě náhrady mzdy za dny poskytnutého studijního volna žalovanému, shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu poměrné části těchto nákladů ve výši 32.757,- Kč důvodným.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.11.1998 č.j. 35 Co 602/98-122 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení vyjádřil názor, že dohoda ze dne 7.2.1989 je ve smyslu ustanovení §143 odst. 3 zák. práce neplatná, neboť v ní není uveden druh kvalifikace, které měl žalovaný studiem dosáhnout. Za této situace soudu prvního stupně uložil, aby se věcí dále zabýval „z hlediska bezdůvodného obohacení\" a aby se řádně vypořádal s otázkami, jejichž posouzení mu bylo uloženo v předchozím usnesení odvolacího soudu ze dne 20.3.1997.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 23.3.1999 č.j. 12 C 122/95-137 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 32.757,- Kč a na nákladech řízení 20.997,50 Kč k rukám advokátky. Usnesením ze dne 23.3.1999 č.j. 12 C 122/95-144 soud prvního stupně rozsudek doplnil a uložil žalovanému zaplatit České republice na nákladech řízení částku 1.240,56 Kč. Soud prvního stupně ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalovaný byl v pracovním poměru u žalobkyně „od doby jejího vzniku, tedy od 6.5.1992\", a že žalobkyně zaplatila žalovanému od července 1992 na náhradě mzdy za dny poskytnutého studijního volna 56.686 Kč. Neplatnost dohody ze dne 7.2.1989 nemůže jít k tíži žalobkyně, protože tuto dohodu neuzavírala a nemohla proto způsobit její neplatnost. Žalovaný se tedy přijetím náhrady mzdy za dny studijního volna na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Protože žalovaný - jak vyplývá z jeho obrany, že žalobkyně není právním nástupcem n.p. K. - „věděl a předpokládal, že částky, které mu žalobkyně vyplácela za poskytnuté studijní volno, byly vypláceny omylem\", je ve smyslu ustanovení §243 odst. 3 zák. práce povinen žalobkyni bezdůvodné obohacení v požadované výši 32.757,- Kč vydat.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.1.2000 č.j. 23 Co 503/99, 504/99-156 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23.3.1999\" změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů\" a že žalobkyně je povinna zaplatit státu na nákladech řízení 1.242,56 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 8. Zdůraznil, že „nemá důvod se odchýlit\" od právního závěru zaujatého v předchozím odvolacím řízení, že dohoda o zvýšení kvalifikace je neplatná ve smyslu ustanovení §143 odst. 3 zák. práce, „neboť v ní není uveden druh kvalifikace, které měl žalovaný studiem dosáhnout a za této situace je třeba zabývat se věcí z hlediska bezdůvodného obohacení\". „Z přednesu žalovaného u odvolacího jednání\" podle názoru odvolacího soudu vyplynulo, že v době, kdy si vybíral studijní volno, „se nad okolnostmi náhrady mzdy za ně nezamýšlel\". Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, „že neplatnost předmětné dohody byla dovozena až v průběhu tohoto řízení\", odvolací soud dovodil, že „v posuzované věci nešlo o případ, že by žalovaný v době vyplácení peněžitých částek jako náhrady mzdy za studijní volno věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jsou omylem vyplacené a nepobíral je tudíž v dobré víře\"; námitka žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, z níž soud prvního stupně při posuzování dobré víry žalovaného vycházel, představuje podle názoru odvolacího toliko „procesní obranu a nikoliv okolnost, z níž by bylo možno učinit skutkový závěr\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítala, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o zvýšení kvalifikace ze dne 7.2.1989 je neplatná. Dovozovala, že zmíněná dohoda „je ve smyslu ustanovení §37 o.z. určitá, srozumitelná, byla učiněna svobodně a vážně\", a je tudíž platným právním úkonem. Nepřesné označení zaměstnavatele je ve smyslu ustanovení §37 odst. 3 obč. zák. „nutno považovat pouze za chybu v psaní, nikoliv za neurčitost dohody\"; žalovaný nepochybně věděl, „s kým má uzavřenou pracovní smlouvu, kdo je jeho zaměstnavatelem a s kým tedy dohodu uzavírá\", a „navíc v době uzavření dohody nebylo možno zaměnit zaměstnavatele za jiný subjekt, neboť jiná K. neexistovala\". V dohodě je řádně uveden i druh kvalifikace, které měl žalovaný dosáhnout, poněvadž označení „VŠE\" je podle názoru žalobkyně „všeobecně známé a jasně z něj vyplývá, že jde o Vysokou školu ekonomickou a tedy vysokoškolské vzdělání\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle usta-novení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří-pustné, přezkou-mal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Při posuzování platnosti dohody o zvýšení kvalifikace je třeba vycházet i v současné době - vzhledem k tomu, že dohoda byla uzavřena dne 7.2.1989 - ze zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb. a č. 188/1988 Sb., tedy ze zákoníku práce ve znění účinném do 31.1.1991 - dále též jen \"zák. práce\".
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaný dne 7.2.1989 uzavřel se svým zaměstnavatelem - K. P., státní podnik se sídlem v P., T. č. 21 - dohodu, ve které se zaměstnavatel zavázal umožnit žalovanému „zvýšení kvalifikace studiem VŠE, Praha 3, Zápotockého nám., které bude zahájeno 9/1989 a pravděpodobně ukončeno 1994\", a poskytovat mu v souvislosti s tímto studiem „pracovní úlevy podle příslušné vyhlášky o poskytování pracovního volna ke studiu při zaměstnání\". Žalovaný se v dohodě zavázal po ukončení studia setrvat u zaměstnavatele po dobu pěti let a v případě nesplnění tohoto závazku „vrátit všechny peněžní částky, které mu podnik vyplatil v době jeho studia jako náhradu mzdy za dny poskytovaného studijního volna\" s tím, že maximální částka, kterou by byl povinen uhradit, činí 46.280,- Kč. Dohodu podepsal za zaměstnavatele ředitel závodu 7 P. M. Na náhradě mzdy za dobu studijního volna v období od září 1989 do října 1994 bylo žalovanému vyplaceno 70.515,- Kč. Po ukončení studia dne 5.10.1994 žalovaný pokračoval ve výkonu práce vedoucího ekonoma. Pracovní poměr žalovaného u žalobkyně skončil dohodou ke dni 31.1.1995.
Podle ustanovení §143 odst. 1 zákoníku práce organizace může s pracovníkem uzavřít dohodu, kterou se organizace zavazuje umožnit pracovníku získání nebo zvýšení kvalifikace a pracovník se zavazuje setrvat v organizaci po určitou dobu v pracovním poměru nebo uhradit jí náklady spojené se získáním nebo zvýšením kvalifikace. Organizace se může s pracovníkem také dohodnout, že pracovník jí uhradí i náklady, které do skončení pracovního poměru vynaložila k získání nebo zvýšení jeho kvalifikace, jestliže pracovník dá výpověď před získáním předpokládané kvalifikace nebo před jejím zvýšením.
Smyslem dohody podle ustanovení §143 zák. práce je stabilizace pracovníka, jemuž organizace umožnila získání nebo zvýšení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat v organizaci po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového pracovníka v pracovním poměru je v zájmu organizace na návratnosti prostředků, které vynaložila v souvislosti se získáváním nebo zvyšováním kvalifikace svých pracovníků, neboť pracovník, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené s organizací podle ustanovení §143 zák. práce setrvat v organizaci v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit jí náklady spojené se získáním nebo zvýšením kvalifikace. Právním důvodem, na základě něhož mohla organizace požadovat vrácení poskytnutého hospodářského zabezpečení, tedy není samotná skutečnost, že organizace pracovníku poskytla hospodářské zabezpečení za dobu pracovního volna, nýbrž tímto právním důvodem je platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení §143 zák. práce.
Podle ustanovení §143 odst. 3 zák. práce musí být dohoda uzavřena písemně a musí v ní být uvedeny
a) druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení,
b) doba, po kterou se pracovník zavazuje setrvat v organizaci v pracovním poměru,
c) druhy nákladů, které bude povinen pracovník uhradit organizaci, jestliže nesplní svůj závazek setrvat v ní v pracovním poměru,
d) nejvyšší celková částka, kterou bude pracovník povinen uhradit, jinak je dohoda neplatná.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda o zvýšení kvalifikace ze dne 7.2.1989 je neplatným právním úkonem, neboť v rozporu s ustanovením §143 odst. 3 zák. práce v ní není uveden druh kvalifikace, které měl žalovaný studiem dosáhnout. S uvedeným závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit.
Po uzavření dohody podle ustanovení §143 zák. práce vzniká organizaci již na základě této skutečnosti povinnost poskytovat pracovníku hospodářské zabezpečení formou náhrady mzdy či studijního příspěvku. Kromě toho má v odůvodněných případech - jak již bylo řečeno výše - rovněž právní možnost poskytovat vyšší nebo další pracovní úlevy a hospodářské zabezpečení, než jsou stanoveny ve vyhlášce (srov. §18 vyhlášky č. 140/1968 Sb.). Protože organizace může poskytovat pracovníku pracovní úlevy a hmotné zabezpečení jen tehdy, je-li předpokládané zvýšení kvalifikace v souladu s potřebou organizace (srov. §142b, část věty před středníkem o.s.ř.), a protože je i v zájmu pracovníka napevno postavit podmínky, za kterých mu na hospodářské zabezpečení vzniká nárok, je z těchto důvodů opodstatněn požadavek, aby v dohodě o získání nebo zvýšení kvalifikace, byly kromě závazku organizace poskytovat pracovní úlevy a hospodářské zabezpečení, pod sankcí neplatnosti uvedeny také druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení, kterých se práva a povinnosti obou účastníků smluvního vztahu mají týkat (srov. §143 odst. 3 písm. a) zák. práce).
Kvalifikací zaměstnance je nutno rozumět souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při jeho účasti na společenské práci (§1 odst. 1 zák. práce). Je také možné jednotlivé kvalifikace v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance. Vzhledem k tomu, že společenské hodnocení práce se projevuje též v jejím odměňování, může při této hierarchizaci posloužit i porovnání průměrných mezd dosahovaných za práce vyžadující jednotlivé kvalifikace, popřípadě charakteristik platových tříd stanovených v platových předpisech pro práce, k jejichž výkonu kvalifikace slouží, a jim odpovídajících platových tarifů (srov. např. přílohu zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizací a orgánech, ve znění pozdějších předpisů a přílohy č. 1a č. 2 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých další organizací ve znění pozdějších předpisů).
Zvýšením kvalifikace se rozumí též její získání nebo rozšíření (§142b odst. 1, věta za středníkem zák. práce). O zvýšení kvalifikace půjde zpravidla tehdy, jestliže z porovnání druhu práce, kterou pracovník vykonává podle pracovní smlouvy, s druhem práce, kterou by podle své kvalifikace mohl vykonávat, vyplývá rozdíl spočívající v tom, že pracovník může, a to případně i u jiné organizace, vykonávat práce významnější. Přitom je třeba vzít v úvahu, že kvalifikace pracovníka zahrnuje možnost výkonu různých pracovních činností, z nichž často pracovník všechny konkrétně v pracovním poměru u organizace nevykonává, a že s výkonem práce vyžadujícím odbornou kvalifikaci jsou též zpravidla spojeny i činnosti, které samy o sobě zvláštní kvalifikaci nevyžadují. Z uvedeného vyplývá, že vyšší druh kvalifikace ve smyslu ustanovení §143 odst. 3 písm. a) o.s.ř., který má pracovník dohodnutým způsobem získat, nelze zaměňovat s předpokládaným druhem práce, který může být na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek po zvýšení kvalifikace případně smluven; za vadu působící neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace nelze považovat skutečnost, jestliže dohodnutý způsob zvýšení kvalifikace současně vyjadřuje vyšší druh kvalifikace, který má pracovník získat.
V posuzované věci se zaměstnavatel v dohodě o zvýšení kvalifikace ze dne 7.2.1989 zavázal umožnit žalovanému (v časové návaznosti na ukončení středoškolského studia, které mu v letech 1984 až 1989 umožnil předtím) zvýšení kvalifikace poskytováním pracovních úlev a hmotného zabezpečení a žalovaný se zavázal zvýšit si kvalifikaci a setrvat v organizaci po dobu pěti let nebo uhradit jí náklady spojené se zvyšováním kvalifikace. Zaměstnavatel vzal na sebe současně závazek umožnit žalovanému „zvýšení kvalifikace studiem VŠE, Praha 3, Zápotockého nám.\", s tím, že toto studium bude zahájeno „9/1989 a pravděpodobně ukončeno ... 1994\". Tato formulace neumožňuje jiný výklad, než že druhem předpokládané vyšší kvalifikace, kterou měl žalovaný získat, je vysokoškolská kvalifikace ekonomického směru. Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - výlučně založil svůj závěr o neplatnosti dohody o zvýšení kvalifikace ze dne 7.2.1989, není v souladu se zákonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. dubna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková